Po dvaceti letech ve službě se jeden z policistů, který veřejně upozornil na nefunkčnost svého sboru, blíží k odchodu. Důvod není únava ani lepší nabídka jinde — je to tlak vedení, které kritiku zevnitř nesneslo. V rozhovoru popisuje, proč je policie podle něj „nemocná", proč chybějí peníze tam, kde jsou potřeba, jak se to projevuje na řešení kriminality a co dnes čeká mladého člověka, který do policie nastoupí s ideály.
Proč se policista po dvaceti letech rozhodl odejít
Po dvaceti letech služby není odchod z policie volbou, ale výsledkem dvou let marných jednání. Snaha zvrátit některá rozhodnutí, vysvětlovat nedostatky a tlačit na změny narazila na zeď — uvnitř sboru chybí vůle cokoli skutečně řešit. Na nefunkčnost systému je navázáno příliš mnoho lidí, kteří jsou velmi slušně placení a obávají se, že změna by je o jejich pozice připravila.
Celé dva roky se opakoval stejný vzorec: pokus o věcnou debatu, soustavný tlak, výhrůžky („zacvičíme s tebou", „zničíme tě") a snaha buď umlčet, nebo donutit k odchodu. Klíčové podle policisty nebylo to, co konkrétně říkal — kritickým bodem bylo už to, že si dovolil promluvit. Celá ta „banda" ve vedení podle něj dělá z policistů napříč sborem lháře, ať jde o obvodní oddělení, kriminálku, techniky nebo psovody.
Jako symbolický krok policista po zvolení do prezidia konfederace odborových organizací bezpečnostních sborů zdůrazňuje, že tuto funkci dělá zdarma. Mladší kolegové jsou totiž mizerně placení a on nechce situaci dále zhoršovat tím, že by si nechával vyplácet odměny z jejich rozpočtu.
Kde se v rozpočtu policie ztrácejí peníze
Rozpočet policie není malá částka, přesto na nižších úrovních peníze hrubě chybí. Z velké části se podle policisty v systému ztrácejí. Volání po dalších a dalších penězích nemá smysl, pokud jsou ve sboru rezervy a chyby, které by se daly napravit. Klíčové slovo je „pořádek uvnitř" — bez toho je požadavek na vyšší rozpočet jen prodlužováním problému.
Konkrétně mu vadí přebujelá struktura vedení. Policejní prezidium, krajská ředitelství, okresní ředitelství — to vše nese armádu ředitelů, jejich náměstků, zástupců, metodiků a kontrolorů. Největší budovy v republice jsou vytapetované manažery, zatímco na ulici a v kancelářích, kde se vedou výslechy a tvoří spisový materiál, policistů chybí. Kdo by chtěl s tím něco dělat, narazí na dva typy lidí: ty, kteří by mohli, ale nečiní, a ty, kteří nechtějí, protože jim současný stav vyhovuje.
Z dat o tom, za co se utrácí, jak se rozdělují peníze a odměny, je podle něj jasné, že prostor k jinému přerozdělení existuje. Otázka není „kolik víc", ale „komu a na co" — a tam je rezerva, která by sboru pomohla.
Jak nedostatek peněz dopadá na řešení kriminality
Personální i finanční problémy se v praxi promítají do toho, jak policie zvládá běžnou kriminalitu. Na obrovských územích slouží jedna nebo dvojčlenná hlídka — a ta neudělá nic jiného, než že jezdí od jedné tísňové výzvy k druhé. Žádná prevence se nekoná. Není čas projít park, vyhnat distributory drog, zkontrolovat garáže, jestli se tam někdo nesnaží vykrást auto.
Z preventivní práce se podle policisty postupně úplně ustoupilo. Otázka zní jednoduše: kdy jste naposledy viděli policistu, který by šel pěšky výkonem služby přes město? Personální kapacity to neumožňují, jezdí se autem od případu k případu. Když ovšem pachatelé vidí, že se policie v dané lokalitě celý rok neukáže, je to ideální podhoubí pro to, aby se tam usadili.
Whistleblower mezi svými — tichá podpora a strach mluvit nahlas
Být tím, kdo upozorňuje na nedostatky uvnitř uzavřeného systému, znamená osamělou roli. Policista začínal sám, ale postupně se za ním postavila „policejní rodina" — kolegové, kteří dlouhodobě vidí, v jakém stavu sbor je. Mnozí chtěli vystoupit veřejně a sami se postavit do sporu, ale jeho rada zněla opačně: ať mu fandí maximálně tak, aby si sami nevytvořili problém. „Já už jsem odepsaný," říkal jim — a tlak, který si bral na sebe, nechtěl přenášet na ně.
Mezi lidmi, kteří se za ním v různých momentech zastavili, byly všechny hodnosti, jaké policie zná — od nejnižších až po ty nejvyšší. Aktuálně za ním přijíždějí v průměru dva až tři kolegové týdně. Osobní setkání má cenu, kterou telefony ani e-maily nenahradí.
Nejvíc o stavu sboru ale vypovídá to, co mu řekl jeden krajský ředitel: „Je dobře, že do toho někdo konečně šel, vždyť je to otřesné — ale nezlob se, já tě veřejně podpořit nemůžu. Oni by mě zničili." Když se bojí mluvit nahlas i člověk v takhle vysoké funkci, je obraz systému kompletní. Stejný princip se podle policisty týká i bývalého krajského ředitele Jihočeského kraje, který už dnes na této pozici není a slouží u cizinecké policie — i jeho chování ve sporu pravděpodobně netlačila vlastní hlava, ale systém a konkrétní lidé v něm.
