Nestává se často, aby se z málo známého studenta přes noc stala internetová hvězda a zároveň terč rozsáhlé vlny nenávisti. Adamu Šejnovi, čerstvému maturantovi, kterému je teprve osmnáct let, se to povedlo. Lidé ho mohli potkat na demonstracích na Letné či Staroměstském náměstí, kde se ostatních zdvořile ptal, proč přišli a v čem vidí hlavní problémy dneška. Právě tahle zvídavost z něj podle jeho vlastních slov udělala veřejného otloukánka. Odkud se bere ta snaha ublížit a jak ji ustát pohledem člověka na prahu dospělosti?
Cesta od levice k pravici začala u jediného influencera
Za svůj přerod od levicových k pravicovým hodnotám vděčí Adam Šejna podle svých slov jediné osobě — kontroverznímu influencerovi Andrewu Tateovi. Když v patnácti či šestnácti letech hledal svou životní cestu, narazil na jeho obsah a hodně z toho, co slyšel, mu dávalo smysl. Nebral to zprvně jako politiku, ale jako soubor hodnot. Zpočátku šlo o vyhraněné postoje, které se ale postupně umírnily do podoby, kterou dnes označuje za normální pravici.
K samotné politice se dostal až přes Donalda Trumpa, kolem něhož na sociálních sítích viděl silnou propagandu pro i proti. Zlom přišel ve chvíli, kdy podle svého čtení viděl, že je někdo za své názory perzekvovaný — to ho přimělo věnovat se politice víc do hloubky. Riziko, že vsadil svůj ideový vývoj na jediný vzor, si uvědomuje: kdyby se Andrew Tate v budoucnu zdiskreditoval, jeho už se to prý nedotkne, protože práci na jeho postojích odvedl v době, kdy říkal něco jiného.
Konzervativec mezi vrstevníky
Konzervativní názory nejsou v jeho věkové skupině nijak populární — mezi mladými převažuje spíš důraz na rovnost a volnost. Se spolužáky si na začátku střední školy podle svých slov úplně nesedl, vztahy se ale postupně srovnaly, jak všichni dospěli. Klíčové pro něj není, zda je někdo levičák nebo pravičák, ale jestli je schopen respektovat druhého. Pokud ano, na názorových rozdílech nezáleží a lze se dál bavit.
Od výstražných vykřičníků k vlastnímu projektu
Veřejně vystoupil poprvé s výstražnými vykřičníky, jaké se objevovaly během covidu. Pak přišlo první video na Instagramu a nakonec chvíle, kdy během nemoci na dovolené usoudil, že samotné vykřičníky nic nezmění a boji je potřeba dát tvář. Tak vznikl jeho projekt Restart Česko, jehož roční výročí připadá na začátek června. Nešlo o dopředu vymyšlený plán — spíš o souběh okolností, který nabral vlastní dynamiku.
Algoritmus měl děti udržet u mobilů a krmit je dezinformacemi
Algoritmy sociálních sítí jsou podle něj navržené tak, aby uživatele udržely u obrazovky — ukazují přesně to, na co se dívá nejvíc, i když to nutně nechce vidět. Když servírují pořád jedno a totéž, je to v mnoha případech depresivní. Jemu samotnému prý začaly zobrazovat převážně obrazy ulic zaplavených migranty, což ho utvrdilo v přesvědčení, že samotné varování nestačí.
Z toho vyvozuje paradox: nástroj, který měl původně sloužit jako zbraň k tomu, aby udržel děti i dospělé u telefonů a šířil dezinformace, se podle jeho čtení obrátil proti svým tvůrcům a začal lidi jako on posouvat k opačným názorům. Na tom, že se tímto způsobem uzavíráme do vlastních bublin a že na návykovosti pracovaly celé týmy neurovědců a IT specialistů, se přitom shodne i s kritiky.
Místo bezstarostného mládí touha po nezávislosti
Typický studentský život — zábava po škole a pití s kamarády — ho podle jeho slov nikdy nelákal. Chce život bohatý na zážitky a zkušenosti, jehož součástí je i být finančně svobodný. Ještě před svým projektem se dlouho snažil prosadit; v sedmnácti zkoušel různé podniky, které rychle krachovaly, ale braly to jako součást učení. První věc, která pořádně uspěla, mu otevřela nové kontakty a svět.
Sám upozorňuje, aby si nikdo nespojoval jeho aktivismus s vyděláváním na fanoušcích. Merch prý za celý rok vydal jen několikrát; hlavní přínos projektu vidí v lidech, které díky němu poznal a kteří ho posunuli dál mimo samotnou politiku.
Co dnes znamená být konzervativec
Konzervativní hodnoty pro něj znamenají to, co tu fungovalo dřív a co bychom si měli udržet — odkazuje k době před nástupem komunismu i k americkému snu. Zároveň si myslí, že ti, kdo se dnes označují za konzervativce, jsou paradoxně liberálnější než současní liberálové: v rozhovorech dávají prostor komukoli říct svůj názor, aniž by ho za to soudili, zatímco druhá strana podle něj bere odlišný názor jako nepřítele.
Jádrem jeho pojetí je tradiční rodina — muž by měl být schopen rodinu zajistit a ubránit, žena může zůstat doma s dětmi, pokud sama chce. Děti by podle něj neměly vyrůstat samy, protože pak je vychovává někdo jiný než rodiče, což považuje za velkou škodu. K tomuto pojetí chce navést co nejvíc mladých lidí, i když ho nepovažuje za objektivně jediné správné.
Víra jako opora a americký vzor
K víře se hlásí, i když se nepovažuje za ortodoxního křesťana. Na křesťanských hodnotách podle něj stojí Evropa a mnoho z toho, co dnes bereme jako dobrou výchovu — nelhat, respektovat druhé — je zdůrazněno i v Bibli, kterou ale celou nečetl. Přitahuje ho představa, že je nad námi někdo, kdo chce, abychom byli nejlepší verzí sebe sama.
V otázce mužské role cituje amerického konzervativce Charlieho Kirka — přezdívku „český Charlie Kirk" ostatně sám dostal. Kirkova myšlenka podle něj zní, že i muž, který v rodině určuje pravidla, se zodpovídá někomu nad sebou, což ho drží zpátky a brání mu chovat se jako neomezený vládce. Víra je pro něj zdrojem síly — dodává, že tuto sílu může dát i nekřesťanská víra, dokonce i víra v komunismus; hranicí je moment, kdy se z víry stává fanatismus.
Vlna nenávisti a nařčení
Popisuje i odvrácenou stranu své popularity. Jeden testovací stream se dostal na veřejnost a jeho slova si podle něj vzala do hledáčku iniciativa štít demokracie, aniž by je uvedla v celém kontextu. Následně začaly vycházet články tvrdící, že chce mlátit ženy — přitom šlo o jeho tezi, že průměrně silnější muž by měl ženu za každou cenu ochránit, což už podle něj nikdo nedoplnil.
Zvládat tenhle nápor mu prý pomáhá jedna věc, o které záměrně mlčí — nechce, aby o ní kritici věděli a mohli se ji pokusit sebrat. Právě díky ní je podle svých slov schopen zůstat v klidu, ať se stane cokoli, protože mu ji nikdo nemůže vzít.
Závěr
Příběh osmnáctiletého Adama Šejny ukazuje mladého člověka, který si své postoje formuje ve věku, kdy většina vrstevníků řeší docela jiné věci — a který si za to vysloužil obdiv i tvrdou nenávist. Zda ho tlak veřejného prostoru časem posílí, nebo naopak zlomí, ukáže až čas.
