Česká politika umí udělat z drobnosti státnickou krizi. Pozdní příchod premiéra Andreje Babiše na schůzku k prezidentovi, spor o to, kdo má jet na summit NATO do Ankary, a nadcházející sjezd sudetoněmeckého landsmannschaftu v Brně se na první pohled tématem nepotkávají. Spojuje je ale jedna linie: způsob, jakým se Pražský hrad staví k vznikající vládě, a dvojí metr, který se přitom uplatňuje na kolektivní vinu i na politickou vulgaritu.
Pozdní příchod a válka Hradu se Strakovou akademií
Schůzku na Pražském hradě inicioval sám prezident Petr Pavel — nebylo to tak, že by Andrej Babiš žádal o audienci. Přesto že sám měl o setkání zájem, odmítl Hrad vyhovět premiérově prosbě posunout termín o půl hodiny kvůli nabitému programu na druhém konci republiky. A když premiér dorazil se zpožděním, prezident ho před novináři veřejně pokáral, že jde pozdě.
Právě ta režie je příznaková. Hlava státu, která od vlády něco chce — účast na summitu — by měla zákopy, které sama vykopala, spíše zasypávat, ne je před kamerami prohlubovat. Pozdní příchod není omluvitelný, tím méně u premiéra; jenže státnické vystupování se čeká i od prezidenta, a to obzvláště ve chvíli, kdy někoho prosí o součinnost. Mimochodem na připomínku bojů na Vítkov dorazil později i sám prezident — jen se na rozdíl od premiéra teatrálně omluvil, aby vedle titulků o Babišově zpoždění mohly běžet i ty o jeho vlastní slušnosti.
Spor o Ankaru: má prezident ústavní právo na summit?
Jádrem konfliktu je otázka, zda má prezident jet na summit NATO do Ankary. Zástupci Hradu argumentují, že prezident podle ústavy zastupuje zemi navenek a že jako vrchní velitel ozbrojených sil má právo se setkání aliance účastnit. Vláda naproti tomu trvá na tom, že českou delegaci má tvořit premiér a členové kabinetu, a o jejím složení rozhodne sama. Pavel nevyloučil, že pokud součástí delegace nebude, podá kompetenční žalobu.
Ústava říká, že prezident zastupuje zemi navenek — ne že musí. Stejným způsobem stanoví, že prezident jmenuje členy vlády na návrh předsedy vlády. V obou případech jde o pravomoc vázanou na součinnost s vládou; nelze se tvářit, že v jednom případě je výklad ústavy nesporný a v druhém, prakticky totožném, se mě netýká. Zaznívala i námitka diváků, že zastupování státu navenek je v ústavě podmíněno kontrasignací premiéra, kdežto jmenování ministra je bezpodmínečné — i tak ale v obou situacích figuruje předseda vlády a analogie zůstává.
Celý spor je přitom symptomem přímé volby prezidenta. Ta v parlamentní demokracii vytváří silný voličský mandát, o který se hlava státu může opírat při překračování reprezentativní role. Řešením by byl návrat k volbě prezidenta parlamentem — a omluvit by se za zavedení přímé volby měli ti, kdo ji prosadili.
Co by prezident dělal na summitu
Obava z prezidentovy účasti na summitu pramení z toho, jak se chová doma. Kdo si neodpustí poškubávat vládou i v situaci, kdy ji o něco žádá, vzbuzuje pochybnost, co by si dovolil na mezinárodní scéně. Pavel se navíc nedlouho předtím vyjádřil, že Donald Trump poškodil za poslední týdny důvěryhodnost NATO více, než se za mnoho let podařilo Vladimiru Putinovi. Právě s takovým postojem se nezdá být ideálním členem delegace na summit, kde bude přítomna i americká strana.
Z motivů, proč Pavel na účasti tak lpí, se nabízí i jiné vysvětlení než diplomatický protokol. V jeho okolí působí Petr Kolář, který se netají tím, že je zároveň lobista — otázku, jaký je vlastní „ankarský zájem“ hlavy státu, by měli klást především novináři. Místo toho ale média berou prezidentovu účast jako samozřejmost a nepříjemné dotazy míří jen na premiéra.
