Sněmovní debata o sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se konal v Brně, otevřela politickou diskusi, kterou tváří v tvář prázdným lavicím opozice rozvedl poslanec Jindřich Rajchl. Jeho argumentace se opírá o historickou kauzalitu, srovnání s Polskem a o citaci prohlášení spolku Lidice Memory, podle kterého Česká republika neměla pro tento sjezd poskytnout místo.
Příčina a následek — odsun jako důsledek nacismu
Pováleční excesy vůči sudetoněmeckému obyvatelstvu byly podle Rajchla pochopitelné v historickém kontextu — nikoli chvályhodné, ale srovnatelné s tím, co probíhalo v celé Evropě. Z Československa bylo podle něj vysídleno 300 až 350 tisíc občanů německé národnosti, z Polska tři až tři a půl milionu lidí — a v Polsku probíhal odsun ještě tvrdším způsobem, včetně internačních táborů. Vinu za excesy nesou podle Rajchla nikoli Edvard Beneš ani čeští občané, ale NSDAP a Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, která byla později do NSDAP začleněna.
Tuto kauzální logiku Rajchl staví do kontrastu s motivem nacistických zločinů. Ty byly podle něj páchány s nejhorší možnou motivací — rasovou nadřazeností a ideologií životního prostoru. Excesy proti sudetským Němcům naproti tomu pramenily ze zoufalství obětí dlouhého útlaku. Obě viny proto podle Rajchla nelze ztotožňovat.
Benešovy dekrety jako transpozice dohod velmocí
Benešovy dekrety nevznikly podle Rajchla jako autorský nápad prezidenta v pracovně. Šlo o transpozici dohod vítězných velmocí z konferencí v Jaltě a v Postupimi do československého právního řádu. Divoké odsuny s excesy navíc proběhly ve většině případů ještě před vydáním dekretů — a stejně to bylo v Polsku. Z toho Rajchl dovozuje, že debata o „kolektivní vině", kterou vytváří Sudetoněmecký landsmanšaft, je věcně neudržitelná: dekrety upravovaly především přechod majetku v pohraničí, nikoli excesy.
Aktuálnost tématu Rajchl ukazuje na konkrétních vyjádřeních. Maďarský premiér Viktor Orbán (v transkriptu „Péter Maďar" — patrně zkomolený přepis Orbán/Maďar) hovoří o prolomení Benešových dekretů jako o prioritě při jednání se Slovenskem. Soudní spory pokračují. A Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké organizace, podle Rajchla dlouhodobě dekrety neuznává — dříve o nich hovořil jako o „viru, který je třeba vymýtit", nebo o „zombie, které je třeba pohřbít"; dnes rétoriku zmírnil na nesouhlas, ale postoj se nezměnil.
Polsko jako paralela bez politického sporu
Polská paralela je podle Rajchla zásadní argument. Polsko nejen vysídlilo trojnásobek německého obyvatelstva oproti Československu, ale po válce získalo zhruba 100 tisíc kilometrů čtverečních historicky německého území, mimo jiné měst, která byla po staletí německá — Štětína, Vratislavi a dalších. Přirovnává to k tomu, jako by Česká republika poválečně získala Řezno a Norimberk.
V Polsku přesto nepořádá Sudetoněmecký landsmanšaft ani analogická organizace pravidelné sjezdy s požadavkem revize území. Důvod podle Rajchla spočívá v tom, že polská politická reprezentace v této otázce nemá štěpení mezi koalicí a opozicí — jde o sdílený národní zájem. V České republice se podle něj naopak debata politicky vyhrocuje na úkor věcného obsahu.
Prohlášení spolku Lidice Memory
Jádro Rajchlova projevu tvoří citace prohlášení spolku Lidice Memory, který sdružuje přeživší a potomky obětí vyhlazení Lidic. Spolek podle textu prohlášení respektuje českoněmeckou deklaraci z roku 1997, návštěvu prezidenta Joachima Gaucka v Lidicích z roku 2012 i dlouhodobou spolupráci s podobnými německými organizacemi. Smíření však podle něj nesmí znamenat zapomnění nebo přepisování historické skutečnosti — a plánovaný sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu na území ČR spolek vnímá jako demonstraci necitlivosti a neúcty.
Spolek v prohlášení žádá, aby ti, kdo o konání rozhodují, využili všechny právní, politické a diplomatické prostředky k tomu, aby se sjezd v České republice nekonal. Rajchl text čte celý — a opozice, která je podle něj zvyklá hovořit o odpůrcích sjezdu jako o „nahnědlých nácích", v sále chyběla. Argumentačně si tím podle Rajchla podráží nohu sama — přeživší lidické děti tímto označením podle něj rozumně nelze charakterizovat.
Závěr: dvě skupiny, kompromis v Německu
V České republice podle Rajchla existují dva tábory — jeden, který sjezd podporuje a chce se s Sudetoněmeckým landsmanšaftem dále sbližovat, a druhý, který sjezd na české půdě vnímá jako bolest. Jeho návrh kompromisu je geografický: pokud by se sjezd konal v Německu, mohl by se podle něj uskutečnit bez problému — první skupina by tam mohla dorazit, druhá by se necítila zraňována. Z toho Rajchl dovozuje, že vyhovět by se mělo druhé skupině, a sjezd se měl konat na území Spolkové republiky Německo. Podle něj by takové řešení s pochopením přijala i většina německé politické reprezentace a veřejnosti.
