Nejdřív manželka ministra financí a premiéra, deset let první dáma, pak pět let velvyslankyně na Slovensku. Pohled na politiku, který z toho vzešel, nestojí na analýze zvenčí: skládá se z minutovníků, ze stovek dopisů od lidí a z večerů, kdy se u jednoho stolu počítalo, jestli uvolnění cen zvládne maminka s malým důchodem.
Život složený z minutovníků
Otázka, jestli manželství s významným politikem přineslo víc výhod, nebo nevýhod, nemá odpověď. Po listopadu 1989 se nezměnilo jedno ani druhé — změnilo se všechno. Život se rozpadl na minutovníky, v nichž stálo přesně, co se kdy bude dít a jak.
Co z toho zbylo jako zisk, se dá vyjmenovat snáz než abstraktní výhody. Především lidé. V každém z těch období byli tím nejdůležitějším a bylo jich bohatě. A balet: rodina odjakživa chodila na jazz, do kina a do divadla, tanec ale přinesla až léta strávená po boku politika.
Lidé zase píší
Nic se v devadesátých letech nezlomilo naráz, žádný takový okamžik se nedá určit. Na začátku se lidé obraceli přímo — na premiéra, na prezidenta, na jeho ženu, aby to muži vyřídila. Dopisů chodily stovky a odpověď dostal každý.
Pak přišlo dlouhé období, kdy se skoro nepsalo. Teď se to obnovuje a pošta chodí znovu, hlavně bývalému prezidentovi. Lidé v ní nežádají o nic konkrétního — píší, že si ho dnes váží, i když dřív jeho krokům nerozuměli, a že by uvítali, kdyby se vrátil.
Rodina jako nejostřejší oponent
Fáma, že Václav Klaus nikoho neposlouchá, je přesným opakem skutečnosti. Přísný analytik potřebuje slyšet všechny názory, jinak nemá s čím pracovat. Tou nejcennější adresou je pro vrcholového politika vlastní rodina — jediné místo, kde se názor řekne otevřeně a často velmi ostře, bez ohledu na to, jestli se jím pak někdo bude řídit.
Na malichernosti to fungovalo jako hra: doporučit červenou kravatu bylo nejjistější cestou k tomu, aby si vzal modrou. U velkých kroků se ale sedělo večer celá rodina, synové u toho, a probíralo se, co se stane, až vyletí ceny. Jestli to zvládne maminka s malým důchodem. Jestli podniky stihnou vyrobit a dovézt zboží do Prahy a zásobit zbytek země.
Otázka, co se mělo udělat jinak, patří k těm, které nedávají smysl. Život není nanečisto a žádné „kdyby" v něm neexistuje — vedle člověka, který zemi vede, jsou miliony dalších, kteří spoluurčují, co bylo a nebylo možné. Lítost si zaslouží jedině to, co člověk neudělal: třeba že se nikdy nenaučil hrát na žádný hudební nástroj.
Roli první dámy nikdo nedefinoval — ani dnes
Role manželky prezidenta nebyla definována tehdy a není definována ani dnes. Každá si ji volí sama. Nejvíc ji vymezuje mezinárodní protokol — když jednu hlavu státu doprovází manželka, doprovází i druhou. To je ale pořád jen reprezentace. Zbytek je otevřený: některá se věnuje charitě, jiná se do každodenního chodu úřadu nepouští vůbec.
Kancelář první dámy k tomu fungovala de facto jako malý ombudsman a agendy v ní bylo nakonec víc než v kanceláři veřejného ochránce práv. Kdo dnes hledá formální cesty obrany proti rozhodnutí úřadu, sáhne po nich; tehdy řada lidí skončila u dopisu na Hrad.
Slonovinová věž? Spíš jiná komunikace
Politiky uzavřené ve slonovinové věži, kam nedolehne hlas lidí, nepotvrzuje osobní zkušenost. Objíždět celou zemi patřilo k práci nejen v kampani, ale celoročně. Kdo dnes jezdí tramvají, není odkázaný na roli pozorovatele — lidé řeknou své, chvály i výtky.
Změnila se hlavně komunikace. Dřív probíhala naživo: v tramvaji, na kulturní akci, v hospodě. Dnes jde přes sítě, kde si každý najde jen to, co mu vyhovuje — nebo na nich není vůbec. K tomu televize, ve které se často nedá poznat, jestli mluví současná vláda, ta předchozí, nebo ta před ní. Chybí porovnání, zůstává jediný názor prohlášený za správný.
Diskuse se přesunula tam, kde už všichni smýšlejí stejně — do hospůdky, do sportovního klubu, do skupiny podobně naladěných lidí. Napříč se nemluví, a to ani uvnitř velkých rodin. Proto byl největším úkolem doma opak: udržet rodinu pohromadě, aby se bratranci a sestřenice znali a mluvili spolu, a aby život neprobíhal jen na mobilech a tabletech. Fotografie to nenahradí, jezdit se musí osobně.
