Třináct minut. Přesně tak dlouho trvalo, než prezident Petr Pavel ve sněmovně přečetl předem připravený text, během kterého se několikrát zasekl a přeřekl. Přeřeknout se může každý a sám bych nad tím nelámal hůl. Horší je, co v tom projevu vlastně zaznělo. A právě proto jsem si dal tu práci a projev jsem si pustil celý, abych se na něj mohl podívat zblízka a vy už nemuseli. Stálo to za to? Bylo tam něco očekávatelného, nebo dokonce něco překvapivého? Pojďme si to projít.
Návrat tradice, ale bez Zemanova obsahu
Začnu tím jediným, co mě na celé věci tak trochu těší. Petr Pavel přišel do sněmovny v době, kdy se projednával státní rozpočet, a aniž by si to možná uvědomil, navázal tím na desetiletou tradici svého předchůdce Miloše Zemana. Byl to právě prezident Zeman, kdo začal pravidelně docházet do sněmovny vždy v době projednávání rozpočtu.
Jenže tady ta podobnost končí. Zeman byl vzděláním ekonom, rozpočet měl poctivě prostudovaný, měl ho prakticky v hlavě a komentoval ho kriticky, s konkrétními návrhy z pozice odborníka. To rozhodně nebyl tento případ. Pavlovi nelze vyčítat, že není ekonom. Spíš se nabízí otázka: proč potom vystupuje zrovna v době, kdy se projednává rozpočet, když jeho projev o rozpočtu téměř nebyl?
Půlka projevu jako prázdné fráze
A nepřeháním. Dobrá polovina toho projevu bylo prázdné žvanění. Nic neříkající fráze, jaké by v dobré vůli napsaly děti do školního referátu o parlamentní demokracii. Věty o tom, že se vláda opírá o důvěru sněmovní většiny, že volby proběhly svobodně a demokraticky a že složení sněmovny je výsledkem vůle voličů.
Opravdu nepotřebujeme prezidenta republiky k tomu, aby celému národu sdělil, že poslance volí voliči. A koho jiného by také volili? Tahle část mě nijak nepřekvapila, čekal jsem to a nebyl jsem sám. Prezident jako by neměl co říct. Nikdy nevystoupil se zajímavou, provokativní nebo inspirující myšlenkou. Působí jako prázdná nádoba, ze které při projevech vyteče jen to, co do ní nalijí jeho poradci. A ti zřejmě usoudili, že je dobré přidat na úvod nějakou omáčku. Není to dobré. Z tohoto pohledu byl celý projev zbytečný a byl ztrátou času.
Lekce z ústavy a archivní Zeman
Jenže nešlo jen o prázdné fráze. Pak totiž prezident pokračoval způsobem, který v sále vyvolal rozruch. Začal poslancům připomínat jejich poslanecké sliby a jejich závazek dodržovat ústavu. Kdo zahlédl reportáže nebo fotky, mohl si všimnout, jak při této pasáži vicepremiér a ministr zahraničí Petr Macinka obrátil oči v sloup a kroutil hlavou. A člověk si říká, jestli dobře slyší: prezident, který podle mého názoru sám porušuje ústavu a odmítá jmenovat ministra na základě vylhaných tvrzení, přece nemá co jiným ústavním činitelům kázat o dodržování ústavy.
Když už jsme u Zemana, kterého znám dlouhá léta, nemůžu si odpustit jednu vzpomínku. Při poslechu těch prázdných frází mi naskočilo Zemanovo vystoupení z doby, kdy ještě nebyl prezidentem, někdy z prosince 2012, během volební kampaně. Velmi originálním způsobem tehdy dal najevo, že prázdné fráze používat nebude. Posuďte sami, jakého jsme měli prezidenta a jakého máme dnes.
Veřejnoprávní média a skrytá hrozba
Dál v projevu zaznělo plácání o nezávislosti veřejnoprávních médií. Jenže tu nezávislost nikdo neohrožuje, už vůbec ne vláda, která chce zrušit koncesionářské poplatky a také je zruší. Veřejnoprávní média jsou nezávislá. Řekl bych, že jsou nezávislá dokonce i na pravdě a na jakékoli objektivitě, jak se den co den přesvědčují ti, kdo je sledují.
