Sjezd sudetoněmeckého krajanského sdružení se vůbec poprvé koná na území České republiky, konkrétně v Brně. Pořadatelé jej představují jako akt smíření a pochod usmíření. Diplomat a bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, který je zároveň dlouholetým členem lidovců a jejich někdejším předsedou, v tom ale vidí spíš chybný politický krok, jenž otevírá rány, které se měly dávno uzavřít.
Smíření je vyřešené, není s kým se smiřovat
Podle Svobody je usmíření mezi Čechy a Němci dávno hotová věc. Na mezistátní úrovni ho uzavřely smlouvy z let 1973 a 1992, obsah usmíření pak řeší česko-německá deklarace z roku 1997 ve svých článcích dvě a tři. Navíc jsme ve schengenském prostoru — kdokoli z Německa, kdo tu chce žít, si může koupit dům i pole a usadit se.
Klade proto otázku, kdo se tu vlastně má s kým smiřovat. Lidé, kteří přijedou, nejsou těmi, komu kdokoli ublížil. Jsou to potomci vysídlených, kteří celý život prožili ve svobodných a prosperujících zemích. „My jsme jim neublížili a oni neublížili nám," shrnuje. Problém podle něj nevzniká samotným setkáním, ale tím, že se označuje za akt smíření — protože v ten okamžik se každý ptá, kdo komu co udělal.
Odsun, kolektivní vina a souhlas vítězných mocností
Svoboda připomíná sled událostí: nejprve byli po mnichovské dohodě vyhnáni Češi z pohraničí do vnitrozemí, následoval protektorát Čechy a Morava a teprve potom přišlo vysídlení Němců z poválečného Československa. Odsun zhruba tří a půl milionu lidí by přitom nebyl možný bez souhlasu všech vítězných mocností — Britů, Francouzů, Američanů i Sovětů. Bez něj by se taková akce na území pod jejich kontrolou nikdy neuskutečnila.
Spor podle něj nikdy nebyl o tom, zda odsun ano, či ne, ale zda měl být úplný, nebo selektivní. Připomíná, že i Václav Havel se za odsun jako takový v roce 1990 omluvil. Polovičaté řešení by ale podle Svobody zanechalo problém napůl otevřený a vytvořilo nové křivdy. Šlo o mocenské řešení národnostní otázky, k jakému tehdy docházelo i v dalších evropských zemích — a to je něco jiného než princip kolektivní viny, který Svoboda sám odmítá. Odvolává se přitom na filozofa Karla Jasperse: odpovědnost nenesli všichni Němci, ale ti, kdo byli nacionálními socialisty, kdo je podporovali a kdo z nich těžili.
Krajanské sdružení jako politický nástroj
Právě v tom Svoboda vidí rozdíl mezi krajanským sdružením a srovnáními s komunistickou stranou. Ke komunistické straně se lidé hlásili vědomě a strana se stala hybatelem celého procesu; mezi vysídlenými Němci byla naproti tomu drtivá většina těch, kdo s nacionálním socialismem neměli nic společného, i když podle Svobodových čísel v roce 1935 zhruba tři čtvrtiny německy mluvícího obyvatelstva volily Henleinovu stranu.
Samotné krajanské sdružení nicméně považuje za politický nástroj — pod jeho hlavičkou kandidovali lidé i do bavorského sněmu a Evropského parlamentu. Větší důvěru proto vždy choval ke křesťansky založeným organizacím, které dlouhodobě usilovaly o skutečné usmíření. Upozorňuje zároveň, že celá akce dopadne na česko-německé vztahy i na poměry uvnitř Německa. Téma, o němž si myslel, že je dávno pohřbené, znovu ožívá — Benešovy dekrety se najednou řeší v souvislosti s děním v Maďarsku i na Slovensku a mnozí teprve zjišťují, co vlastně znamenají.
Prezident by měl od sporné akce dát ruce pryč
Nejkritičtější je Svoboda k roli hlavy státu. Pokud chce být prezident Petr Pavel prezidentem všech, měl by si podle něj uvědomit, že společnost je v této otázce skutečně rozdělená. Na jeho místě by od celé věci dal ruce pryč: ať se ve svobodné zemi sejde kdokoli s kýmkoli, ale hlava státu by se angažovat neměla.
Situace je o to vyhrocenější, že vláda se od akce ostentativně distancuje a premiér doporučuje, aby na sjezd nejezdili představitelé německé exekutivy, zatímco prezident oznámil, že bavorského premiéra přijme. Část koaličních stran se navíc staví na opačnou stranu než kabinet. Svoboda varuje, že prezidenta to může stát i jeho pozici na summitu NATO a opět ho to staví spíš do role opozičního politika než nestranné hlavy státu.
Lidovci se musí vrátit ke svým voličům
Jako dlouholetý člen KDU-ČSL se Svoboda vyjádřil i k novému předsedovi strany Janu Grolichovi. Novému vedení sice přeje úspěch, ale chybí mu jasná představa, co znamená ohlašovaná „tlustá čára". Pokud jde jen o generační obměnu, voliče to nezajímá. Jediná správná cesta podle něj vede zpět k tradičním voličům lidovců — lidem nad padesát let, spíš z venkova a menších měst. Právě ti dnes často volí ANO, ačkoli by mohli zůstat u strany, která by hájila konzervativní hodnoty.
Za zbytečné napětí považuje i spor nového vedení s Jiřím Čunkem, třikrát zvoleným senátorem, bývalým hejtmanem Zlínského kraje a starostou Vsetína — člověkem s velkým regionálním vlivem, kterého by si měl předseda spíš naklonit, než se od něj distancovat. Svoboda nesouhlasí ani s tím, že Grolich označil pozdvižení nad maturitním testem z angličtiny, který obsahoval dialog o oznámení homosexuální orientace, za malicherné. Konzervativní voliči podle něj chtějí stranu, která jejich pohled na svět bude hájit jako šik; jinak dají hlas třeba SPD. A těchto voličů je dost na to, aby lidovce udrželi ve sněmovně.
Závěr
Svobodův pohled je pohledem diplomata, který spory kolem minulosti pokládá za uzavřené smlouvami a deklaracemi — a varuje, že jejich znovuotevírání pod hlavičkou „usmíření" společnost spíš rozděluje, než spojuje. Stejnou opatrnost doporučuje i prezidentovi a vlastní straně připomíná, že bez jasného postoje ztrácí voliče, na kterých kdysi stála.
