Sudetoněmecká otázka se v českém veřejném prostoru jeví jako uzavřená kapitola. Landsmannschaft se před lety zřekl explicitních majetkových nároků, kvetoucí vesnice pohraničí jsou dnes chudé sudety, a strach z právních sporů bývá zesměšňován jako anachronismus. Politolog a diplomat Petr Drulák tuto zklidňující naraci zpochybňuje: největší riziko pro Českou republiku nepředstavuje tlak z Mnichova ani z Berlína — nýbrž domácí kulturní a politická produkce, která sama podkopává legitimitu poválečného uspořádání.
Sebereflexe, která u landsmannschaftu chybí
Rozhovor začíná otázkou, zda sudetští Němci prošli po válce podobnou sebekritikou, jakou absolvovalo Německo jako celek. Drulák odpovídá záporně. Základní dokumenty landsmannschaftu prezentují sudetské Němce především jako oběti — nacismus se v jejich vyprávění jeví jako jakási přírodní pohroma, která postihla i je, nikoli jako politická síla, za níž drtivá většina sudetských Němců aktivně stála. Z této pozice pak sdružení kritizuje český stát: vadí mu český nacionalismus, který prý Čechům brání uznat křivdy spáchané na nevinných po roce 1945.
Drulák přiznává, že současný landsmannschaft se od nacistických zločinů distancuje a z vlastního rámce vyloučil krajně pravicovou odnož Witikobund — organizaci stojící na pozicích, které jsou na hraně toho, co by v Německu obstálo před zákonem. Tento krok však hodnotí spíše jako obranný manévr než jako skutečnou sebereflexi: landsmannschaft si nemohl dovolit ztotožnění s organizací, jejíž pozice by mohly vést k jeho rozpuštění. Zásadní problém přetrvává: sdružení prosazuje výklad dějin, který je Čechům nepřátelský a který — pokud ho přijmou za svůj — znemožňuje sebevědomé a suverénní jednání nejen vůči Německu, ale vůči celé Evropě.
Ústředním pojmem landsmannschaftu je „právo na vlast" — koncept, který v mezinárodním právu neexistuje. Přesto je strategicky účinný: v okamžiku, kdy by česká vláda nebo společnost toto právo uznala, otevírá se pandořina skříňka dalších požadavků. Přesně k tomuto manévru se sdružení uchýlilo před deseti patnácti lety, kdy z deklarací vypustilo explicitní majetkový zájem — nikoli proto, že by nároky opustilo, ale protože zjistilo, že jsou neprůchodné. Přeformulování na abstraktní „právo na vlast" umožňuje vést debatu v jiné rovině a teprve postupně, po jednotlivých ústupcích, přibližovat se k materiálním důsledkům. Drulák to přirovnává k diplomatickému pravidlu, které v české reprezentaci fatálně chybí: počítat na dva tři kroky dopředu a u každého ústupku se ptát, co bude chtít protistrana v dalším kole.
Kulturní produkce bez koncepce a role nevládních organizací
Česká historická politika polistopadového období žádnou koncepci nemá — liberální pojetí ve věci „ať si každý myslí, co chce" nechává pole volné těm, kdo aktivně formují výklad dějin. A toto pole obsazuje kulturní produkce, která ve svém celku vyznívá jednoznačně protičesky. Jako příklady zazní filmy Habermanův mlýn a Alois Nebel — animovaný film natočený rotoskopií podle komiksu Jaroslava Rudiše, který působí v Německu. Obě díla jsou oceňována po umělecké stránce, avšak poselství, které si divák odnáší, je v obou případech totožné: Češi poválečného odsunu se dopustili zásadní mravní prohry. Podobně zaměřená je i proza Kateřiny Tučkové, které se věnuje tématu vyhnání. Žádný z těchto hlasů nestojí osamocen — vytváří proud, jenž dominuje veřejnému obrazu oné doby.
