Jedno folklorní setkání může za pár dní rozdělit veřejnou debatu na několik týdnů. Chystaný sjezd sudetských Němců v Brně se z okrajové společenské události proměnil v politické bojiště, na němž se odehrává hned několik náhradních válek najednou — o výklad poválečných dějin, o roli prezidenta i o stav společnosti, která je tématem česko-německého smíření po pětatřiceti letech přesycená.
Sjezd v Brně, který nikdo nečekal, že tak zarezonuje
Že téma sjezdu krajanského spolku Němců ze Sudet vyvolá takovou vlnu emocí, překvapilo i ty, kdo se o moderní dějiny dlouhodobě zajímají. Akce se připravovala zhruba deset let; organizátoři ji záměrně odkládali v naději, že emoce postupně vyhasnou a setkání nakonec proběhne v uklidněném prostředí, kde už nikomu nic nehrozí. Místo toho se ukázalo, že prostředí zdaleka klidné není.
Proč se tak stará otázka vrací právě teď? Nabízí se souvislost s celkovou náladou v Evropě: jak narůstá krize důvěry vůči Bruselu, jak se vrací řeč o národních státech a identitární politice, stává se z dávno právně uzavřené otázky navracení německého majetku znovu symbol — něco, co se dotýká národní suverenity. Nikdo přitom netvrdí, že by se majetek měl reálně vracet; připomíná se spíš to, co kdysi národní stát ohrožovalo. Reakce na sociálních sítích navíc nemají charakter diskuse, ale výronu emocí: čím tvrdší a militantnější stanovisko, tím víc lajků.
Selhal prezident v roli nadstranické autority?
Nejostřejší spor se vede o krok prezidenta Petra Pavla, který několik dní před zahájením festivalu udělil akci svou záštitu. Pokud by ji poskytl dávno předem, šlo by o kontinuální postoj a nikdo by si toho možná nevšiml. Jenže právě tím, že do rozhořeného sporu vstoupil na poslední chvíli, se podle jednoho z čtení jednoznačně přihlásil na jednu stranu — na stranu menšinového názoru proti vůli koaliční většiny.
Možná to nebyl politický kalkul a možná za tím stojí upřímné přesvědčení o smysluplnosti gesta smíření, detabuizace či vlídného kroku vůči druhé straně. I tak ale platí, že prezident má být především prezidentem české společnosti. Jeho úkolem mělo být uklidnit napětí doma, ne se přiklánět k jednomu pólu sporu kvůli usmíření s Německem — vztahu, v němž žádné akutní napětí není. Připomíná se přitom okamžik z první letošní demonstrace Milionu chvilek, svolané na obranu prezidenta, kdy sám zdůrazňoval, že nechce být vnímán jako lídr opozice. Teď měl příležitost zachovat se nadstranicky a podle této perspektivy ji nevyužil.
Panel zároveň polemizuje s představou, že prezident má vždy jen uhlazovat a směřovat. Tradice založená Václavem Havlem a Klausem stála spíš na tom, že hlava státu klidně řekne i provokativní věc, kterou vybudí veřejnou debatu — masarykovská tradice intelektuálního „rozeštvávání" v dobrém slova smyslu. Otázkou je, zda současný prezident na podobně souvislou promluvu k českým dějinám vůbec má, nebo zda zůstává u konvenčního, ceremoniálního polotlachu.
Náhradní války a kdo kam chodí uctívat mrtvé
Celý spor má rysy „náhradní války": staré osmdesát let staré účtování o tom, zda jsme to s Němci zatočili důsledně a právem, se vede zástupně, protože samotnou válku už dnes nevyhraje nikdo. Politické tábory se přitom chovají mechanicky — prezident i opozice dělají často přesně opak toho, k čemu se dokope vládní většina.
