Echo Porada se ve 157. epizodě svého podcastu zaměřila na propojená témata, která podle redakce tvoří jeden celek: prezident Petr Pavel a jeho vize federalizace Evropy, stát dotující organizace, jež pak stát samotný podrývají, a větrníky jako hmatatelný plod integračních ambicí.
Prezident jako federalista: kde se vzalo téma
Téma otevřel prezident Petr Pavel — ovšem neoficiálně, na setkání s občany nebo studenty. Nešlo o žádný formální projev, ale pouze o potvrzení jeho dlouhodobé představy o světě. Přesto diskuse v podcastu nastartovalo naplno, protože Pavel v zásadě řekl totéž, co říká opakovaně: Spojené státy evropské jsou podle něj jedním z možných řešení pro Evropu.
V panelu zaznělo, že téma federalizace se znovu vynořilo zejména kvůli napjatým vztahům mezi Evropou a Spojenými státy za Donalda Trumpa. Části liberální Evropy nevyhovuje americká zahraniční politika a hledají protiváhu — a tou má být prohloubení evropské integrace. Jeden z účastníků připomněl, že myšlenka Spojených evropských států přitahuje lidi z nejrůznějších názorových proudů: zmíněn byl například Miroslav Kalousek jako dlouholetý zastánce federalistické vize, vychovaný v přesvědčení, že Evropa je společné dílo.
V diskusi zazněl historický přehled: sny o sjednocené Evropě se v dějinách opakují cyklicky. Vždy začínají jako lákavá vize — Svatá říše římská, Napoleonovy ambice, Karlova idea o sdílené kultuře — a vždy nakonec skončí vystřízlivěním nebo rozpadem. S tím, že pokaždé se mění podoba toho snu. Dřív byl metafyzicko-náboženský, dnes má europolitický nátěr.
Pavel umenšuje stát, který má reprezentovat
Ústřední kritika v diskusi míří přímo na Petra Pavla jako prezidenta. Jeden z účastníků to formuloval takto: Pavel evidentně má mentalitu člověka z provincie, který vždy potřebuje mít nad sebou nějakou vyšší autoritu — jakési centrum, jemu Moskvu. Dřív to byla skutečná Moskva, teď, když Amerika pod Trumpem nevyhovuje, zbyl Brusel.
Základní argument byl přitom ústavní: staneš-li se prezidentem České republiky, ztělesňuješ českou státnost. Máš ji reprezentovat, ne ji rozpitvávat a hledat, kam odevzdat suverenitu — v zahraniční politice, v bezpečnostní politice, v čemkoliv dalším. Každý takový návrh stát umenšuje, v krajním případě ho likviduje. V diskusi padlo hodnocení, že Pavel pravděpodobně plně nedomyslel, co prezidentská funkce obnáší.
Zazněla i úvaha o tom, co suverenita vůbec je. Nejsuverénnější stát v poválečné Evropě byla Albánie za Envera Hodži — žádné bloky, žádné diplomatické vztahy, naprostá izolace. Ale ani letecká doprava nemůže být plně suverénní, protože letadla musejí někde přistát. Suverenita tedy není absolutní izolace, ale schopnost rozhodovat o věcech na vlastním území — a právě tu panel považuje za hodnotu, o niž se nesmí hazardovat.
Diskuse se dotkla i mechanismu, který pavel v tomto rámci sehrává: ruská hrozba je klasický nástroj udržení moci skrze vnějšího nepřítele. Ať již reálná, nebo nafukovaná, vede ke stejnému výsledku — občan se ocitá před falešnou volbou: buď ruský protektorát, nebo akceptování čehokoli, co přijde z Bruselu. Od polystyrenových zateplení přes zákaz klasických aut až po větrníky v krajině. V debatě zaznělo, že právě tohle nastavení situace může hrát i Petr Pavel, nebo lidé kolem něj.
Debata se rozvinula také k otázce, zda srovnání se středověkými strukturami vůbec obstojí. V době Karla IV. měl stát daleko menší roli ve společnosti. Dnešní Evropská komise promlouvá do každodenního života občana od rána do večera. Mluvit dnes o evropském snu má proto úplně jiné dopady než v roce 1350.
