Čtyři redaktoři týdeníku Echo tentokrát začínají u esejistických témat posledního čísla – u práce, která přestává slibovat úspěch, a u vysoké školy, jejíž smysl už nejde měřit uplatněním. Pak se debata stočí k týdnu, který rozvířil prezident Petr Pavel: nejprve oznámil, že kvůli soukromé cestě do zahraničí komunální volby vynechá, nakonec přiletěl z Maroka soukromým tryskáčem, odvolil v Černoučku a odletěl zpět. Panel se neshodne, jestli tím škodu napravil, nebo ji ještě prohloubil. Na závěr přijde řeč na výsledky komunálních voleb a na Starosty, kteří se v nich potvrdili jako nejsilnější opoziční síla.
Odkouzlená práce: proč mladí nevěří, že se dřina vyplácí
Společnost dlouho stála na jednoduché smlouvě: práce se vyplácí a přináší sociální vzestup. Mladá generace tomu podle esejistického textu v aktuálním čísle už tolik nevěří. Pracovat může, ale to podstatné – vlastní bydlení – si prací vydělat nedokáže. Práce tak zůstává prostředkem k pokrytí základních potřeb, ne projektem, kterému by člověk věřil. Tradičně přitom plnila i disciplinační a socializační funkci a právě ta se drolí.
Na to navazuje téma ekonomického nihilismu. Když je propast mezi výdělkem a cenou bytu obrovská, model „budu chodit do práce, střádat korunu ke koruně a jednou budu mít dům a rodinu“ přestává dávat smysl. Místo něj nastupují extrémně rizikové investice a hazard: proč nevsadit na červenou, když sociální síť stejně nedovolí spadnout úplně na dno, a když to vyjde, bude z toho dům? Představou úspěchu se stává vydělat tolik, aby člověk pracovat nemusel a žil z renty. Mezi vrstevníky mladších účastníků je vysněným cílem předčasný důchod – dřív, než vůbec pořádně začali.
Proměnil se i obraz úspěchu. Dřív se dostavoval skrze výkon, dnes bývají slavní spíš ti, kdo se práce dokážou vzdát a odnaučit se ctižádosti. Esej uvádí příklad uznávaného švýcarského psychiatra, který v 58 letech skončil a odešel do kláštera. Mezi mladými se šíří přesvědčení, že ctižádost člověka spíš kazí, než zlepšuje. Z Německa zase přišla zpráva, že třetina lidí pracuje na částečný úvazek a zbytek o tom sní. Práci chtějí lidé dávat pevnější hranice a identitu stále častěji hledají ve volném čase.
Jeden z účastníků nabízí protiváhu. Práce je podle něj prokletí od biblických dob a lidstvo odjakživa sní o tom, že pracovat nebude. Ve společnosti, kterou sám zažil, ale byla prostou nutností: rodiny se zakládaly brzy a děti bylo třeba uživit, představa, že si člověk s dítětem ve dvaceti dá pár let pauzu a bude „pracovat na sobě“, nepřicházela v úvahu. Kdo má práci, která ho baví, má štěstí – většina lidí ho nemá. Pokladní nebo operátor call centra těžko řeknou, že je jejich práce těší. Řemeslník dřív mohl být hrdý na výrobek, který viděl před sebou, jenže takových věcí, které člověk umí vyrobit sám, ubývá. Panel ještě dodává, že ani klášter není útěkem do nečinnosti: i tam se pracuje, na zahradě i na sobě.
Vysoká škola kvůli uplatnění? Slepá ulička
Žijeme v době, kdy je předvídat budoucnost možná nejtěžší v dějinách. Vybírat vysokou školu podle očekávaného uplatnění je proto podle jednoho z účastníků slepá ulička. Lepší je vystudovat obor, který člověka táhne a rozvíjí jeho osobnost, než studovat třeba ekonomii jen proto, aby pak zjistil, že práci stejně mít nebude. Panel to dokládá i vlastními životopisy: jeden vystudoval psychologii na prestižní anglické univerzitě a skončil v redakci týdeníku, druhý chtěl dělat matematiku a ekonomii studoval tři semestry.
Ve Spojených státech podle panelu přestává mít ekonomický smysl studovat i prestižní univerzity, protože absolventi nenacházejí uplatnění. Palantir a další velké technologické firmy si naopak berou mladé lidi rovnou ze střední školy – nechtějí, aby je „zkazila“ vysoká škola, a raději si je vychovají a zaučí sami podle vlastních potřeb.
Na otočku z Maroka: tryskáč, sponzoři a dary hlavě státu
Jeden z účastníků už ve středu předpověděl, že se prezident „snese z nebes, přiletí, odvolí a zase odletí“. Tak se i stalo, a nikdo tehdy netušil, že dovolená potrvá celkem 19 dní. Jeden z účastníků zpětně dává za pravdu své bývalé kolegyni, komentátorce Lence Zlámalové: tím, že prezident přiletěl, udělal to nejhorší, co udělat mohl. Situaci si totiž strašně zkomplikoval.
Pronajmout si tryskáč není legrace. Z místa, kde se v marocké poušti konala automobilová akce – podle panelu zřejmě pod patronací rafinérské skupiny Orlen –, se prezident musel dostat na letiště, což prý trvalo kolem šesti hodin, a odtud letět do Prahy a zase zpátky. Let do Maroka trvá tři a půl až čtyři hodiny a speciální let s ochrankou podle panelu nestojí desítky ani stovky tisíc, ale miliony korun. I s nadprůměrným platem by se na takovou cestu našetřilo jen těžko. Ustát se dalo, že na místo prezident letěl tryskáčem, jenže drahý sólový let navíc celou věc zkomplikoval.
