Jeden gest, jedno staré noviny z roku 1989 — a celá politická scéna se obrátila naruby. Ministr zahraničí Petr Macinka si při projevu prezidenta Petra Pavla v Dolní komoře poslanecké sněmovny v klidu prolistoval výtiskem Rudého práva. Kamery záběr zachytily dokonale. Co následovalo, bylo politické divadlo, které autor gestu zřejmě přesně předvídal: část opozice a spojenecká média okamžitě záběr spojila s prezidentovou komunistickou minulostí a tím de facto sama umístila Pavlovu hlavu do Macinkovy smyčky.
Macinkovo vysvětlení — že noviny jen ukazoval ministru obrany Jaromíru Zůnovi kvůli dobovým článkům o armádě — opozice přijala s pohrdáním. Jenže právě ta reakce se stala druhým ostřím tohoto gestu. Kdyby media a opoziční politici mlčeli, záběr by odezněl. Místo toho se do Rudého práva pustili s takovou vervou, že sami přetáhli prezidentovo komunistické dědictví do centra pozornosti, čímž odvedly pohled od obsahu Pavlovy řeči. Mediální komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk sepsal do sociálních sítí větu hodnou záznamu v žurnalistických kronikách: „Sněmovna prezidentovi dlouze tleská. Macinka čtyřikrát přiblížil jednu dlaň k druhé. K dotyku nedošlo." Tuto úroveň analýzy nabídl člověk, jehož tvář pravidelně vídáme v České televizi jako hlasu odborného komentáře.
Projev prezidenta, který přinesl opoziční program
Petr Pavel přišel do sněmovny s projevem, který tematicky kopíroval agendu opozice: volal po vyšších výdajích na obranu (vláda momentálně drží výdaje kolem dvou procent HDP), žádal zachování financování neziskových organizací z veřejných prostředků a připomínal poslancům jejich ústavní slib. Ta poslední část vyvolala zvláštní reakci u těch, kdo sledují prezidentovu historii posledních dvou let. Pavel, jehož odmítnutí jmenovat ministra vnitra Filipa Turka právní experti opakovaně hodnotí jako hranici s ústavou, přišel do parlamentu kázat o ústavních závazcích volených zástupců.
Ústav pro studium totalitních režimů ani Ústavní soud otázku Pavlova odmítnutí jmenovat Turka pravomocně neuzavřely — žádná kompetenční žaloba podána nebyla, takže právní spornost zůstala v rovině akademických debat. Přesto napětí přetrvává: senátor Hraba připravuje změnu ústavní formulace tak, aby prezident byl přímo povinen jmenovat kandidáta předloženého premiérem, a ve sněmovně koordinují podobný záměr bývalá ministryně spravedlnosti Marie Válková a místopředseda ANO Radek Vodráček.
Průzkum CVVM (pracoviště Akademie věd) zároveň ukázal, že více než polovina Čechů je s Pavlovým výkonem spokojená — zejména kvůli reprezentaci v zahraničí. Ještě znepokojivější číslo ale přišlo vzápětí: 61 procent dotázaných si přeje, aby prezident dostal více pravomocí, nikoli méně. V praxi by to znamenalo možnost odmítat všechny kandidáty na ministry a de facto jmenovat vládu podle vlastního uvážení. Lze si snadno představit, co by taková pravomoc znamenala v situaci, kdy Hradem rezonují opoziční priority a v Poslanecké sněmovně sedí většina zvolená na zcela jiném programu.
Humor jako politický nástroj — a kdy přestává být vtipem
Macinkův krok vrátil do českého parlamentu prvek, který z něj za posledních několik let prakticky vymizel: humor jako politický argument. Politika se v Česku zredukovala na vzájemné nálepkování, hejty a nenávist — a do takového prostředí Macinka přinesl jeden výtisk komunistických novin. Winston Churchill, Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová byli politici, kteří uměli přechytračit soupeře vtipem a pohotovostí, a přesto jsou zmiňováni mezi největšími státníky moderní doby. Humor a státnictví si navzájem nevylučují.
