Výročí 21. srpna 1968 není jen datum v kalendáři. Vojska Varšavské smlouvy tehdy vstoupila na území Československa a poznamenala zemi na desítky let dopředu — kulturně, hospodářsky i v tom, co lidé považují za normální roli státu. A právě ta poslední věc přežila listopad 1989 lépe než cokoli jiného.
Výročí okupace, které nekončí u data
Kdo vyrostl v socialismu, nese si jeho hodnoty dál — a nikdo mu to nemá za zlé, nikdo si tu dobu nevybral. Problém začíná tam, kde se ta zkušenost stane volebním kapitálem. Socialistická politika se dá zabalit do moderního jazyka tak, že mladým zní jako spravedlnost a starším jako vzpomínka na jistotu. Pod obalem přitom zůstává stejné jádro: stát rozhoduje, co si smíte nechat.
Odpovědí není rezignace. Pravicová politika stojí na tom, že když člověk něco chce, jde si za tím a mění to. Následující průřez návrhů a zákonů z dílny stran, které dnes sedí v opozici, ukazuje, jak daleko se to zabalování dostalo.
Bydlení: zodpovědnost jedince, nebo stát v roli majitele?
TOP 09 chce uvolnit státní pozemky na levnější bydlení. Zní to vstřícně, jenže bydlení je odpovědnost jedince, ne státu — a pozemky, na kterých by mohly vzniknout investice s reálným výnosem, se tím jednorázově spotřebují. Ceny bytů přitom nežene chybějící státní půda, ale délka povolovacího martyria. Když trvá roky, než se v Praze postaví běžná bytovka, vzniká umělý nedostatek: stavba je dražší pro developera, a tedy i pro kupujícího.
Druhým terčem jsou krátkodobé pronájmy. Regulaci Airbnb má v programu STAN, Piráti chtějí dát obcím širší pravomoci omezovat turistické využívání bytů a Zelení jdou nejdál — licence a strop na počet nocí, s ideálem, že se pronajímá jen byt, ve kterém majitel skutečně bydlí. Argument „byty mají sloužit bydlení, ne pronajímání" ale přehlíží prostou věc: kdo si koupí nemovitost, se kterou je půl roku jinde, nemá ji nechat prázdnou. Pronájem přes platformu je často levnější než hotel a otevírá místa, na která by se běžný člověk jinak nedostal.
Zelení chtějí navíc zastavit privatizaci obecních bytů. Jenže obecní byt znamená, že jeho správu, opravy i škody platí veřejná kasa — a hlavně, že úřad má vliv na to, kdo v něm bydlí a jak se chová. Stát nemá vlastnit víc, než musí, a rozhodně nemá být majitelem střechy nad hlavou svých kritiků.
Migrační pakt jako redistribuce cizího problému
Migrační pakt je redistribuce. Ne peněz, ale problému, který si vytvořil někdo jiný. Země, které si dovnitř pustily víc lidí, než dokážou zvládnout, rozdělují následky mezi ostatní podle velikosti populace — aby to bylo „férové". Výsledek je, že na tom budou proporcionálně stejně špatně všichni.
Za Fialovy vlády pakt vyjednával a veřejně obhajoval tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan, dnes opoziční poslanec za STAN; v závěrečném hlasování členských států se Česko zdrželo. Současná vláda se od paktu i od emisních povolenek pro domácnosti odklonila. Debata tím ale nekončí — cílem má být stav, kdy tuzemský trh práce nebude na přílivu lidí ze zahraničí závislý vůbec.
Daň z nemovitosti a odvody OSVČ: vlastnictví jako předplatné
Konsolidační balíček zvedl od roku 2024 sazby daně z nemovitých věcí v průměru na 1,8násobek a přidal inflační koeficient, který je od roku 2025 valorizuje automaticky. Vlastnictví se tím mění v předplatné. Rozdíl proti předplatnému u soukromé firmy je zásadní: Netflix nad vámi žádnou moc nemá, stát ano. Kdo daň neplatí, o majetek nakonec přijde — a majetek, který nesmíte skutečně vlastnit, je jen zapůjčený.