Školy přitom podle Druláka k tématu poválečného uspořádání a odsunu mnohdy vůbec nedojdou — výuka dějepisu se zastaví někde u vrcholné renesance nebo roku 1945. Vakuum zaplňují nevládní organizace jako Paměť národa nebo Člověk v tísni, které jsou podle Druláka jednoznačně orientované. Jako příklad uvádí zprávu, v níž Paměť národa financuje rekonstrukci kříže na Karlovarsku k připomínce „masakru z června 1945" — bez jakéhokoli kontextu, kdo při události umíral a za jakých okolností. Výsledný obraz: v červnu 1945 se děly krutosti a česká nevládka zachovává jejich památku. Kdo byl pachatelem a kdo obětí zůstává záměrně nezodpovězeno.
Scénář zpochybnění dekretů a jeho právní důsledky
Co by se stalo, kdyby dostatečně ideologicky formovaná politická reprezentace přijala ústavní nebo zákonnou normu označující dekrety prezidenta republiky za zločinný akt? Drulák tento scénář nepovažuje za nepředstavitelný. Zákon — ať ústavní, nebo podústavní — by prošel parlamentem, prezident jako Petr Pavel by ho podepsal, a v tu chvíli by se té normy chopili advokáti. Část sudetských Němců, kteří navzdory veřejným prohlášením majetkové nároky fakticky stále mají, by to začala testovat před soudy. Výsledek by závisel na tom, jak by se věcí zabývaly obecné soudy a Ústavní soud.
Paradoxní na celém scénáři je, že k němu nepřispívá tlak německé vlády — naopak, Berlín nemá zájem na otevírání těchto otázek. Nebezpečí přichází zevnitř: z morálního osvícení inspirovaného osobnostmi jako Petr Pithart, které vede k přijímání norem s nedomyšlenými právními důsledky. Zákonodárci hlasují pro zákon, aniž by domýšleli, co z něj advokáti a soudy vyvodí. Jakmile by ale zákon byl přijat a soudy by z něj začaly vyvozovat důsledky, německá strana by do toho vstoupila s argumentem, že Česká republika nemůže diskriminovat německé občany, protože jsou členem Evropské unie, kde platí rovnost před zákonem. Drulák k tomu poznamenává, že sudetští Němci by byli hloupí, kdyby takové příležitosti nevyužili — pokud jim ji Češi sami nabídnou.
Dekrety prezidenta republiky jsou výsledkem své doby a jejich právní účinky trvají dodnes. Snaha je revidovat nebo relativizovat je zbytečná a nebezpečná. Drulák připomíná analogii česko-německé debaty o Mnichovské smlouvě: Německo dlouho odmítalo uznat neplatnost smlouvy od samého počátku — tzv. ex tunc — protože na jejím základě vznikly právní vztahy, jejichž zpětné zrušení by mělo nepředvídatelné dopady. Česko-německá deklarace z roku 1997 tento uzel přetala dohodou obou stran, že historické dokumenty nechají ležet tam, kde jsou. Soustavný útok na Beneše tuto dohodu narušuje — a kdo je ve věci právních rizik opatrný, musí za ním vidět otevírání prostoru pro nároky, které Česká republika odmítla jednou provždy vyřešit.
AfD a sudetoněmecká otázka v německé politice
Část českého tisku píše o tom, že Benešovy dekrety tematizuje i Alternativa pro Německo — strana, která konec války nevnímá jako osvobození, ale jako absolutní porážku, a do kategorie německých obětí zahrnuje i sudetské Němce. Drulák tuto charakteristiku částečně potvrzuje: v myšlenkovém zázemí AfD i mezi některými jejími představiteli se jistě najdou proudy inklinující k velkoněmeckému šovinismu. Dodává ale, že volební programy strany před posledními německými volbami neobsahovaly nic, co by pro Česko přímo představovalo hrozbu. Je na AfD samotné, jak se s obtížnou německou minulostí vypořádá — a sledovat to má smysl: pokud by strana skutečně přešla k apologetice 20. století, stala by se nepřítelem každé sebevědomé české reprezentace. V tuto chvíli to ale podle Druláka není potvrzená pozice celé strany.
