Padesáté osmé výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa otevřelo otázku, která se vrací s pravidelností kalendáře: má se k 21. srpnu vůbec vyjadřovat hlava státu, která sama prošla předlistopadovou vojenskou kariérou? Od té otázky se večer stočil k hodnocení Gustáva Husáka, k jogurtům Filipa Turka, k vyšetřování sarajevského lidského safari i k pražskému pochodu hrdosti.
Anketní otázka večera
Otázka byla položená bez okolků: měl by se současný prezident vyjadřovat k výročí 21. srpna? Nejopatrnější odpověď zní, že nejlépe nijak — protože ať zvolí jakýkoli tón, sveze se na výročí tak jako tak.
Není to malichernost. Ze všech historických dat, která si Česká republika připomíná, má právě srpen 1968 postavení obřadu, na který se chodí s věnci a s kamerami. Okupace země Němci žádnou srovnatelnou fascinaci nevyvolává a velké ceremoniály se k ní nekonají. Už v tom je vzkaz o tom, jak si třídíme vlastní paměť.
Každoroční scénář se přitom nemění. Rok co rok se dá čekat, že projev přijde — ačkoliv nejjednodušší cesta by vedla přes dovolenou někde na chorvatských ostrovech a přes deset dnů ticha.
Zemanův rozhovor: Husák, Kriegel a hlasování o Havlovi
Ve stejný den vyšel rozhovor s Milošem Zemanem, který nabídl hned několik motivů. Jeden drobný a úsměvný: vzpomínka na 11. září 2001 podaná tak, že ho jako prezidenta vzbudili a ukázali mu záběry připomínající akční film. V roce 2001 ale prezidentem nebyl — stál v čele vlády, na Hrad se dostal až v roce 2013. Tazatel nad tím nehnul brvou.
Druhý motiv byl vážnější. Gustáv Husák v Zemanově čtení vychází jako zločinec, kdežto František Kriegel jako jediný, kdo obstál. K samotnému výročí pak Zeman veřejně prohlásil, že okupace nebyla omyl, nýbrž zločin, a že každý, kdo ji schvaloval, je kolaborant. Svobodu jsme podle něj tehdy neztratili jen kvůli tankům, ale i kvůli těm, kdo se okupantům podřídili.
Slovo zločinec ovšem sedí na Husáka jen s obtížemi. Byl to právník, který i u odpůrců platil za mimořádně inteligentního a vzdělaného člověka, a doba, ve které vládl, byla komplikovanější, než se dnes připouští. Inteligence a zločin se navzájem nevylučují, jenže s odstupem let se k němu člověk chová smířlivěji než tehdy — což není totéž co obhajoba.
Třetí motiv se týká volby Václava Havla prezidentem. Hlasovalo pro něj celé Federální shromáždění, tedy sbor složený převážně z komunistů, a přesvědčil je k tomu Marián Čalfa. Mezi hlasujícími byl podle Zemanova vyprávění i Vasil Biľak. Komunista tedy přemluvil komunisty, aby zvolili disidenta.
A ten paradox pokračuje dodnes. Lidé, kteří chodí tleskat na undergroundový festival nebo před budovu Českého rozhlasu, se nechají fotit s někým, kdo by je v době, kdy se takové festivaly rozháněly, klidně mohl rozhánět také. Názor má právo mít každý, jen je dobré, když se opírá o fakta — a fakta znějí: členství v KSČ, příprava na kariéru rozvědčíka a přísaha věrnosti, kterou skládal v době, kdy byl Husák prezidentem a nejvyšším velitelem ozbrojených sil. Argument, že si to od té doby odpracoval, naráží na jednoduchou námitku: zradu si odpracovat nelze. Ostatně posudek, který mu v tom předlistopadovém kurzu vystavili po prvním ročníku, ho popisuje jako nekompromisního ve svých názorech.