Za nejvážnější považuje panel otázku, kdo cestu zaplatil. Bohatí lidé mají své zájmy a politik, který létá jejich tryskáči, se vystavuje podezření, že jim pak může pomáhat. Panel připomíná německého spolkového prezidenta Christiana Wulffa, který v roce 2012 rezignoval poté, co vyšlo najevo, že mu dovolené platili zámožní známí. S funkcí hlavy státu se to podle panelu neslučuje ani v Česku. Státník nemá přijímat dary v hodnotě milionů. Když na státní návštěvě dostane třeba sloní kly, nenechá si je doma, protože jsou majetkem státu – proto existují muzea státních darů, jako to Josipa Broze Tita, a dary musel odevzdat i Husák.
Napravil chybu, nebo se vrátil do hry? Panel se rozchází
Jeden z účastníků vidí věc opačně než moderátor. Kdyby prezident v Maroku zůstal a snažil se aféru vymlčet, byl by šrám na jeho pověsti mnohem horší než debata o letech. Kdyby přiznal chybu v plánování, zůstal tři týdny na závodech a volit nepřijel, byla by to tak velká symbolická minela, že by se musel vzdát další kandidatury. Tím, že přiletěl na otočku, odvolil a se štábem si pořídil ikonickou fotografii u volební urny, je podle něj zpátky ve hře.
Další z účastníků nesouhlasí. Prezident podle něj ukázal, že nemá cit pro politiku a nechápe smysl voleb – už jen tím, že byl ochoten volit vynechat a odjet na dovolenou. Návrat byl vynucený tah a chybu rozhodně nenapravil celou. Jeden z účastníků k tomu přidává důležité rozlišení: to, že někdo nerozumí politice, je věc subjektivního hodnocení. To, že si nechá platit milionové lety, je ale porušení pravidel, a proto je to horší. Otázka zní, odkud jsou peníze a co za ně budou ti lidé chtít.
Jedna z účastnic přiznává, že po zprávě o „nešťastném plánování“ byla přesvědčená, že Petr Pavel už podruhé kandidovat nechce a je ze hry – nedokázala si představit, že by někdo nešel volit, a přitom se ve volbách sám ucházel o hlasy. Návrat ukázal, že prezidentem být chce. O to víc ji ale zarazila flagrantnost toho selhání: reprezentace a symboly jsou hlavní náplní prezidentské práce. Je to, jako by zdravotní sestra prohlásila, že nebude odebírat krev. Když prezident zvažuje vynechat volby a zároveň chce zůstat prezidentem, je to podle ní urážlivé. Problémem jsou pro ni i dary, které zavazují, zvlášť v tak silné mocenské pozici. Po letech tryskáčem navíc prezident podle panelu těžko bude vyzývat lidi, aby chodili k volbám, a o ekologii bude muset spíš pomlčet. Za úplnou kuriozitu panel považuje dva komentáře prezidentovy manželky.
Panel upozorňuje i na drobný detail z Černoučku: do zastupitelstva se tam dostal zastupitel za Motoristy, a to jako poslední – další v pořadí podle jednoho z účastníků neprošel o jediný hlas. Kdyby se vrátila a volila i prezidentova manželka Eva, Motorista by v černoučském zastupitelstvu možná neseděl.
Hodnocení samotného prezidenta se liší. Jednomu z účastníků je to líto: považoval Petra Pavla za dobrého prezidenta a lituje lidí, kteří v něm viděli mimořádné štěstí pro Českou republiku. Jiný se nediví – podle něj se Pavel do úřadu dostal trochu omylem, souhrou okolností, a být hlavou státu nikdy nebylo jeho snem ani ambicí. Pokud si let zaplatil sám, měl to podle panelu ihned doložit, třeba platbou kartou nebo převodem, aby se debata vůbec nerozběhla. Politik, a prezident zvlášť, si má dávat velký pozor, s kým se stýká. Slovo gift ostatně znamená anglicky dar a německy jed.
Komunální volby: Starostové jako lídr opozice
Starostové a nezávislí si v komunálních volbách potvrdili, že jsou nejsilnější opoziční stranou a lídrem opozice. Moderátor zmiňuje i hvězdu opozičních stran, předsedu lidovců Jana Grolicha. Jeden z účastníků namítá, že Starostové mají pro komunální volby ideální jméno – kdo by nechtěl volit starosty? Dřív to tak ale nebylo: v Praze měli Starostové minule kolem sedmi procent a letos vyhráli.
Panel připomíná, že jde o volby v mezidobí. Lidé v nich často hlasují proti vládě, aniž by ji chtěli svrhnout, a k urnám přichází jiný vzorek voličů než do sněmovny. Účast byla kolem 48–49 procent, zatímco v posledních sněmovních volbách kolem 69 procent – a rozdíl deseti až dvaceti procentních bodů může být rozhodující. Dá se předpokládat, že přišli spíš angažovanější příznivci opozice, kteří se zajímají o věci veřejné a volí své starosty. Hnutí ANO Andreje Babiše je naproti tomu podle panelu stranou sociálních jistot, ne stranou pro lokální věci.
Závěr
Debata spojuje dvě roviny téhož tématu – důvěru. Mladí přestávají věřit, že práce a vzdělání vedou k úspěchu, a voliči sledují, jestli hlava státu dodržuje pravidla, která sama káže. Prezidentův přílet k volbám panel rozdělil: pro jedny zachránil, co se zachránit dalo, pro druhé otevřel mnohem nepříjemnější otázku, kdo za lety platí a co za to chce. Výsledky komunálních voleb zatím panel čte jako potvrzení Starostů v čele opozice, s výhradou, že komunální volby mají vlastní logiku i vlastní voliče.