Dámský program? Radši s celou delegací
Nuda v programu pro manželky se nekonala, protože se mu dalo vyhnout. Kdykoli to protokol dovolil, bylo lepší jít s celou delegací — třeba na návštěvu v americkém Federálním rezervním systému nebo ve Světové bance.
A když dámský program na programu byl, dal se ovlivnit. Místo prohlídky ručních prací návštěva školy nebo místa, kde jde vidět, jak se v té zemi doopravdy žije. Není to kritika ostatních: každá první dáma přichází z jiné profese a s jinými zájmy, některé se těchto částí programu neúčastnily vůbec.
Otevřít depozitáře Pražského hradu
Věcí má mít člověk radši míň, ale mají sloužit, být spravené a fungovat. Na Hradě přitom stály celé depozitáře plné předmětů, ke kterým se desítky let nikdo nedostal, a přitom se tehdy do výstav sypaly peníze na dovoz exponátů odjinud.
Řešení bylo jednoduché: udělat výstavu nábytku, porcelánu nebo hodin přímo z toho, co Hrad má. Vklad do výstavy zaplatil opravu — věci z uzamčených komnat přišly na světlo a zrestaurovaly se. Návštěvníci na ně chodili rádi a opravené kusy se pak už nevracely do skladiště, ale vylepšily interiéry hradních komnat.
Ani po letech to nezevšednělo. Projít Hradem a podívat se odtud na Prahu je zážitek pokaždé, ne samozřejmost, která se okouká.
Tréma? Rozhoduje příprava
Tréma se nedostavila nikdy a zásluhu na tom má celý předchozí život. Dětská léta v Dismanově rozhlasovém dětském souboru naučila držet mikrofon a odříkat básničku z pódia, ekonomická kariéra přidala desítky konferencí.
Ze všeho nejvíc ale pomáhá umět jazyk. Kdo se domluví, může se zeptat — a zeptat se je vždycky lepší než se tvářit. K tomu přistupuje příprava, kterou lidé podceňují: dorazit někam s úkolem a spoléhat, že to nějak dopadne, nefunguje. Před každou cestou je potřeba vědět o dané zemi a hlavně o lidech, se kterými se člověk setká.
Obrovské ego, které nesmí přerůst zemi
U jednoho stolu s královnou Alžbětou, princem Filipem, Barackem Obamou, Billem Clintonem, Dmitrijem Medveděvem i jordánským králem se konverzace o povaze moci nevedla. Přesto se rozdíly ukázaly. U královských rodů je otázka nasnadě: jaké to je narodit se jako král a mít celý život předurčený. U prezidentů a premiérů platilo jiné pravidlo — čím moudřejší a schopnější představitel, tím skromnější vystupování. Poznat se to dalo i podle toho, jestli se host vůbec zajímá o zemi, do které přijel. Rozdíly byly velké.
Vést zemi, ať už jako král, premiér, nebo prezident, nejde bez obrovského ega. Uťápnutý člověk s trémou na to nemá. Jenže u těch, kteří byli dobří, ego nikdy nepřerostlo věc samotnou — touha po slávě nesmí převážit nad tím, pro koho a proč se ta práce dělá. Přijížděli pokorní i frajírci. Jmenovat je ale nebudeme.
Politika není svinstvo. Nejtěžší je, že se nic nedá uvést na pravou míru
Věta „politika je svinstvo" neobstojí už proto, že politika jsou i politici — tedy konkrétní lidé. Nejtěžší je na ní něco jiného, a nejvíc to pocítí ti, kdo stojí velmi blízko, ale sami v ní nejsou: nemáte šanci uvádět věci na pravou míru. Co jednou vyjde do éteru, se už nikdy nedovysvětlí.
Druhá překážka je zrada. Kdo je emotivnější, přes ni nepřejde nikdy — a právě proto si politiky i političky zaslouží obdiv, protože i tohle musí ustát. Někteří politici se dodnes dočkají pozdravu, ale ne podané ruky, a vysvětlení proč. Většinou se k ní už ani nepřibližují.
A média. Nejdřív je z člověka Johanka z Arku, která se pustí do boje, a pak přijde poznání, že to nemá smysl, protože média vždycky vyhrají. Platí to pořád. Útoky mířily celá léta na ni, na manžela i na syna a nešlo jen o kritiku pracovních postupů, které se neosvědčily — velká část byla osobní. Naučit se s tím žít se nedá, dá se to jen vydržet.
Privatizace: odsudek je nefér
Malá privatizace nastartovala řadu malých a středních podniků a hlavně uvolnila nadšení lidí, kteří za komunismu nesměli podnikat. Manželé, kterým kdysi sebrali hospodu a pak v ní pracovali jako kuchař a číšnice, se k ní začali chovat jako k vlastní ještě dřív, než vůbec začaly restituce. Pražanka, která už měla svá léta a myslela si, že bez majetku nezmůže nic, uměla dokonale žehlit košile — a postavila na tom vlastní malou firmu.