Stejná logika stojí za zvyšováním minimálních odvodů OSVČ. Být na sebe neznamená vydělávat miliony; často jde o průměrný příjem, jen bez zaměstnavatele nad hlavou. Trestat člověka za to, že si řídí vlastní život, je krátkozraké i rozpočtově — z malých živnostníků vyrůstají firmy, které jednou odvádějí daně za desítky lidí. Když je odvody dusí, prostě podnikat přestanou.
Poplatky za veřejnoprávní média a firmy, které platí za zaměstnance
Novela účinná od května 2025 rozšířila okruh plátců poplatků za Českou televizi a Český rozhlas na domácnosti s jakýmkoli zařízením, které umožňuje sledovat vysílání — tedy i s telefonem nebo počítačem. Platí tedy i ten, kdo se do vysílání nikdy nepřihlásí a nechce. Médium, které se prezentuje jako nezávislé, si přitom stranu vybírá — kamery jezdí na demonstrace jedné části veřejnosti, na akce té druhé nikoli.
Firmy s pětadvaceti a více zaměstnanci nově platí paušálně za celý stav bez ohledu na to, kolik lidí v nich veřejnoprávní vysílání skutečně sleduje. K tomu přibyl automatický valorizační mechanismus: jakmile inflace od posledního zvýšení překročí šest procent, poplatky se o šest procent zvednou samy, bez veřejné debaty o tom, jestli si to výkon obou institucí zaslouží.
Čistší řešení existuje a je banální — platební brána. Kdo si veřejnoprávního vysílání cení, zaplatí si ho dobrovolně ve stejné výši. Když se tak nerozhodne dost lidí, je to odpověď na otázku, jakou hodnotu ta služba má.
Chat control: dozor nad soukromou komunikací
Plošné skenování soukromých zpráv se prodává jako ochrana dětí před sexuálním vydíráním. Ve skutečnosti jde o to, že někdo bude vidět, co si s kým píšete — od fotky z výletu po obsah, který posílá pár mezi sebou. To už není socialistický nápad, to je nástroj z komunistického repertoáru.
V Evropském parlamentu se o prodloužení výjimky umožňující skenování hlasovalo letos v červenci a čeští zástupci se rozdělili. Pro pokračování chat control hlasovali mimo jiné europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) a europoslankyně Danuše Nerudová (STAN). Odpůrci sice měli mezi přítomnými většinu, ale ve druhém čtení nedosáhli na potřebnou absolutní většinu, takže návrh prošel dál.
ETS2 a rok 2035: účet za zelenou politiku
Emisní povolenky pro dopravu a vytápění fungují na jednoduchém principu: koupili jste si auto v době, kdy to bylo v pořádku, a teď za jízdu doplatíte navíc. Start zpoplatnění se po únorovém hlasování Evropského parlamentu posunul na leden 2028, samotná logika se ale nemění — je to další předplatné za věc, kterou už vlastníte.
Totéž platí pro konec prodeje nových aut s emisemi CO2 od roku 2035. Umělé hýbání trhem ničí konkurenceschopnost: veškerá podpora míří k technologii, která zatím není dotažená, a to jen proto, že se to hodí do politického kalendáře. Elektromobilita může být budoucnost, ale musí dozrát, ne dostat termín. Evropa se navíc podílí na světových emisích zhruba šesti procenty — tolik moci nad globálním klimatem si nekupuje, a peníze z povolenek skončí v rozpočtech, ne v ovzduší.
Mimořádné daně: windfall tax a stropy pro výrobce elektřiny
Daň z neočekávaných zisků znamenala dodatečnou šedesátiprocentní sazbu na tu část zisku, kterou stát označil za mimořádnou — u energetiky, bank a těžby fosilních paliv. Nešlo o šedesát procent celého zisku, ale o nadlimitní část, spočítanou proti průměru předchozích let. Povinnost platit skončila na konci roku 2025.
Odvod z nadměrných příjmů výrobců elektřiny šel ještě dál: stát spolu s Evropskou unií stanovil přímo příjmové stropy a to, co je nad nimi, odčerpal. Tržní cena přestala být tím, kdo rozhoduje, kolik si výrobce ponechá. Obojí stojí na stejné myšlence — kdo se dostal nejvýš, doplatí na to. Schopnost se má odměňovat, ne trestat.