Sedmnáctý listopad a Zifčákova verze
Druhým neúprosným datem českého kalendáře je 17. listopad a i k němu v rozhovoru zaznělo přesvědčení, že události na Národní třídě naplánovali příslušníci Státní bezpečnosti a že bez zprávy o mrtvém studentovi by dav do ulic nevyšel.
Ludvík Zifčák, který roli mrtvého studenta sehrál, tuhle verzi dlouhodobě opakuje veřejně: že existovaly týmy s předem rozdělenými úkoly, kam má kdo studenty dovést, že pád na zem a předstíraná smrt byly vymyšlené dopředu a že měl posléze vycestovat do Sovětského svazu, což odmítl. Dnešním slovníkem řečeno šlo o dezinformaci, která spustila revoluci.
Otázka, co by bylo, kdyby se dav nerozhýbal, má ale střízlivější odpověď, než se nabízí. Že by komunisté vládli dodnes, pravděpodobné není — už tehdy vládnout ani nechtěli, ani nemohli. Dohoda mezi Washingtonem a Moskvou z poloviny osmdesátých let směřovala k rozpuštění bloku a mocenské složky už jen plnily pokyny. Problém byl v tom, že domácí obyvatelstvo bylo pasivní — a bylo mu třeba k pohybu pomoci.
Co věděli Američané a proč se Poláci ubránili sami
K srpnu 1968 patří i zjištění, že Washington věděl o chystaném vpádu s předstihem — sovětský velvyslanec o tom americkou stranu informoval ještě před zásahem. A pak je tu odpověď, kterou měl Wojciech Jaruzelski dát na otázku, co by dělalo Polsko, kdyby armády Varšavské smlouvy napadly jeho: stříleli bychom.
Poláci byli v tomto ohledu praktičtější. V roce 1980 jim vyrostla Solidarita s Lechem Wałęsou v čele a napjatá situace směřovala k intervenci zvenku. Odpověděli na ni v prosinci 1981 vlastním výjimečným stavem, faktickou vojenskou diktaturou v čele s Jaruzelským a internací opozičních vůdců včetně Wałęsy. Vyřešili si to po svém — a sovětský vpád tím odvrátili.
Že byl Jaruzelski komunista se vším všudy, na tom nic nemění. V Polsku to jen vřelo výrazně víc než u nás a tamní vedení z toho vyvodilo praktický důsledek.
Zrada osmašedesátého a rozhovory se starou gardou
O 21. srpnu by se mělo mluvit méně smířlivě, než je zvykem — a to především směrem k československým komunistům. Jejich selhání má dva rozměry. Prvním byla extrémní nešikovnost, která celou situaci zavdala, na rozdíl od polské obezřetnosti. Druhým byla zrada: vyhecovali lidi někam, kam je pak nedovedli, a nechali je tam samotné.
Alexander Dubček v tomhle světle vychází jako naivní člověk, který nebyl ani zvlášť statečný, ani zvlášť chytrý, a sám sebe považoval za symbol něčeho, čeho symbolem nebyl. Plakal v roce 1968 a plakal znovu po listopadu, když bylo jasné, že prezidentem se nestane.
K obrazu staré gardy patří i rozhovory, které s jejími přeživšími vznikly až v době, kdy už jim o nic nešlo. Miloš Jakeš působil ještě před rokem 1989 jako naprostá katastrofa, ale v pozdním rozhovoru u sebe doma mluvil překvapivě souvisle a jeho argumentace měla vnitřní logiku — což není totéž co souhlas. Jeho proslulé vystoupení na Červeném Hrádku bylo sestříhané účelově tak, aby vypadal jako idiot; v celé délce zní překvapivě pravicově. A z téže generace vychází jako nejchytřejší a nejvzdělanější Lubomír Štrougal.
Jogurty Filipa Turka jako odvádění pozornosti
Z chatu přišla otázka, jestli už není bizarní, že se média věnují jogurtům Filipa Turka místo skutečným kauzám. Faktický základ té kauzy je přitom skromný: staré video zveřejněné už v roce 2021 zachycuje házení jogurtů u zříceniny Baba v Praze 6, která je vedená jako kulturní památka. Podle magistrátu mohlo dojít k porušení památkového zákona, o přestupek ale nešlo. Sám Turek to popsal jako nezodpovědnou a vykolejenou, přesto vtipnou zábavu.