Sjezd sudetských Němců v Brně: dvojí metr na kolektivní vinu
Druhou kauzou víkendu je nadcházející sjezd sudetoněmeckého landsmannschaftu v Brně. Do médií se dostala informace, že na něm má vystoupit bavorský premiér Markus Söder, kterého poté pozve k audienci na Pražský hrad Petr Pavel. Vláda přitom dala ústy ministra zahraničí Petra Macinky i hlasy poslanců jasně najevo, že s celou akcí nesouhlasí. Bavorský premiér má přitom postavení zhruba srovnatelné s naším krajským hejtmanem — a to není někdo, kdo by běžně dostával prezidentskou audienci. Hradní linie zahraniční politiky tak opět běží proti vládní.
Celá situace kolem landsmannschaftu je plná paradoxů. Slyšíme, že neplatí kolektivní vina Němců za rozpoutání druhé světové války — ale ze stejných úst pak zaznívá, že platí kolektivní vina Čechů za poválečný odsun Němců, který byl přitom reakcí na to, jak silně sudetští Němci podporovali Henleinovu sudetoněmeckou stranu. A tíž lidé, kteří kolektivní vinu Němců odmítají, ji bez problémů uplatňují na Rusy v souvislosti s válkou na Ukrajině — až po zákazy koncertů ruských umělců. V tom zůstává zásadní rozdíl: druhá světová válka tuto zemi přímo a těžce zasáhla, kdežto ukrajinský konflikt se Česka takto přímo nedotýká.
Sjezdy landsmannschaftu přitom nejsou o smíření. Ve hře zůstávají majetkové nároky, které jsou pro krajanské sdružení stále živé, a sama opakovaná přítomnost těchto akcí na českém území je formou provokace — srovnatelná třeba s průjezdy putinovských Nočních vlků. Smíření je jednorázový akt, ne cyklický rituál, který se každý rok opakuje. Symbolickým koncem těchto sporů byla česko-německá deklarace z roku 1997; kdyby se sjezdy nekonaly a nejezdili na ně dělat stafáž čeští politici, nikdo by už téma nesmířenosti neřešil.
Symptomatické je i to, jak o odsunu mluví veřejnoprávní média. V nedělní debatě zaznělo z úst moderátora České televize, že se Česká republika s odsunem Němců dosud nevyrovnala — a ze čtyř přítomných politiků se proti tomu ozval jedině ministr zahraničí Petr Macinka, který byl vzápětí umlčen. Přitom česko-německé vztahy stvrdila zmíněná deklarace z roku 1997 a téma kolektivní viny Čechů nemá důvod znovu otevírat.
Dvojí metr na vulgaritu: opozice a fotbalové výtržnosti
Stejný dvojí metr se projevuje i v přístupu k politické hrubosti. Opozice označila výtržnosti na fotbalovém stadionu za výsledek agresivní politiky současné vlády — titíž lidé, kteří za předchozí vlády ani necekli, když vládní představitelé označovali část občanů za svíně a „svoloč“ nebo když se národ dělil na demokratické a nedemokratické voliče. Vulgarita je přitom kárána podle toho, z koho vychází: vlastním lidem se promine, zatímco u Filipa Turka se i běžný výraz překroutí na „nacistický slovník“. Hledání nacistické symboliky za každou cenou je přitom groteskní: použití slovního spojení ještě nikoho nedělá nacistou.
Poslední střípek téhož dvojího metru ukazuje i česká veřejnoprávní televize. Na společné tiskové konferenci českého a belgického premiéra se reportér České televize nezeptal na nic, co by se týkalo česko-belgických vztahů — místo toho znovu otevíral otázku, zda prezident pojede na summit. Veřejnoprávní médium, které má přinášet kvalitní a vyvážené informace, tak na zahraniční tiskovce působilo spíš jako nástroj jedné politické linie.
S tím souvisí i debata o financování České televize. Kontrola hospodaření veřejnoprávních médií Nejvyšším kontrolním úřadem byla ještě nedávno součástí programu předchozí vlády; jakmile totéž navrhne současná vláda, mluví se najednou o „biči na média“. Přitom platí prostý princip: kdo nakládá s veřejnými prostředky, měl by koncesionářům transparentně dokládat, jak s nimi hospodaří.
Jedna linie pod třemi kauzami
Pozdní příchod, spor o Ankaru i sjezd v Brně spolu na první pohled nesouvisí, ale dohromady kreslí jednu linii: Pražský hrad jde proti vznikající vládě a část médií i opozice mu v tom asistuje. Cílem nemusí být nutně předčasné volby, ale spíš tlak na změnu složení vládní koalice. A nad tím vším visí dvojí metr — na kolektivní vinu, na vulgaritu i na to, komu se odpustí a kdo je hned ocejchován.