Dnešní generace už netuší, jak hluboko to šlo. Soukromé nebylo kadeřnictví ani obchod. Nic nebylo ničí.
U kuponové privatizace se dnes připomínají hlavně případy, kdy někdo někoho obral. To ale není jádro věci. Jádrem byla kuponová knížka, se kterou si každý naložil, jak uměl: jeden ji vložil do fondu podle toho, kde zrovna sportoval, dostal třicet tisíc a koupil si kuchyňskou linku, druhý se spletl a mluví o tom dodnes. Pro lidi na tom nebylo nic špatného — o tom, jak dopadly jednotlivé podniky, se dá vést jiná debata.
Představa, že se měl nejdřív najít nový Baťa a teprve pak mu podnik svěřit, funguje v zemi, kde všechno ostatní šlape a neprosperují tři podniky. Československo ale nemělo soukromé firmy žádné. Najít nové vlastníky pro všechno naráz bylo mimořádně těžké a šlo o unikátní projekt, u jehož kroků se rozhodovalo ze dne na den, z hodiny na hodinu.
Rozdělení jako rozvod, o kterém se nehlasovalo
Výtka, že se rozdělení Československa domluvilo s Vladimírem Mečiarem bez referenda, stojí na dvou omylech. Institut referenda tehdy neexistoval, hlasovat tedy nebylo jak. A premiér jedné části federace nemohl rozdělení domluvit sám.
K tomu drobnost, kterou tazatelé často nevědí: slovenská národnost zůstala. Rozhodovat se pro občanství jedné z obou částí země bylo nutné už v roce 1968.
Zbytek se dá popsat jako rozvod. Znáte oba, jednoho dne přijdou a jeden z nich řekne, že se chce rozvést. Nejdřív přijde přemlouvání — vždyť jste si postavili dům, máte děti, jezdíte spolu. A pak odpověď, že se v tom manželství necítí dobře. Slovensko se v něm necítilo dobře dávno předtím a nechtělo být mladším bratrem. K tomu ekonomická stránka věci.
Výhodou obou zemí bylo, že nebyly Jugoslávií: hranice mezi Moravou a Slovenskem se dala přejet vždycky. Jugoslávie později ukázala, jak jinak to může dopadnout. Racionální úvaha ovšem má i emotivní protějšek — komu by nebylo líto, že se dva lidé, které má rád, rozvedli. Přátelský rozchod tohoto typu přesto nemá ve světě obdoby a spolupráce, která po něm následovala, taky ne. V Česku hrají slovenské herečky, na českých vysokých školách studuje velké množství Slováků a vztahy mezi oběma národy jsou dnes možná lepší než předtím.
Velvyslankyně: poprvé sama za sebe
Velvyslanecký post v Bratislavě, který přišel za prezidentství Miloše Zemana, byl první a zatím poslední výslovně politickou funkcí. A po dlouhých letech po boku politika poprvé prací, ve které šlo o ni samotnou.
Příprava byla pečlivá, doba nadstandardně klidná — žádné velké mezinárodní konflikty. A hlavně platilo jedno pravidlo bez ohledu na to, že po většinu jejího působení vládla v Praze Sobotkova vláda: zaměstnavatelem velvyslance je ministerstvo zahraničí a jeho povinností je reprezentovat zemi.
Nadační fond: pomoc, která něco vyžaduje
Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových stojí na jiném principu než sbírka. Nadací a fondů je spousta a lidé mají dobré srdce, jenže peníze obvykle putují na viditelné a dobře publikovatelné aktivity. Tady je smysl jinde.
Pomoc míří k dětem, které ji potřebují ze sociálních důvodů — ne k mimořádně nadaným. A nerozdává se jen tak: součástí je podmínka, že příjemce sám něco udělá pro zlepšení své situace. Stipendia, jazykové kurzy, v poslední době i autoškoly, které hodně zdražily. Cílem není, aby za člověka sponzoři dotáhli školu a zařídili garsonku, ale aby dokončil vzdělání, postavil se na vlastní nohy a dostal se na běžnou startovní čáru.
Zpětná vazba chodí dodnes — třeba od dětí z dětských domovů, kterým pomoc na startu skutečně pomohla.
Závěr
Optimismus se lépe čerpá z toho, co má člověk nablízku a hned: z rodiny a z dětí. Kdo vidí vývoj dřív a dál než ostatní, bývá pesimističtější.
Ohlédnutí za vlastním životem přesto nevede k litování. Povedlo se hodně věcí v rodině i v této zemi — a nejdůležitější plán do budoucna je, aby nadační fond pokračoval dál.