Vážně se to brát nedá. Házení máslem po sobě v armádě nebo celé pláto vajíček prohozených na pionýrském táboře — v soutěži dvojic, kde se házelo nejdřív na metr a pak na pět — patří do téže kategorie nedůstojných, ale nikoho neohrožujících klukovin. Vedle kauz typu Dozimetr nebo bitcoinové aféry jde o marginálii.
Vhodnější než se rozhorčovat je nechat to plynout. Kdyby byl člověk výrobcem jogurtů, udělal by si z toho kampaň roku.
Jugoslávie a bombardování, na které jsme přistoupili
Otázka, jestli mohla sametová revoluce dopadnout opačně a Československo se vydat čínským modelem, má jednoduchou odpověď: nemohla. Země je příliš malá a obklopená sousedy, kteří by takový vývoj neudrželi.
Zajímavější je jiná připomínka z chatu: Jugoslávie byla komunistickou zemí, která se Československa zastala — mobilizovala kvůli nám v roce 1938 v rámci Malé dohody a stála při nás i v roce 1968. My jsme se jí odvděčili tím, čemu se začalo říkat humanitární bombardování.
Fakta sedí. Česká vláda v dubnu 1999 schválila přelety letadel NATO nad územím republiky v souvislosti s operací v prostoru bývalé Jugoslávie; v čele vlády tehdy stál Miloš Zeman a akci podpořil i tehdejší prezident. Sami jsme sice nikoho nebombardovali, jen umožnili přelety, ostuda to ale je — nezastali jsme se těch, kdo se dvakrát zastali nás. Zeman se za to s odstupem omluvil a označil to za nedostatek odvahy, což je třeba brát v potaz. Za bombardování se totiž omlouvá těžko; není to jako šlápnout někomu v tramvaji na nohu.
Demokrat, který nesnáší komunismus
Z chatu přišla i věta o smutku z lidí, kteří tohle volí. Lepší čtení je opačné: právě proto, že je situace tak absurdní, dochází to i lidem, kterým to dřív absurdní nepřišlo. Voličů, kteří svůj hlas postupně přehodnotili, přibývá nalevo i napravo, i směrem k Motoristům.
Zároveň platí jednoduché pravidlo: každý má právo volit koho chce a nikdo by od demokrata neměl slyšet, že voliči té nebo oné strany jsou hlupáci. Právo vyjadřovat se slovem, písmem i obrazem platí i pro ty, s jejichž názorem člověk nesouhlasí — a pokud komunisté chtěli přijít před kameru a mluvit, měli tu mít své místo. Při rozhovoru s komunistkou nebo komunistou přitom člověku dobře není a socialismus s komunismem zůstávají zvrácenou ideologií.
Odtud se debata dostala k dnešnímu Bruselu. S nadsázkou řečeno: v některých směrech zlatí komunisté — omezování ekonomických svobod a svobody slova jde dál, než kam si v rámci RVHP kdo troufal. Námitka je nasnadě: ani Piráti, ani zelení nevycházejí z učení o diktatuře proletariátu a společném vlastnictví výrobních prostředků. Protiargument zní, že jde jen o jinou terminologii — sdílená ekonomika se společnému vlastnictví blíží a míří ještě dál, ke sdílení toho, co je soukromé. Konkrétnější podoba té nevole je pak úplně všední: dvě hodiny stání tam, kde se dřív jelo deset minut, a pirátský program, který auto z města postupně vytlačuje. Předseda Pirátů Hřib je v tomhle vděčným terčem.
K tomu nejsilnějšímu, co se k výročí sešlo v chatu, patří vzpomínky na srpnové ráno roku 1968: probuzení hlukem letadel na dovolené ve Velké Úpě v Krkonoších, bez auta a bez telefonu, s tříletým dítětem a nefungující dopravou. Nebo teta, která plakala, protože měla syna na vojně, a šla nakupovat, protože bude válka. A také rodina, která schovala babičku do vany, aby přežila případnou střelbu.