Prázdné domy, nevyužité pozemky a daň ze superbohatství
Piráti mají v programu několikanásobnou daň na prázdné domy a zdanění nevyužívaných stavebních pozemků. Představa je, že vlastník má buď bydlet, nebo stavět. Jenže lidé, kteří pracují půl roku daleko od domova, prázdný dům nedrží ze zlomyslnosti, a investiční pozemek je legitimní forma úspor. Stát tím říká: zůstaň na místě, nebo plať.
Zelení k tomu přidávají daň z velkého majetku. Podle jejich vlastní studie by se sazby pohybovaly od 1,7 procenta u majetku nad 33 milionů korun až po 3,5 procenta nad 111 milionů, s výnosem kolem 58 miliard ročně a dopadem na několik tisíc lidí. Danil by se nikoli příjem, ale nastřádaný majetek — tedy i peníze, které už jednou zdaněné byly a které dnes často financují charitu nebo výzkum. V jejich programu se objevuje také požadavek, aby část bytů v nových developerských projektech byla povinně vyhrazena dostupnému bydlení.
Do stejné rodiny patří návrh TOP 09 na vyvlastňování rizikového majetku, motivovaný především ruským vlastnictvím a bezpečností státu, a pirátský nápad zdanit nemovitosti vlastníků napojených na nepřátelské státy sazbou, která je fakticky donutí prodat. Riziko cizího vlivu je reálné, jenže jednou nastavený mechanismus znárodňování zůstává k dispozici i tomu, kdo přijde příště — a rozhodovat o tom, kdo je „rizikový", už umí každá vláda.
Prezidentova minulost v KSČ a spor o jmenování ministra
Petr Pavel nebyl jen členem KSČ. Před listopadem 1989 nastoupil do postgraduálního kurzu připravujícího příslušníky vojenské rozvědky — tedy služby režimu, který zemi obsadil. V ručně psaném životopise z roku 1987 navíc napsal, že velký vliv na jeho názory mělo léto 1968, kdy byli u nich na návštěvě „přátelé ze Sovětského svazu", a že mu otec na kontrastu mezi nimi a protisovětskými náladami vysvětlil podstatu situace. Za ten text se později omluvil a vstup do strany označil za chybu.
Ten samý člověk dnes vyžaduje zpověď po druhých. Odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem s odůvodněním, že Turek dlouhodobě neprokazuje respekt k právnímu řádu a ústavním hodnotám; podkladem byly starší příspěvky ze sociálních sítí, které zveřejnil Deník N. Policie případ letos odložila jako promlčený, zároveň ale dospěla k závěru, že autorem osmi trestněprávně závadných příspěvků Turek byl, ačkoli část z nich popíral.
Ústavní rovina sporu je přesto samostatné téma: čl. 68 Ústavy říká, že ostatní členy vlády prezident jmenuje na návrh předsedy vlády. Ústavní právníci se shodli, že bez vážného právního důvodu je premiérův návrh pro prezidenta závazný. K soudu spor nakonec nedospěl — podle Turkova vyjádření by to jen zdrželo nástup vlády — a řízení resortu připadlo někomu jinému. Sám Turek působil jako vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal, dokud výkon funkce nepozastavil do vyšetření své dopravní nehody.
Prezident, vláda a Ústavní soud
Spor o účast na summitu NATO v Ankaře skončil letos v červnu předběžným opatřením Ústavního soudu, který vládě uložil zajistit prezidentovi akreditaci v oficiální delegaci. Předběžné opatření ale není verdikt — jde o jednorázové řešení jedné cesty, samotný kompetenční spor soud teprve rozhodne a rozhodnutí se čeká v řádu měsíců.
Ve stejné souvislosti stojí za připomenutí, že obměnu Ústavního soudu měl prezident v pravomoci — způsob, jakým ji provedl, byl ale hodně osobní volbou. Kdyby totéž udělal Andrej Babiš, mediální reakce by vypadala jinak. To pokrytectví je na celé kauze čitelnější než právní detaily.
