Když Poslanecká sněmovna projednávala důchodovou novelu tehdejší pětikoaliční vlády, spor se nevedl o to, jestli systém potřebuje změnu, ale o to, kdo ji zaplatí. Vládní návrh stavěl na posunu věku odchodu do důchodu a na pomalejším růstu nově přiznávaných penzí. Proti němu stála jiná úvaha: nehledat peníze u budoucích důchodců, ale v produktivitě ekonomiky a v dalším, státem garantovaném pilíři.
Inflační doložka pro církve, zkrácená valorizace pro důchodce
Nejostřejší obrázek celé rozpravy je srovnání dvou skupin. Náhrady církvím se dál každoročně zvyšují o inflaci — Sněmovna návrhy na omezení inflační doložky opakovaně odmítla. Důchodcům se přitom inflační mechanismus u mimořádné valorizace zkrátil. Z pohledu státní kasy jde o jeden a tentýž rozpočet, jen se v něm inflace jedné skupině přiznává a druhé bere.
Námitka nemíří proti úrokům pro církevní restituenty, proti výstavbě vysokorychlostních tratí ani proti novým jaderným blokům. Míří na způsob financování: pokud stát nemá dost peněz, musí krátit všem přiměřeně, ne jen jedné skupině. Buď se zkrátí obě, nebo ani jedna — jinak se z budoucích důchodů v tichosti platí investice, o kterých se rozhoduje dnes.
Účetní, nebo hospodářský pohled na penze
Parametrické změny prvního pilíře stojí na jednom předpokladu: že dnes víme, jak bude trh práce vypadat za pětadvacet nebo třicet let. Účetně to vyjde vždycky — když se posune věk, zdroje to přinese. Jenže je to výpočet postavený na stavu minulém a současném, protažený do budoucnosti, ve které už u toho nebude ani jedna z dnešních politických garnitur.
Hospodářský pohled pracuje naopak s variantami stavu budoucího, a to s těmi rizikovými. Nové technologie a nástup umělé inteligence mohou trh práce proměnit tak, že po sedmdesátiletých pracovnících nebude poptávka. Pak se úspora rozplyne: seniora bez práce stát jen přesune do jiné přihrádky sociální podpory a systém je tam, kde byl.
Věk odchodu do důchodu: motivovat, ne nařizovat
To, že se člověk dožije vyššího věku, ještě neznamená, že se ho dožije v dobré kondici. Kdo pracovat chce a zdraví mu to dovolí, nemá mít v cestě žádnou překážku — naopak, stát ho má motivovat. Rozdíl je v tom, jestli lidé v sedmdesáti pracují proto, že chtějí, nebo proto, že jim to systém nařídí na základě tabulky sestavené o desítky let dřív.
Generační posun je přitom sám o sobě značný: proti ročníkům, které mohly odcházet v pětapadesáti, se jejich vnoučatům hranice podle původní verze vládního návrhu, vázané na naději dožití, posouvala k sedmdesátce. Schválená podoba reformy nakonec růst věku zpomalila a zastropovala na 67 letech, samotný princip navázání odchodu na demografii ale zůstal.
Zdroje: vyšší daně, nebo vyšší produktivita
Cesty jsou v zásadě tři. První je zvýšit daně — přestože to tehdejší vláda slibovala nedělat, nakonec je zvýšila. Druhá je vzít budoucím důchodcům, což se změnou valorizace, posunem věku a úpravou náročných profesí děje. Třetí, a jediná udržitelná, je dodat do systému nové zdroje odjinud.
Východisko je nutné přijmout bez příkras: důchodový účet už nikdy nebude vyrovnaný a bude se dofinancovávat z jiných příjmů. Aby to šlo, musí produktivita ekonomiky růst rychleji než demografické změny. Není to nápad z české sněmovní debaty — patří k závěrům německého ekonoma Axela Börsch-Supana, který dlouhá léta vedl mnichovské Centrum pro ekonomii stárnutí (MEA) při Institutu Maxe Plancka a dnes je emeritním ředitelem institutu.
Přidanou hodnotu tvoří firmy, ne dotační programy
Produktivitu nezvýší plánování, ve kterém stát pumpuje do ekonomiky vypůjčené peníze a nazývá to restartem. Zvýší ji privátní sektor: firmy, které slušně vydělávají, investují a zaměstnávají. Daně se od nich mají důsledně vybírat, ne jim zvyšovat sazby. Z rostoucích zisků porostou mzdy, export i odvody na důchody — a z týchž daní se zaplatí silnice, železnice, nemocnice i sociální výdaje.
