Radek Žalud je nevidomý zpěvák, který se hudbou živí dvacet let, a zároveň podnikatel s počítačovou firmou. V říjnových senátních volbách kandiduje v obvodu č. 24 na Praze 9 jako nezávislý s podporou hnutí ANO. Politickou zkušenost má prakticky nulovou – do Senátu chce přinést zkušenost z každodenního života člověka s postižením.
Proč zrovna Senát
Celý život se snaží bořit předsudky a bariéry mezi lidmi se zdravotním postižením a zdravou veřejností. Baví ho pomáhat lidem a naslouchat jim. S blížící se čtyřicítkou mu proto přišlo logické přiložit ruku k dílu i v politice. Senát byl jasná volba, protože přesně navazuje na to, co dělá dosud.
Senátor má kontrolovat vládu a dohlížet na kvalitu zákonů, především ale naslouchat lidem ve svém obvodu: chodit mezi ně, mluvit s nimi a řešit jejich problémy. Právě v tom se Žalud cítí dobře.
Nulová politická zkušenost a program širší než bariéry
Že je jeho politická zkušenost prakticky nulová, nezastírá. Devět let sice působil v republikové radě Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, do Senátu ale chce nést hlavně praktickou zkušenost. Člověk se zdravotním postižením umí nabídnout jiný úhel pohledu, než je obvyklé.
Kandidaturu s podporou hnutí ANO přijal letos, stojí ale jako nezávislý kandidát a program zveřejňuje na facebookových stránkách. Námitku, že bourání bariér mezi postiženými a zdravými je na senátora málo, uznává. Senát ale podle něj řeší problémy obvodu i témata s přesahem na celou Prahu nebo republiku.
Jako příklad uvádí digitalizaci a přístupnost pro všechny: bezbariérovost a přístupnou dopravu, která pomůže seniorům i matkám s kočárky, včetně samoživitelek. Senátorem jen pro zdravotně postižené být nechce.
Banka jen v chytrém telefonu a hotovost v Ústavě
Z obecných věcí, které ho v politice rozčilují, se vrací k přístupnosti – tentokrát v bankovnictví. Bez chytrého telefonu s nejnovějším operačním systémem si dnes člověk v bance neškrtne, protože mobilní aplikace bývá jediný způsob, jak ověřit platbu. Spousta lidí přitom chytrý telefon používat nechce, nemůže nebo se ho bojí. Dřívější alternativy, například ověřování plateb SMS kódem, se vytrácejí, a to považuje za chybu.
Za důležité má i zakotvení práva na hotovost do Ústavy, o kterém se teď jedná. Sám je podnikatel s počítačovou firmou a vyřizování všeho online mu vyhovuje, řada jeho klientů se ho ale bojí. Loňský blackout ukázal proč: kdo neměl u sebe hotovost, nekoupil si ani rohlík.
Česká televize ze státního rozpočtu, ne z poplatků
Kdyby jako senátor hlasoval o financování médií veřejné služby, dal by přednost placení ze státního rozpočtu před koncesionářskými poplatky. Českou televizi si pustí jednou dvakrát do roka, třeba na Štědrý večer kvůli pohádce, která má v poslední době kvalitní komentář pro nevidomé. Přirovnává to k tomu, že kdo si jednou za rok dá dva panáky becherovky, nekupuje si kvůli tomu celé Karlovy Vary.
Silnější argument je ale spravedlnost. Poplatek platí všichni stejně, jenže matka samoživitelka, které peníze nezbývají, by za něj mohla koupit třeba dva balíky plen. Do státního rozpočtu přispívá každý podle svých možností – velký podnikatel jinak než on – a to mu připadá daleko spravedlivější.
Šetřit se podle něj dá vždycky: proč točit tři vánoční pohádky, když by stačila jedna kvalitní? Plánované snížení rozpočtu nepovažuje za úplně šťastné, veřejnoprávní média by se ale měla přizpůsobovat trendům. Ještě před třemi čtyřmi lety se o umělé inteligenci skoro nemluvilo, dnes je to jedno z hlavních témat.
Evropská unie: roaming ano, pomazánkové máslo ne
Vztah Česka k Evropské unii považuje za strašně složitý. Řada unijních opatření ho štve: že se pomazánkové máslo nesmí jmenovat pomazánkové máslo a rum rum, mu připadá jako nesmysl. Unie se zabývá hloupostmi, zatímco věci, které by řešit měla, zůstávají ležet.