Odkud až kam sahá prezidentská pravomoc, přestává být akademická otázka ve chvíli, kdy se začne mluvit o posunu od parlamentní republiky k prezidentské. Demokraticky zvolený politik, který si buduje kult osobnosti a pravomoci si vykládá extenzivně, není v evropských dějinách nová figura.
Euro a Spojené státy evropské
Petr Pavel se veřejně přiklonil k zavedení eura s tím, že není správné lpět na koruně, pokud by brzdila rozvoj. Jakmile to zaznělo z Hradu, otevřela téma i řada opozičních politiků. Euro ovšem znamená přesun měnové politiky na úroveň, kde už o ní nerozhodujeme — a centralizovaná měna je jen krok od měny digitální a programovatelné, tedy od peněz, které lze držiteli vypnout.
Stejný směr má i teze, že Spojené státy evropské jsou pro Evropu jediné řešení, má-li zůstat relevantní. Východisek je přitom víc. Nikdo nemluví o odchodu z Evropské unie — jde o spolupráci, která respektuje suverenitu, kulturu a soukromí jednotlivých zemí. Když se národu vezme kultura, zbytek se odevzdává už docela snadno.
Minimální mzda, obstrukce a zákaz HHC
Piráti navrhli ve svém programu zvýšit minimální mzdu na 29 tisíc korun do roku 2029. Státem stanovená cena práce ale nezmění její hodnotu: kdo odvede práci za devatenáct tisíc, dostane devětadvacet, protože nižší částka by byla nezákonná. Rozdíl zaplatí ten, kdo mu tu práci dal.
Do stejné kategorie patří i nápad omezit parlamentní obstrukce. Zdlouhavé projevy nikoho nebaví, jenže obstrukce je největší zbraň, kterou opozice vůči vládnoucí většině má — a role se v politice mění. Kdo si dnes zkracuje řečnickou dobu soupeřům, umlčuje sám sebe v příštím volebním období.
KDU-ČSL prosadila zákaz HHC a systém státní kontroly psychomodulačních látek; vláda látku zařadila mezi zakázané návykové látky poté, co se lidovci zákazu dlouhodobě domáhali. Jenže zákaz nikoho neodradí — zakázané ovoce chutná nejlíp a látka se přesune do neregulovaného prostoru, kde už nikdo nehlídá, co v ní vlastně je. Ten čas se dal investovat do osvěty o tom, proč je to špatný nápad.
Jogurt Gate: kauza, která přišla přesně na výročí
Čtyři roky staré video, na němž Filip Turek s kamarády hází jogurty u zříceniny Baba v pražských Dejvicích, se objevilo přesně v týdnu srpnového výročí. Zřícenina je vedená jako kulturní památka a podle pražského magistrátu mohlo jít o porušení památkového zákona, o přestupek se ale nejednalo. Bylo to hloupé a nemuselo se to stát — jenže mediální váha, kterou kauza dostala, s tím skutkem nemá nic společného.
Turek na to odpověděl videem, ve kterém celou věc obrátil v žert: kamarád, po němž jogurty létaly, prý později emigroval do Spojených států, v čemž vidí jasnou spojitost s tím, že se záběry objevily zrovna k výročí okupace, po níž z republiky rovněž odcházeli lidé. Do toho přidal poznámku, že by Jogurt Gate neměl brát prezidentovi mediální prostor k tomu, aby se vyjádřil k srpnu 1968. Předseda Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka kauzu smetl ironickou větou, že při natáčení nebyl zraněn ani jeden jogurt.
Zůstává jednoduchá otázka symetrie. Politik, po kterém se žádá, aby se ke svým kauzám postavil čelem, to udělal. Prezident, který totéž vyžaduje po druhých, se v rozhovoru odmítl vyjádřit k otázce, zda tomu, co v roce 1987 o srpnu 1968 napsal, tehdy skutečně věřil — s tím, že to k dnešku nemá vztah.
Závěr
Průřez opozičními návrhy má společného jmenovatele: vlastnictví, komunikace i cena práce se postupně přesouvají do rozhodovací pravomoci státu. Nic z toho nepřichází radikálně a najednou — právě v té postupnosti je celá metoda.
Výročí okupace je proto dobrá chvíle na inventuru. Historie se neopakuje sama od sebe; opakuje se tehdy, když si z ní nikdo nic neodnese.