Kořeny česko-německého napětí: druhá polovina 19. století jako klíčový zlom
Česko-německé soužití nese napětí od středověku — Dalimilova kronika reagovala na příchod německých osadníků za Přemyslovců. Drulák přesto vidí klíčový zlom v druhé polovině 19. století. Tehdy Češi prošli mimořádným ekonomickým a kulturním vzestupem: stali se vlastníky, budovateli institucí, zakladateli univerzity. Němci žijící na území Českého království byli vždy menšinou, ale menšinou vědomou si své privilegované pozice. Vzestup Čechů je z tohoto piedestalu shodil — a jejich reakcí byl obranný reflex, který se projevil systematickým blokováním jakéhokoli vyrovnání Čechů s Maďary. To, čeho se Uhři domohli, Češi nedostali do velké míry právě proto, že českoněmecká lobbistická síla ve Vídni každý takový pokus zmařila. Toto zatížilo soužití obou národů způsobem, z nějž vzešla radikalizace a nakonec katastrofa 20. století.
První republika se přes tento handicap snažila vyjít vstříc: menšinová politika je dodnes hodnocena jako vzorová v rámci středoevropského kontextu, Němci měli politické zastoupení i účast ve vládě. Avšak to, co požadoval sudetoněmecký nacionalismus — vedoucí postavení v rámci státu — poskytnout nemohla. Samotné hranice první republiky přitom nevznikly na základě etnického sebeurčení, nýbrž strategickými dohodami ve Versailles. Kdyby šlo o čistě jazykovou hranici, Sudety by součástí republiky nebyly — a republika by mohla být strategicky zranitelnější. Drulák ale upozorňuje, že srovnání s osudy ostatních malých evropských států 30. let nevyznívá pro Czechoslovensko nijak zahanbujícím způsobem: nikdo z nich nevyšel z té doby dobře. Eduard Beneš v tomto srovnání podle Druláka vyniká jako výjimečný státník — vzor, který od té doby nemá v české politice srovnání.
Součástí rozhovoru je i otázka sudetoněmeckého sociálního demokrata Vencla Jakše, který je dnes někdy prezentován jako přítel Československa. Drulák tuto charakteristiku odmítá: Jakš s Benešem soupeřil tvrdě, a to soupeření nebylo jen osobní — bylo ideové. Jakš Československo nikdy skutečně nepřijal.
Národní stát, středoevropská konfederace a riziko pendlování
Jaké poučení z česko-německé zkušenosti plyne pro budoucí uspořádání Evropy? Drulák odmítá oba extrémy: ani čistý národní izolacionismus, ani bruselský federalismus, který označuje za slepou uličku vedoucí do záhuby. Řešení vidí ve středoevropské spolupráci — nikoli federaci, ale spíše konfederaci zahrnující i Rakousko jakožto německý prvek v podunajském prostoru. Zároveň varuje před přehnanou reakcí: pokud dekonstrukce českých dějin bude pokračovat ve stávajícím tempu, vyvolá to dříve či později protireakci stoprocentně antiněmeckou — a to pro střední Evropu není dobré. Normální vztah s Němci je podmínkou středoevropského soužití, stejně jako ho podmínkou je zdravý vztah s každým sousedem.
Česko-německé vztahy v 90. letech — s výjimkou Václava Havla a Petra Pitharta — šly podle Druláka správnou cestou a položily základy pro fungující politické soužití. To, co situaci dnes destabilizuje, nepřichází z Berlína ani z Mnichova. Přichází z Prahy.
Závěr
Petr Drulák přináší střízlivé, místy nepříjemné sdělení: Benešovy dekrety jsou součástí právní architektury, na níž stojí poválečné uspořádání střední Evropy, a jejich zpochybňování neprospívá nikomu kromě těch, kdo mají majetkový zájem na jejich zrušení. Hlavní hrozba přitom nepřichází zvenčí — přichází od domácích aktérů v kultuře, nevládním sektoru a politice, kteří z morálního sebemrskačství nebo z ideologické zaslepenosti podlamují právní a historický základ, na němž česká státnost po roce 1945 stojí. Diplomatické pravidlo, které Drulák zdůrazňuje, platí pro historickou politiku stejně jako pro každé vyjednávání: než uděláš první krok, spočítej, kam tě povede ten třetí.