Zásadní moment ovšem přišel ve chvíli, kdy prezident začal ve vztahu k rozpočtu mluvit o neziskových organizacích. Tady stojí za to si tu pasáž poslechnout přímo:
Pavel v ní hovořil o paušálních škrtech od stolu, které snižují podporu nevládním organizacím pomáhajícím tam, kde je nikdo, ani stát, nedokáže nahradit. Neziskový sektor se prý dostává pod tlak státu, a to nezaslouženě. Podle něj zajišťuje péči o potřebné a zranitelné, podílí se na ochraně přírodního i kulturního dědictví, odvádí důležitou práci ve vzdělávání a osvětě, a kondici země prý neoslabuje, ale naopak. Nevím, jestli to bylo nečekané, ale rozhodně to bylo nebezpečné.
Co přebilo Rudé právo
A právě v tu chvíli přišel okamžik, který si od té doby pamatuje asi každý, kdo to viděl nebo o tom četl. Geniální tah Petra Macinky, který si do sněmovny přinesl historický výtisk Rudého práva, zřejmě z doby, kdy byl podle mého názoru prezident Pavel ještě hrdým komunistou a podporoval sovětskou okupaci Československa. A zatímco prezident mluvil o tom, jak se neziskový sektor dostává pod tlak státu, Macinka si v lavici začal číst právě Rudé právo.
Proč tu pasáž zmiňuji? Kvůli tomu, co prezident o neziskovkách říkal. Všichni přece víme, že tyhle organizace, které má na mysli prezident (nebo spíš jeho mluvčí Petr Kolář) a kterým ministerstvo zahraničí, respektive stát a vláda škrtají peníze, dostávaly stovky milionů ročně. Vyhazovaly je podle mého názoru na šílené projekty v zahraničí. Nepomáhají potřebným a nedělají práci, kterou by měl dělat stát.
Follow the money: na co šly stovky milionů
Nezaškodí připomenout, co konkrétně ministr Macinka na ministerstvu zahraničí poškrtal, protože se na to možná trochu zapomíná a možná i Petr Pavel sází na to, že to lidé zapomněli. Co všechno se tedy podporovalo? Posílení nezávislých médií v Gruzii za 3 miliony korun. Mediální gramotnost a občanská společnost v Arménii za 1,5 milionu. Ekologická transformace těžebních oblastí, opět v Arménii, za 1,7 milionu. Zážitkové učení k aktivnímu občanství v Moldavsku za 1,64 milionu. Boj proti střetu zájmů na lokální úrovni, znovu Moldavsko, za 1,3 milionu. V Srbsku fact-checking novinářů proti propagandě za 1,4 milionu. A takových položek jsou desítky a desítky, dohromady do výše téměř 200 milionů korun.
Nevím, jestli zrovna tohle měl prezident na mysli, když mluvil o tak potřebné práci. Já jsem přesvědčen, že to potřebné nebylo, naopak to bylo škodlivé, a je dobře, že to stát začal škrtat. Tady totiž jde, jak se říká, follow the money, sleduj tok peněz. To nám vždycky řekne nejvíc. Pokud chtějí ty neziskovky takovou činnost dělat, ať osloví českou veřejnost a ať jim lidé posílají dary. Já jsem přesvědčen, že podle mého názoru podvratné protičeské organizace nemají z našeho rozpočtu dostat ani halíř.
Obrana bez konkrétních návrhů
Prezident v projevu mluvil také o obraně a loboval za vyšší výdaje. Zase ale jen prázdnými řečmi. Když už navrhuje vyšší výdaje, ať dá aspoň konkrétní návrhy: za co, kde a co bychom měli nakoupit, aby to dávalo smysl. Ne jen posílat nevyžádané platby na zálohové faktury za stíhačky F-35, které armáda dostane někdy kolem roku 2035.
Závěr: jedno velké nic
Pokud jste se na ten projev nedívali, udělali jste dobře. Snažil jsem se o jakousi analýzu, i když analyzovat prázdné fráze není zas tak těžké. Dělal jsem to hlavně proto, abych vypíchnul ten lobbing za neziskové organizace. Jinak nebyl celý projev ničím jiným než ztrátou času. Pro prezidenta asi ne, ten má času dost, zrovna se vrátil z další letošní dovolené, a to byl teprve začátek března. Čas ale ztráceli poslanci, novináři i zaměstnanci sněmovny, aby si vyslechli jedno velké nic. A nejspíš to budeme nuceni sledovat ještě necelé dva roky, do dalších prezidentských voleb. Myslím, že je nás dost, kteří doufají, že za ty dva roky už Petr Pavel prezidentem nebude.