Předpokladem je podpora výzkumu, vývoje a inovací; ke stejnému závěru docházejí i analýzy poradenských firem. Zemím srovnatelné velikosti a výkonnosti — Švédsku, Dánsku, Nizozemsku, Švýcarsku — tahle cesta během deseti až dvaceti let vynesla prosperitu. Česká inovační strategie přitom zůstala nevyužitá v šuplíku.
Spořicí pilíř se státní garancí
O reformě má smysl mluvit až ve chvíli, kdy k parametrickým změnám přibude další pilíř. Nešlo by o komerční druhý pilíř z Nečasovy éry, kterému lidé neuvěřili, ani by nečerpal zdroje z prvního pilíře. Byl by dobrovolný a motivační, státem spravovaný nebo alespoň státem garantovaný — právě garance je to, co rozhoduje o důvěře střadatelů. Ke zdrojům, na které míří, patří přes dva biliony korun ležící na účtech v bankách.
Motivaci by posílil povinný příspěvek zaměstnavatele ve výši kolem půl procenta až procenta pro toho, kdo do systému vstoupí. Německo zvolilo výrazně tržní variantu se státními vklady v řádu miliard eur, které se zhodnocují na kapitálovém trhu; Švédsko propojuje spoření s výstavbou infrastruktury, a právě tenhle model je české debatě bližší — čeští střadatelé jsou konzervativní a čistě kapitálovou variantu by nejspíš nepřijali. V rozpravě zazněl i návrh rozšířit využití takového pilíře na výstavbu bytů.
Kdo zaplatí jádro a tratě — a komu stát zaplatí úroky
Naplánované velké investice — jaderné bloky, vysokorychlostní tratě, obrana — vyjdou v horizontu jedné generace zhruba na dva biliony korun a v ceně peněz na dvojnásobek. Stát nemá zdroje ani na dnešních zhruba 200 miliard ročních kapitálových výdajů; ministerstvo dopravy si na infrastrukturu půjčuje od Evropské investiční banky a chce si půjčovat víc. Peníze se nevytisknou, a kdo si půjčuje, platí úrok (jak se sestavuje a čerpá státní rozpočet, přehledně shrnuje příloha o fungování státu).
Celá otázka pak zní jinak, než jak se obvykle klade: má stát ty úroky platit bankám, nebo vlastním střadatelům, kteří si spoří na důchod? Protiargument je legitimní — stát si půjčuje levně, takže by střadatelům zhodnocoval méně než trh. Proti němu ale stojí jistota: garanci, kterou lidé u penzijního spoření hledají, nabídne jen stát.
Co mezitím dopadlo na dnešní seniory
Účet posledních let vypadá ze seniorské perspektivy takto: několikrát změněná valorizace, zkrácené slevy na jízdném, vyšší daň z nemovitosti a k tomu skokově dražší energie a potraviny. Přidejte vyhlídku povinného zateplování s příslibem dotace — a starost, která není o penězích, ale o tom, že si to člověk v sedmdesáti bude muset zařídit, obíhat úřady a shánět řemeslníky.
Důstojné stáří má být jedním z hlavních úkolů každé vlády. Ekonomika, která se řadí mezi vyspělé, nemůže současně tvrdit, že důstojný důchod je devatenáct tisíc korun. A stejně tak neobstojí rétorika, která staví mladé proti starým a z jedné generace dělá rukojmí druhé — chlubit se biliony na armádu, energetiku a dopravu a zároveň snižovat životní úroveň seniorů znamená sahat do jednoho a téhož měšce.
Závěr
Jádro sporu je jednoduché: účetní přístup krátí výdaje tam, kde to jde nejsnáz, hospodářský hledá nové příjmy. Bez druhého pilíře a bez růstu produktivity zůstává z reformy jen posun věku a pomalejší růst penzí.
Sněmovna reformu schválila v listopadu 2024, Senát ji potvrdil o měsíc později; věk odchodu do důchodu má postupně stoupat ke 67 letům a nově přiznávané penze se mezi lety 2026 a 2035 počítají méně štědře. Spořicí pilíř nevznikl. Nynější vláda mezitím ohlásila novelu, která má věk zastropovat na 65 letech, zrychlit valorizaci a rozšířit okruh náročných profesí — argumenty z téhle rozpravy se tak z opozičních lavic přesunuly do vládního programu.