Vidí ale i výhody. Z Rakouska nebo ze Slovenska si zavolá bez roamingových poplatků, cestovat může bez hlášení a pracovat, kde chce. Na námitku, že by to šlo i bez obřího bruselského aparátu, odpovídá, že aparát by se změnit měl. Vadí mu i přísná regulace technologií, kvůli které u nás nejsou k dispozici nejmodernější modely umělé inteligence velkých firem jako Apple nebo Google. V tomto ohledu by možná bylo líp mimo Unii.
Handicapovaný umělec v komerčních médiích nemá šanci
Jako senátor by se rád věnoval i kultuře, která je mu nejbližší. Podívat se na autorský zákon nebo na fungování OSA by podle něj stálo za to. Nejvíc ho ale trápí, že mezi handicapovanými je dnes spousta kvalitních muzikantů, které nikde nevidíte ani neslyšíte, protože nedostali šanci.
Jemu samotnému dala v Česku šanci jediná televize, Šlágr TV, a toho si velmi váží. V komerčních médiích ale handicapovaný umělec nemá absolutně šanci se prosadit. Příkladem je neteř operního pěvce Eduarda Hakena, vynikající zpěvačka, která by mohla směle konkurovat Dagmar Peckové nebo Evě Urbanové. Šanci nedostane jen proto, že má handicap.
Itálie je přitom na Andreu Bocelliho pyšná a Raye Charlese z Ameriky zná celý svět. V Česku handicapovaný muzikant šanci nedostane a kolegové z branže mu navíc házejí klacky pod nohy. Že se prosadila aspoň kapela Tap Tap, ho těší.
Kamarád, který ho připravil o víc než milion a půl
Před lety ho o peníze připravil kolega ze Šlágr TV František Marek. V roce 2021 ho soud odsoudil ke dvěma letům nepodmíněně a k náhradě škody, která přesahuje milion a půl korun. Podle Žaluda ale Marka propustili po třetině trestu a zaplatil jen pět nebo šest tisíc, „aby se neřeklo“.
Po propuštění se s ním snažil domluvit. Řekl si, že každý může šlápnout vedle a nad nikým by se neměla lámat hůl. Marek sliboval, ale slibem nezarmoutíš. Právník, kterého si Žalud najal, mu řekl, že pokud Marek sám platit nezačne, žádná cesta nevede. Podle Žaluda má Marek exekuce zhruba za 30 milionů korun a neplatí nikomu. Že na takové lidi stát nemá páku a mohou se léta vyhýbat odpovědnosti bez následků, považuje za neuvěřitelné.
Ve Šlágr TV se dodnes čas od času potkávají. Marek se tváří jako kamarád, volá mu k narozeninám i k Vánocům a přeje hezké svátky. Nedochází mu, že hezké být nemohou po tom, co Žaludovi provedl.
O podvodech se má mluvit nahlas
Jestli by jako senátor v podobných věcech mohl něco změnit, neví, určitě by se po tom ale pídil. Finančním podvodům dnes čelí čím dál víc lidí a mnozí o tom mlčí ze strachu z nálepky a odsudků. Právě na to podvodníci spoléhají: že si to lidé nechají líbit, jen aby je půlka národa neodsoudila.
Sám se nebál. Spousta lidí ho odsoudila a vyčítala mu, že se nechal o peníze připravit; dodnes čte komentáře typu když je hloupý, patří mu to. Taková chyba se ale může stát komukoli, kdo pomáhá lidem kolem sebe. Nikoho nenapadne, že kamarád, kterého zná patnáct let a věří mu, mu chce udělat ze života peklo. Po bitvě je každý generál.
Povědomí o takových lidech by proto mělo růst. Tím, že případ tehdy zveřejnil, se podle Žaluda podařilo zabránit dalším krádežím. Volal mu muž na vozíku, který málem naletěl taky, a děkoval, že díky medializaci o peníze nepřišel. I kdyby to pomohlo jen jemu, stálo to za to.
Závěr
Radek Žalud jde do senátních voleb bez politické praxe, zato s konkrétními tématy: přístupnost bank a dopravy, hotovost v Ústavě, financování České televize ze státního rozpočtu a šance pro handicapované umělce. Z vlastní zkušenosti s podvodem si odnesl přesvědčení, že se o podobných křivdách má mluvit nahlas.