Naproti tomu například piráti nabízejí jiný přístup: chůze pozpátku jako sněmovní performance nebo emocionálně vypjatá vystoupení Zdeňka Hřiba, který v hněvu plácl do lavice tak, aby zvuk zněl co nejdramatičtěji. Agrese bez humoru a důvtipu se neobejde bez porovnání s tím, co Macinka svedl jedinou čtvrtkou archy papíru.
Babišův rozhovor a audit vládní reklamy
Souběžně s Macinkovou akcí věnoval pozornost i série rozhovorů premiéra Andreje Babiše, z nichž nejvýraznější byl pro Parlamentní listy. Babiš v něm popsal, jak předchozí Fialova vláda využívala tzv. vládní reklamu jako nástroj nepřímého vlivu na redakční linii médií. Konkrétní čísla: jen z Úřadu vlády šlo přibližně 130 milionů korun, v souvislosti s digitalizací dalších zhruba 360 milionů, dohromady tedy kolem půl miliardy korun z veřejných prostředků — a hlavními příjemci měly být portály Novinky.cz a Seznam Zprávy, tedy média sdílející stejného vlastníka, který nyní Babiše žaluje za poškozování pověsti.
Faktem je, že praxe vládní reklamy v médiích je stará jako samotná mediální scéna — a nejde o výsadu jediné strany. Hospodářské noviny ověřily část Babišových čísel a dospěly k závěru, že skutečné toky byly výrazně nižší, než premiér naznačoval. Audit na Úřadu vlády nicméně stále probíhá a přesná čísla veřejnosti zatím nejsou k dispozici. Co je ale doložitelné: prezident Pavel uzavřel s Novinkami a Seznam Zprávami přímé smlouvy na PR spolupráci — tedy na placené oslavné články — a tento vztah se ve zpravodajství obou portálů projevitelně odrazil na způsobu, jakým byl prezident zobrazován. To je kvalitativně jiná věc než státní inzerce v soutěži nabídek.
Ani přes tyto podmínky se Fialově koalici nepodařilo udržet přízeň voličů. ANO ve volbách 2025 porazilo trojkoalici ODS–STAN–KDU o historických 11 procentních bodů. Expremiér Petr Fiala tuto porážku ve svých rozhovorech po návratu z dovolené interpretoval jako „ne tak velkou" s odvoláním na hypotézu, že bez vstupu Motoristů do sněmovny by výsledek byl jiný. V politice ale existují výsledky, nikoli „kdyby".
Co zbyde po Petru Pavlovi
Historické dědictví prezidenta se formuje ještě za jeho mandátu. V Pavlově případě se rýsují tři kapitoly. Za prvé: manželka Eva Pavlová jako první první dáma v historii české republiky podmínila výkon funkce pravidelnou odměnou — 100 tisíc korun měsíčně, uhrazených z veřejných prostředků. Za druhé: sporné odmítnutí jmenovat ministra vnitra Turka, které řada právníků hodnotí jako porušení ústavy, přestože věc nebyla souzena. Za třetí: tlak na přepsání ústavy — paradoxně iniciovaný proto, aby žádný budoucí prezident nemohl přesně to, co Pavel v praxi dělal.
Opozice mezitím přijala Pavla jako svého přirozeného kandidáta pro příští prezidentské volby. Otevřeně ho vyzývají, aby ale nepůsobil jako opoziční lídr — což je poněkud obtížné žádat po člověku, který navštěvuje protivládní demonstrace a jehož projev ve sněmovně tematicky kopíroval program poražené koalice. Jedno staré Rudé právo z roku 1989 stačilo k tomu, aby tyto rozpory vypluly zcela na povrch — a aby se z Petra Pavla v téže sněmovní hodině stal nevědomky hlavní hvězda Macinkova politického vtipu.