Sarajevské lidské safari
Další dotaz z chatu mířil na kauzu, kterou právě teď otevřela italská prokuratura. Při obléhání Sarajeva v letech 1992 až 1996 si měli bohatí cizinci připlácet za možnost střílet z okolních kopců do obyvatel města — s ceníkem odstupňovaným podle toho, jestli šlo o muže, ženu, nebo dítě. Milánská prokuratura se případem začala zabývat proto, že se cesty organizovaly z Terstu; mezi podezřelými nejsou jen Italové. Svědectví pocházejí z dokumentů, ze starších novinářských zpráv z devadesátých let a z dřívějších výpovědí před mezinárodním tribunálem.
Podle všech indicií to tak pravděpodobně bylo. Skepse ohledně výsledku je nicméně na místě: platili to velmi mocní a bohatí lidé, a to jak ze západní, tak z východní strany.
Kdo Sarajevo zná, pochopí geografii toho zločinu okamžitě. Je to relativně malé město sevřené horami, s olympijským areálem nad ním; odstřelovači měli město jako na dlani a lidé, kteří šli pro vodu nebo pro jídlo, byli terči. Přitom jde o krásné město, kde se potkávají kultury.
Balkánská paměť sahá ještě hlouběji — k ustašovcům, chorvatskému fašistickému hnutí z doby druhé světové války, a ke koncentračnímu táboru Jasenovac, kde měli mezi sebou soutěžit, kolik lidí podřežou za noc. K téže kapitole patří i dlouhodobě diskutovaná kauza zlata obětí, které mělo mířit přes evropské prostředníky do Jižní Ameriky.
Čunek: noví lidovci jsou marketingová značka
Jiří Čunek dostal tento týden otázku, jak se zkušenému harcovníkovi žije mezi novými lidovci. Odpověděl, že noví lidovci jsou jen marketingová značka, která se ho týkat nemůže — v KDU-ČSL je od roku 1990, kdy si vybíral mezi Občanským fórem, KDS a Československou stranou lidovou, a s partou křesťanských disidentů se tehdy rozhodl být napříště za něco, ne jen proti něčemu.
Se směrem, kterým se strana pod vedením Jana Grolicha mění, otevřeně nesouhlasí, ale nikdo ho k ničemu nenutí — možná i proto, že by takový pokus nemusel dopadnout dobře. Grolicha označil za tak univerzálně rozkročeného, že by mohl klidně vést STAN nebo Piráty, a stranu za catch all party, tedy stranu pro všechny — pro levici i pro pravici zároveň. Důkaz vidí i v tom, že část poslaneckého klubu jde do průvodu Prague Pride a část to odmítá s odkazem na křesťanské založení.
Jan Grolich stanul v čele lidovců letos na jaře; Čunek, který o post rovněž usiloval, zůstal u svých mandátů senátora a starosty Vsetína. Napětí mezi oběma muži je veřejné a trvá.
Prague Pride, pansexuálové a strach z misgenderingu
Rozhovory s účastníky pražského pochodu přinášejí katalog kategorií, se kterými se běžný člověk míjí. Třeba pansexualita, tedy postoj, kdy na pohlaví protějšku nezáleží. Kdo si otevře příslušný seznam, zjistí, že u většiny položek netuší, co znamenají.
Vrcholem prohřešku je dnes misgendering, tedy oslovení nesprávným rodem. Odtud už je krok k humoru: kdyby se člověk příští pátek prohlásil za ženu, musel by ho protějšek oslovovat paní — a bez přechylování.
Z Ameriky pak kolovalo video zastaveného řidiče, který tvrdil, že se identifikuje jako kočka, měl obojek a spolujezdce označil za svého páníčka. Policista trpělivě vysvětloval, že kočka nemá oprávnění řídit vozidlo a že ji odveze do útulku, kde ji za sedmdesát dolarů naočkují proti vzteklině. Většina takových záznamů je nicméně legrace, ne dokument.
