Po dvaceti letech služby opouští řady policie a otevřeně mluví o tom, proč. Martin Červenko, zástupce vedoucího obvodního oddělení v Písku, v rozhovoru popisuje, co podle něj v české policii nefunguje — od náboru přes vybavení až po způsob, jakým si vedení sboru vyřizuje účty s těmi, kdo otevřou ústa. A přidává i konkrétní zkušenost s tím, jak se „uvnitř systému" trestá nahlas vyslovená kritika.
Dvacet let u policie a důvody odchodu
Martin Červenko nastoupil k policii v roce 2006 a postupně se vypracoval do vedení útvaru obvodního oddělení v Písku. Po dvaceti odsloužených letech ale jeho služební poměr končí — a důvodem podle něj není únava ani lepší nabídka jinde. Když začal nahlas popisovat, jak podle něj policie ve skutečnosti funguje, rozjel se kolotoč postupů a kroků, jejichž cílem bylo „buď ho umlčet, nebo aby odešel".
Policie je nemocná: personální stav a snížené nároky
Sbor podle Červenka drží nad vodou velké množství lidí, kteří svou práci dělají dobře a rádi. Vedle nich tu ale je „spousta lidí, kteří se jenom vezou a vydělávají na celém systému, na lidech, kteří to táhnou". Charakteristika sboru, kterou v rozhovoru používá — hodně náčelníků, málo bojovníků — popisuje nepoměr mezi velením a řadovými policisty, který se podle něj rok od roku zvětšuje.
Personální nouze se podle Červenka řeší tím, že se sekretářky převádějí do služebního poměru, aby statistiky náboru vypadaly lépe, a snižují se nároky na nově nastupující. Dnes prý není nutné splnit ani fyzické prověrky, ani uspět na psychologickém pracovišti — chybějící předpoklady má teoreticky doplnit psycholog v základní odborné přípravě, jenže psychologů je tak málo a mají tak málo času, že s lidmi reálně nepracují. K tomu chybí i základní vybavení — pomůcky a ochranné prostředky.
Čtrnáct krajských ředitelství: rozdělení, které nedává smysl
Jako jednu z hlavních systémových chyb označuje rozhodnutí, které před lety rozdělilo policii do čtrnácti samostatných krajských ředitelství. Každé z nich si žije vlastním životem, vzájemně si nevidí pod ruce a problémy jednoho kraje nikdo neřeší v celostátním kontextu. Nesoulad je podle Červenka už v samotné struktuře justice: zatímco krajských soudů a krajských státních zastupitelství je osm, krajských policejních ředitelství čtrnáct. K tomu, aby ředitelství zůstala alespoň pevně podřízena policejnímu prezidiu, podle něj nedošlo — a stalo se z nich čtrnáct samostatných subjektů.
Stížnost zevnitř? Najde se způsob, jak vás umlčet
Na otázku, kde se zarazí kritika zevnitř, odpovídá Červenko jednoznačně: stěžovat si u policie v podstatě nelze. Jakmile někdo začne tvrdit, že to, co vedení prezentuje navenek, neodpovídá realitě, najde se způsob, jak ho umlčet nebo odstranit. Vedení sboru, krajští ředitelé i další manažeři podle něj veřejně tvrdí, že vše bezvadně funguje — připustit problémy by znamenalo přiznat buď to, že roky lhali, nebo že do nich policii dovedli vlastním vedením. Proto se podle Červenka do takového přiznání nikdo nepustí.
Vlastní zkušenost: kontroly, vytýkací dopis a předpis, který nikdo nestihl ukázat
Vlastní příběh začal podle Červenka dvěma schůzkami s policejním prezidentem, na nichž měl pocit, že jsou s nejvyšším vedením na společné vlně. Zpětně tento pocit hodnotí jako svůj obrovský omyl. Krátce poté přišla na jeho útvar jedna kontrola za druhou — měl pocit, že mu počítají i tužky a papíry ve stole.
Vyvrcholilo to obdobou vytýkacího dopisu, který sám popisuje jako rychle splácaný „blábol". Trestat ho měli za interní policejní předpis, se kterým prokazatelně nikdy nebyl seznámen. Když se to v průběhu zjistilo, předpis mu nejdřív ukázali, on se s ním okamžitě seznámil — a vzápětí měl být potrestán za to, že ho předtím porušil. K tomu se přidalo, že na vyšších místech se pod dokument nikdo nechtěl podepsat, takže jeho přímý nadřízený byl podle Červenka kvůli podpisu stahován z domova v sedm či osm hodin večer.