Co čeká mladého policistu — pokuty, lustrace a vyplňování tabulek
Mladý člověk, který vstoupí do policie s vírou ve smysl té práce, musí v sobě podle policisty natrvalo oddělit dvě věci. Jednou je výjezd do terénu, naplňování poslání sboru, kontakt s lidmi — to je část, kterou by za nic nevyměnil. Druhou je všechno ostatní: vyplňování nesmyslných tabulek, vytváření grafů a podkladů, jen aby si nějaký „pseudomanažer" obhájil důležitost své funkce.
V dnešní policii podle něj není nejdůležitější chytit pachatele nebo vrátit ukradenou věc. Nejdůležitější je, jestli je razítko na správném místě, jestli máte správně očíslované listy a jestli jste všechno správně vykázali. Celá policie je dnes postavená na pokutách — pokud nedáte „správný" počet pokut, dostanete vytýkací řízení. Stejně se postupuje u lustrací osob i vozidel: za měsíc je předepsaný počet, a běda, když ho nesplníte. Na těchto statistikách stojí fungování sboru.
K tomu se přidává mizerné vybavení. Pokud ochranné pomůcky vůbec dorazí, jsou v nejnižší kvalitě — využitelné spíš na pouťovou střelnici než pro reálný zákrok. Cokoli jiného si policista musí vyžádat přes šest žádostí a dvacet telefonátů. Přesto policista zdůrazňuje, že ta práce v terénu za to stojí — i když si tím sám sobě podle vlastních slov protiřečí. Stejně jako u jeho předchůdců přijde čas, kdy se na to už nedá dívat.
Šikana, bossing a kontrolní mechanismy, které fungují jen směrem dolů
Šikana a bossing je téma, které se podle policisty objevuje úplně nejčastěji — a podle jeho zkušenosti se neřeší. Stačí se podle něj zeptat na základní otázku: proč mladý kolega na ulici nemá při zákroku čepici a okamžitě se po něm „vozí", zatímco jednání lidí, kteří v jeho případu šikanu praktikovali, nikdo neprošetřuje? Někdo musel krajskému oddělení vnitřní kontroly úkol dát — to se neděje samo. Otázka „kde je generální inspekce" zůstává viset.
Princip je jednoduchý: kontrolní mechanismy musí fungovat oběma směry, nejen směrem dolů. Když chtějí, dokážou potrestat za cokoli — a často počítají s tím, že se policista nebude bránit. Není to v sboru zvykem.
Konkrétní příklad: kolega vyjel na vyhrocený výjezd a vysílačkou dvakrát hlásil, že tam jede a co se tam děje. Po návratu ho šli trestat za to, že „nedal vědět". On odporoval: „Vždyť jsem to dvakrát hlásil, relace na vysílačkách se nahrávají." Odpověď zněla: žádný záznam neexistuje, takže jsi nic nehlásil. Jeho parťák zvolil cestu nejmenšího odporu — „nebudeme jít proti systému, trest snesem". Kolega ale za policistou přijel pro radu a dotáhli odvolání na vyšší stupeň. Tam seděl člověk, který udělal slušnou práci, záznam se „najednou" dohledal a trest padl. Proč se ale neřeší ten, kdo záznam předtím zatloukl nebo schoval? Tato otázka zůstává systému adresovaná.
Z toho plyne i konkrétní rada kolegům: nemlčte a braňte se. Existují právní možnosti, jak nesouhlasit s neoprávněným trestem — a často stačí, aby těm, kteří potrestání protlačovali, došly argumenty, a začnou couvat.
Je naděje na změnu? Nový zákon, ministr s vůlí a prezident, který netutlá
Když se zeptáte, zda se policie ještě může změnit, policista vždy začíná nadneseným postřehem — jednodušší by bylo sbor rozpustit a začít znovu. Náprava celého systému je totiž běh na neskutečně dlouhou trať a ani není jisté, jestli by dopadla podle očekávání.
Naděje přesto je. Aby se podle něj cokoli pohnulo, musely by se sejít tři podmínky: ministr, který problémy chce skutečně řešit, policejní prezident, který je zná, netutlá je, neohýbá je a nedělá z kritiků sboru lháře, a vůle jít cestou zcela nového zákona, ne další novely. Současný zákon je podle policisty přežitý od samého začátku — má zásadní chyby a nikdy tak neměl vypadat. Bez nového základu zůstanou změny kosmetické.
Závěr
Příběh jednoho policisty, který po dvaceti letech služby odchází kvůli tlaku vedení, není o něm samotném — je to diagnóza sboru, který trpí přebujelou byrokracií, mizerným vybavením, ztrátou prevence v terénu a kontrolními mechanismy, které směřují jen dolů. Tichá podpora od kolegů napříč hodnostmi i strach krajských ředitelů mluvit nahlas ukazují, že problém zná uvnitř sboru téměř každý. Jediná cesta vede přes nový zákon, ministra s vůlí věci řešit a prezidenta, který nedělá z policistů lháře. Bez toho se nezmění nic.