Postoj je přitom smířlivý: ať si každý dělá, co chce, jen ať to nikomu nevnucuje. Hranice je jediná a tvrdá — násilí na dítěti. A protože se dřív podobným postojům říkalo prostě obojživelnictví, hodil by se při dnešním počtu kategorií spíš mnohoživelník.
Deník, který usvědčil ředitele Homolky
Průkopníkem českých datasexuálů, tedy lidí, kteří si zapisují úplně všechno, byl bývalý ředitel Nemocnice Na Homolce Vladimír Dbalý. Zapisoval si úplatky, které bral, i ty, které rozdával — se jmény, časy i částkami. Když mu policie při domovní prohlídce zajistila počítač a poznámky, byl to sen každého vyšetřovatele: obžalobu šlo prakticky opsat.
Dbalý se hájil tím, že šlo o podklady k plánované knize. Vyšetřovatelům to nestačilo — zápisy si porovnali s daty z mobilu i s pohyby na účtech a sedělo to. Vrchní soud mu nakonec pravomocně uložil deset let vězení a propadnutí majetku; podmíněně ho pustili až poté, co si odseděl víc než třetinu trestu. Z nakradených peněz nakupoval umění a starožitné meče a při prohlídce se zabavovalo všechno hodnotné. Traduje se, že jeden z vyšetřovatelů tehdy drcnul do nenápadné figurky, která se rozpadla — a až potom se ukázalo, že byla z celé sbírky nejcennější.
Kauzu zpracoval novinář do knihy; jmenuje se ovšem Sněžím! Deník bílé mafie, nikoli Na Homolce sněží, jak se občas traduje. Název odkazuje k tomu, že si Dbalý nezapisoval jen úplatky.
Írán po amerických úderech
Ze zahraničních témat přišla na řadu obava, že Írán zvažuje útoky na americké cíle v Evropě, pokud Spojené státy budou pokračovat v úderech na jeho území. Podle bývalé velvyslankyně Evy Filipi je ta obava na místě.
Její čtení situace je střízlivé. Původní předpoklad, že íránský režim masivní kampaň nevydrží, se nenaplnil: Írán existuje dál, revoluční garda posílila a značné balistické možnosti zůstaly zachovány. Příměří, které vlastně příměřím není, nikoho neurčilo vítězem a konflikt může pokračovat v té či oné podobě. K tomu se přidává Hormuzský průliv, jehož uzavření dopadá na asijské a evropské ekonomiky víc než na americkou.
Proč se tedy dohoda pořád nerodí, když Donald Trump opakuje, že už je blízko? Jedním z důvodů je, že úkol svrhnout režim splněn nebyl. Trumpovi by šlo především o jadernou dohodu — o tu, od které sám v roce 2018 odstoupil, protože ji považoval za nevhodnou.
Doba, kdy stačilo něco prohlásit a platilo to, je pryč. Kdo dnes chce složit mozaiku, potřebuje k ní mnohem víc kamínků než dřív — a týká se to i nás.
Jak dopadla anketa
Ankety se zúčastnilo víc než šestnáct set lidí. Devadesát tři procent z nich odpovědělo, že by se současný prezident k výročí 21. srpna vyjadřovat neměl. Sedm procent míní opak.
Závěr
Večer, který začal anketou o jednom projevu, skončil u vedle sebe položených obrazů téže neochoty vyrovnat se s minulostí: u Husáka, kterému se dnes říká zločinec, u Dubčeka, který se považoval za symbol, u bombardování, ke kterému jsme půjčili vzdušný prostor, i u sarajevských kopců, ze kterých se za peníze střílelo do lidí a nikdo za to zatím nenesl následky. Odpověď hlasujících na úvodní otázku byla drtivá — a dobře vystihuje, jak málo důvěry dnes rituálním připomínkám zbývá.