Když předseda ODS Martin Kupka a předseda Senátu Miloš Vystrčil oznámí, že se zúčastní piety v Pohořelicích — připomínky pochodu smrti z léta 1945, při němž zahynuly stovky brněnských Němců — je to gesto, které lze číst dvojím způsobem. Padá otázka, proč titíž politici nejdou uctít třeba památku obětí nacistické perzekuce na jiných pietních místech. Odpověď zní, že i to je svým způsobem konvenční: v rámci náhradní války se uctívá to, co zrovna zapadá do aktuálního politického rozdělení.
Panel se shoduje, že uctívat lze i cizí mrtvé pohřbené na našem území — stejně jako se chodí do Lidic, Ležáků nebo Javoříčka. Lidé, kteří zahynuli násilnou smrtí, ať už českou nebo německou rukou, si připomenutí zaslouží; existence „českého gestapismu" z roku 1945 je doložená a nepopře ji ani největší vlastenec. Spor není o tom, zda připomínat, ale o vykloubené podobě debaty kolem toho.
Společnost přesycená jedním tématem
Část veřejnosti, kterou moderní dějiny zajímají, je podle jednoho z účastníků tématem česko-německého vztahu přesycená. Posledních pětatřicet let se prý mluví téměř výhradně o „českém gestapismu" a o utrpení Němců, zatímco dřív, do roku 1989, byli „vhodnějšími" oběťmi Češi. Když do lidí někdo třicet pět let nemírně něco hustí, vznikne averze organismu — a část odporu vůči srazu v Brně může pramenit právě z této přesycenosti.
Do debaty se navíc promítají i ryze osobní malichernosti, které zastiňují vážnější témata. Typickým příkladem je situace, kdy Andrej Babiš přišel na pietní akt o čtvrt hodiny později a prezident Petr Pavel mu to před novináři vytkl — drobnost povýšená na mediální událost v době sociálních sítí, kdy je každý spor chytlavý.
Mizející svět sourozenců
Vedle politiky se debata stočila i k demografii a osamělé společnosti. Většina českých žen sice nakonec alespoň jedno dítě má, ale prudce roste podíl rodin s jediným potomkem. Tím zaniká „sourozenecký svět" — a právě sourozenecký vztah bývá nejdelší celoživotní vazbou, delší než s rodiči i s partnery. Psychologie dlouho zkoumala hlavně vliv rodičů na děti a teprve teď si všímá, jak silně sourozenci ovlivňují jeden druhého.
Paradoxně přitom v západním světě o sedmdesát procent vzrostl počet dvojčat. Souvisí to s tím, že ženy rodí později a starší organismus uvolňuje díky vyšší hladině hormonů víc než jedno vajíčko — jako by se příroda snažila využít to jedno těhotenství naplno. Sociologicky to ale nic nemění na hlavním trendu: děti tráví víc času o samotě, zvyknou si na ni, a hůř pak snášejí společnost i partnerské soužití. Rostoucí podíl lidí, kteří nechtějí nebo nedokážou žít v páru, se nakonec promítá zpět do reprodukce — kdo nežije v páru, většinou nemá ani děti.
Co zaznívá do druhé části
Druhá, předplatitelská část porady otevírá další témata: pozastavení financování Knihovny Václava Havla, jmenování náčelníka generálního štábu proti vůli ministra obrany a uvolnění rozpočtových pravidel, k němuž došlo i v Německu. Zazněl také rozhovor s Jakubem Landovským, novým vládním zmocněncem pro NATO, a salon o násilí na fotbalových stadionech inspirovaný nedávnými událostmi na stadionu Slavie.
Závěr
Spor o sjezd v Brně není sporem o to, zda připomínat poválečné křivdy — na tom se panel v zásadě shoduje. Je to spor o podobu debaty, která se zvrhla v náhradní válku vedenou na sociálních sítích i v politických táborech. A jak ironicky podotýká samotná porada: že je téma stále živé, dokazuje nejlépe tím, že o něm sama dokáže mluvit takovou dobu.
