Host rozhovoru, podnikatel a aktivista Vojtěch Pšenák, se na sebe dívá především jako na digitálního tvůrce, který se od programování webů a mobilních aplikací posunul k tvorbě obsahu na sociálních sítích. V centru jeho čtení současné politiky stojí jedna teze: Rusko je bezpečnostní hrozba a normalizace vztahů s ním je možná až tehdy, když první krok udělá sama Moskva — stažením vojsk, vrácením Krymu a zaplacením válečných reparací.
Aktivismus, který začal u petičního stánku
Svůj aktivismus začal Pšenák popisem konkrétní kauzy: dlouhodobě stojícího petičního stánku u úřadu vlády, ve kterém podle něj někdo roky bydlel a který se postupně stěhoval až do parku na Klárově. Vadí mu, že stát a systém si s flagrantním zneužíváním petičního práva nedokáže poradit — podle jeho výkladu tam ani nešlo o žádnou koherentní petici, v jednu chvíli jich tam bylo jedenáct najednou, ale šlo hlavně o bydlení naproti úřadu vlády zdarma.
Z toho podle jeho slov vyrostla širší motivace: poukazovat na lidi, kteří chtějí omezovat svobody, a na ty, kdo více či méně souzní s „ruskou vlnou“. Vedle politických témat zmínil i téma, na kterém podle něj panuje napříč spektrem shoda — týrání zvířat, které podle něj není dostatečně trestáno. V těchto případech podle něj jeho tým „supluje práci státu“, když týraná zvířata zabavuje, byť se zároveň vymezuje proti braní zákona do vlastních rukou. Jako příčinu označuje spíš chybu zákonodárců než bezpečnostních složek.
Kde podle něj končí svoboda slova
Svobodu slova považuje Pšenák v Česku za poměrně extenzivní, což podle něj dlouhodobě potvrzují i rozhodnutí soudů. Hranici nevidí v ostrých výrocích nebo ostré kritice, ale ve chvíli, kdy někdo začne kritikům vyhrožovat nebo navozovat atmosféru, že by se jim mělo něco stát.
V této souvislosti zmínil karlovarského advokáta Karla Jelínka, který na sociálních sítích kritizoval poslance Jindřicha Rajchla a označil ho nevybíravými výrazy. Takové nálepkování považuje Pšenák — ať už ho lze hodnotit jako vkusné, či nevkusné — za součást svobody slova, nikoli za její překročení. Právě advokátu Jelínkovi byla krátce poté zapálena dvě auta. Policie věc odložila s tím, že se souvislosti nedají prokázat; Pšenák sám přiznal, že přímé propojení není silné. Starší žhářská kauza odsouzeného podnikatele Drbohlava, kterého host v této pasáži zmínil, se týkala jiného útoku na auto politického konkurenta v Chomutově ještě z roku 2018. Přesný vzájemný vztah obou kauz zůstává nejasný a host sám při jejich popisu vyzníval rozporně — podstatné pro jeho argument je především to, že zastrašování kritiků považuje za hranici, za kterou už svoboda slova nesahá.
Proč Rusko považuje za hrozbu
Těžiště rozhovoru leží v hostově pohledu na Rusko. Pšenák popsal vlastní zkušenost z Ukrajiny, kde prý zažil dopad dronu s náloží pár metrů od sebe. Z té zkušenosti vyvozuje, že Rusko sice není důvod přehánět do paniky, ale podceňovat ho je chyba. Kritizuje řeči z počátku války o tom, že „Rusko je na kolenou“ — podle něj Ukrajinci sami Rusko neadorují, ale jsou si vědomi jeho nebezpečnosti.
Zvláště varuje před dronovou válkou, na kterou podle něj není připravena ani Česká republika, ani jiné členské státy. Při úvaze o možném ruském útoku na Pobaltí soudí, že armády NATO by sice nakonec zvítězily, ale postup agresora by mohl dojít poměrně daleko, než by se ho podařilo zastavit. Argument, že Rusko nezvládá ani válku na Ukrajině, podle něj neobstojí: postup přes Bělorusko do Polska nebo na Pobaltí by byl pro Rusko snazší než prolomení zabetonované ukrajinské obrany.
Normalizace až po stažení vojsk, Krymu a reparacích
Host zdůraznil, že by si normalizaci vztahů s Ruskem přál — ale klade na ni jasnou podmínku. Normalizace podle něj předpokládá první krok ze strany Ruska: stažení vojsk za hranice Ukrajiny z roku 2014, tedy i z Krymu, zaplacení válečných reparací Ukrajině a něco, co by bylo ekvivalentem procesů, jimiž prošlo Německo po roce 1945, kdy se obyvatelstvo muselo konfrontovat se zvěrstvy nacistů a s vlastní tichou rolí v nich.
Termín „denacifikace“, který Putin používá jako záminku k útoku na Ukrajinu, označil za nesmysl — během dlouhého pobytu na Ukrajině prý nepotkal jediného nacistu, na rozdíl od České republiky. Teprve až Rusko podle jeho slov přijme odpovědnost za to, co spáchalo, lze podle něj vztahy znovu navazovat. První krok ale musí být z jeho strany.
Levnější suroviny? Host upozorňuje na Maďarsko
Na často slyšený argument, že by mnoho občanů uvítalo levnější plyn a ropu z Ruska, host reaguje poukazem na Maďarsko. To podle něj ruské suroviny odebíralo, a přesto tam nebyly pohonné hmoty výrazně levnější. Používá to jako protiargument k představě, že návrat k ruským dodávkám by automaticky znamenal výrazné zlevnění.
Cíl: aby voliči věděli, koho podporují
Na otázku po hlavním cíli svého aktivismu host odpověděl, že nechce svrhnout vládu jen proto, že se mu nelíbí. Lidé si mají zvolit vládu, jakou chtějí — ale měli by přitom vědět, kdo jsou ti, kdo politiku spoluvytvářejí. Jako příklad uvedl, že v případě poslance Rajchla podle sebe pouze zveřejnili jeho minulost; nesledoval cíl, aby ho lidé nevolili, ale aby ho viděli takového, jaký je.
Přiznal, že jeho vlastní, někdy vulgární styl má vyprovokovat reakci a ukázat ji veřejnosti; sám přitom připustil, že několikrát zašel příliš daleko. Svůj postoj k Rusku shrnul závěrečnou pointou, že jeho srdce je jinde — odmítá zjednodušující nálepku „proruský“ i posuzování lidí podle toho, jak na takovou otázku zareagují.
Hostovo čtení Ruska se tak nezakládá na strachu, ale na podmínce: bez stažení vojsk, vrácení Krymu a reparací nemá podle něj normalizace vztahů s Moskvou smysl. Argument o levnějších surovinách považuje za přeceněný a zdůraznění bezpečnostního rozměru za důležitější než krátkodobý ekonomický kalkul.