Stát financuje vlastní likvidaci: neziskovky a Martin Ábel
Druhý velký tematický blok tvoří otázka neziskového sektoru financovaného ze státního rozpočtu. Panel se shodl na paradoxu: stát platí organizace, které pak vystupují proti témuž státu. Paralela s Pavlem je záměrná — prezident reprezentuje stát, ale zároveň mu podkopává půdu pod nohama. Stát dotuje vlastní likvidaci.
Konkrétní případ, který v diskusi zazněl, se týká Martina Ábela, tehdy zaměstnance Výzkumného ústavu pro krajinu — příspěvkové organizace ministerstva životního prostředí. Ábel měl na starosti vymezování takzvaných akceleračních zón, tedy území, kde by větrníky mohly vyrůstat přednostně a bez zásadních omezení. Výška větrných elektráren v těchto zónách by mohla dosáhnout až 230 až 250 metrů, což v diskusi označil jeden z účastníků za nestvůry v české krajině.
Strana Motoristů vystoupila proti větrníkům v krajině jako jedna z mála politických sil. Podle jednoho pohledu si tím vysloužila kritiku, podle druhého si zaslouží pochvalu za to, že se postavila čelem. Martin Ábel byl následně z Výzkumného ústavu pro krajinu propuštěn — a kdo je v této situaci obětí a kdo vítězem, záleží na úhlu pohledu. Panel si nedělal iluze: ve státních strukturách probíhá reálný zápas o to, kdo určuje pravidla.
Větrníky v diskusi přerostly v obecnější symbol. Panelisté přirovnali výskyt větrných elektráren k dobyvatelskému signum — jako kdysi kříže označovaly dobyté území, dnes to jsou větrníky. Na rozdíl od kříže jsou ale esteticky rušivé, enormně velké a všude stejné. V Rumunsku v Banátu jsou prý narvaná do krajiny bez jakéhokoli ohledu — výsledek levnějšího trhu, kde se to prostě dovolilo.
Toskánsko jako zrcadlo Evropy
Diskuse se přesunula do Itálie. Jeden z účastníků se vrátil z Toskánska a přinesl si obraz, který dobře ilustruje, o čem se vlastně celou dobu mluví. Toskánské vesnice vypadají stále nádherně — pevnosti, kostely ze 14. století, rodinné restaurace na náměstích. Větrníků tam téměř není, a pokud jsou, Italové je schovávají za kopec.
Jenže krajina se vylidňuje. Mizí původní italské obyvatelstvo, které se věnovalo pastevectví, sýrařství, tradičním řemeslům. Na jejich místo přicházejí bohatí Němci, Angličané, Skandinávci — ti domy rekonstruují s citem, ale ovce nechovají. Stáda mizejí, louky zarůstají. Zdánlivě krásná krajina je ve skutečnosti v krizi — demografické, hospodářské, kulturní.
Tento obraz byl v diskusi použit jako evropské varování. Západ Evropy dosáhl vrcholu někdy v době železné opony a v 90. letech. Od té doby přichází skutečný úpadek — demografický, duchovní, hospodářský. Evropa ztrácí tempo vůči Americe i Asii. Euro jako projekt hlubší integrace ekonomický rozvoj nezrychlilo — spíše stagnaci přeneslo. Green Deal situaci zhoršuje. A řešením prý není Zelená dohoda ani větrníkové farmy, které navíc krajinu okolí vysušují.
Závěr: dezintegrace jako řešení?
Na konci diskuse zazněla otázka, zda není řešením naopak dezintegrace — reforma Evropské unie, která by zrušila dotační systém připomínající socialistické pětiletky, a vrátila více pravomocí jednotlivým státům. Část panelistů se k tomu přiklonila.
Celá 157. epizoda Echo Porady tak nakreslila jeden obraz s různými vrstvami: prezident, který ztělesňuje stát, ale přitom mluví o jeho umenšení. Stát, který platí organizace pracující proti sobě. Krajina, do níž integrační logika zasazuje monstra vysoká dvě stě padesát metrů. A Evropa, která přestala věřit sama sobě — a hledá spásu v dalším kole centralizace. Podle panelu to je cesta, která vede na dobře známé místo: k další amplitudě snu, po níž přijde kocovina.