Krajský ředitel, obvolávání podřízených a obsáhlý spis
Postupně se k Červenkovi začaly dostávat informace, že krajský ředitel se „jakoby náhodou" vyptává jeho současných i bývalých podřízených, jestli na něj nic „není". Vyhradil se proti tomu jako proti něčemu nedůstojnému funkce krajského ředitele a generála — s tím, že je ochoten jakémukoli prověření svých postupů čelit otevřeně. Sám navrhl, aby jeho podřízené ředitelství pozvalo do zasedací místnosti a vyslechlo je oficiálně.
Místo toho podle něj pokračovaly telefonáty z vnitřní kontroly krajského ředitelství dál — dokonce u jednoho z hovorů byl náhodou osobně přítomen, když volali jeho kolegovi, který mezitím přešel na jiný útvar. Kolega podle Červenkova líčení odmítl ústně odpovídat a vyzval vnitřní kontrolu, ať pošle dotaz písemně.
Následovala schůzka s krajským ředitelem, na niž si Červenkovo působení v odborové organizaci dopředu vymezila datovou zprávou jeho odborová organizace. Krajský ředitel mu na schůzce ukazoval „obsáhlý spis", do kterého ale Červenko neměl povoleno nahlédnout. Z údajně silného svazku pak na okresní ředitelství doputovaly „asi tři listy" s pokynem, že má být potrestán.
„Pracovní skupina na oko" a poslední kapka s prezidentem
Součástí Červenkova působení bylo i členství v pracovní skupině, která měla snížit byrokracii v policii. Jakkoli lidé v ní podle něj reálně makají, ze své podstaty jde o skupinu „na oko" — když vedení nechce dělat zásadnější rozhodnutí, uloží to do pracovní skupiny, aby to vypadalo, že se něco děje. Za dvacet let služby jich Červenko zažil několik a žádná podle něj k zásadnější změně nevedla.
Poslední kapkou pro něj bylo jednání, na němž se vůči němu vymezil sám policejní prezident — člověk, který je podle Červenka v nejvyšším vedení policie zhruba dvanáct let, ať už jako náměstek, nebo jako prezident. Otázku „kam se za tu dobu policie posunula" nechává Červenko otevřenou s tím, že o posunu k lepším zítřkům podle něj rozhodně nelze mluvit.
Lhář? „Pokud vědomě, tak ano."
Na přímou otázku, zda by policejního prezidenta označil za lháře, Červenko odpovídá podmíněně, ale jasně: pokud jde o vědomé uvádění nepravdy, pak ano. Tím Červenko naznačuje, kam podle něj postoupila debata o tom, jak vedení sboru komunikuje navenek o stavu policie — a kde končí prostor pro diplomatičtější vyjádření.
Peníze, prevence a strach ředitele, který by chtěl podpořit
Otázku peněz Červenko nezužuje na to, že by policie potřebovala jen víc rozpočtu. Je přesvědčen, že se velká část prostředků ztrácí, a než si sbor bude říkat o další miliardy, musí si udělat pořádek uvnitř a opravit chyby v systému. Konkrétně poukazuje na situace, kdy na obrovském území slouží jen jedna nebo dvoučlenná hlídka — taková jednotka už podle Červenka nedělá prevenci, jen hasí oznámení z tísňové linky. Není čas projít park a vyhnat narkomany, zkontrolovat garáže nebo zachytit pokus o krádež auta dřív, než někdo zavolá.
Jako symbolickou ilustraci celého systému uvádí setkání s jedním krajským ředitelem, který mu otevřeně řekl, že je dobře, že do toho „konečně někdo šel", a že situace je otřesná — ale zároveň ho nemůže veřejně podpořit, protože „by ho zničili". Pokud se podle Červenka uvnitř policie bojí promluvit i člověk v takto vysoké funkci, je to nejlepší vysvědčení toho, jak je systém nastavený.
Závěr
Červenkovo svědectví spojuje dvě věci, které se v debatě o policii vedou obvykle odděleně: tvrdou systémovou kritiku (čtrnáct krajských ředitelství, slabý nábor, chybějící vybavení, prevenci nahrazenou ad-hoc hašením) a osobní zkušenost s tím, co se uvnitř sboru stane člověku, který takovou kritiku vysloví nahlas. Z obojího pak vystupuje obraz instituce, která je podle Červenka mnohem víc zaměstnaná tím, aby nahlas zněla bezchybně, než tím, aby své reálné problémy řešila.
