Naháněčka před sněmovnou aneb pád hvězdy investigativy
Velikonoční vydání se neslo v duchu ironického ohlédnutí za jednou trapnou scénou: bývalá hvězda veřejnoprávní investigativy postávala s kameramanem před poslaneckou sněmovnou a čekala, až se jí podaří dohonit Pavla Matochu. Z muže, jehož pondělní reportáže kdysi děsily politiky i byznysmeny, se po několika letech stal ten, kdo na ulici nahání kandidáta do mediální rady. Symbolika sešupu se tu nabízí sama.
Pointou celého příběhu je přitom kauza, která reportéra připravila o místo na Kavčích horách. Spouštěčem byl bossing — nepřiměřený nátlak na podřízené, jehož symbolem se stalo nucené „mňoukání", které měli zaměstnanci předvádět pro svého šéfa. Nad samotným mňoukáním se dá mávnout rukou; problém začíná tam, kde po lidech chcete něco, co k jejich práci nepatří, a kde jste na ně přísnější než na ostatní. Přesně to je definice šikany na pracovišti — a přesně to nakonec hvězdu reportáže odneslo z obrazovky.
Matocha tu vystupuje jako jeden z kandidátů, kteří si svým slyšením prošli a na které už „bylo vytaženo, co se dalo". Sám líčí, že atmosféra sněmovního slyšení na něj nepůsobila nepřátelsky — slyšení probíhalo ve velkém sále přístupném i veřejnosti a celé se vysílalo živě po internetu, takže si ho mohl pustit kdokoliv.
Komentátor není novinář — a proč na tom záleží
Velký prostor dostala otázka, kdo vlastně je komentátor a kdo novinář. Rozdíl není kosmetický. Komentátor na základě znalosti dané problematiky — ať jde o politiku, sport nebo cokoliv jiného — hodnotí to, co vidí, a otevřeně do toho promítá vlastní pohled; přesto se snaží o jistou objektivitu v tom smyslu, že umí pochválit i toho, kdo mu není sympatický, a zkritizovat toho, kdo mu blízký je. Novinář má být od názoru oproštěný a držet se faktů, faktů a zase faktů.
Obrovským problémem dnešních médií je, že hranice mezi komentářem a zpravodajstvím se rozmazala — z titulku ani z těla článku už čtenář často nepozná, co je názor a co reportáž. Právě proto má smysl trvat na tom, že komentátor není novinář, a ohradit se, když se ty dvě profese hází do jednoho pytle. Je to podobné, jako kdyby se někdo přel, co bylo dřív — slepice, nebo kilo peří.
Osmnáct finalistů a mediální dělostřelba, která nepřišla
Sněmovní výbor pro mediální záležitosti uzavřel veřejné slyšení kandidátů do Rady České televize a provedl předvýběr: ze šestatřiceti uchazečů postoupilo do užšího výběru osmnáct jmen. Není to tedy volba osmnácti nových radních, ale shortlist — na každé z šesti uvolněných míst nabídne výbor sněmovně tři adepty, mezi nimiž poslanci teprve vyberou. Mezi postupujícími jsou i tváře, které svůj mandát obhajují po letech v radě.
Zajímavé je, co se kolem volby nestalo. Dala se čekat velká mediální dělostřelba mířená na ty, kdo „stojí na špatné straně", jenže zatím nepřišlo nic zásadního. Možná se mediální tlak teprve rozjede; jenže ti, kterých by se týkal nejvíc, si svým ostřelováním už dávno prošli, takže na ně není moc co vytahovat.
Z odcházejících zaměstnanců veřejnoprávní televize zaznělo i ohlédnutí v jednom z podcastů, kde se mimo jiné mluvilo o návrhu, aby hospodaření České televize kontroloval Nejvyšší kontrolní úřad. Bývalý moderátor nedělního pořadu by tuto kontrolu prý uvítal — ukázalo by se totiž, že peníze nebral tak, jak se mu podsouvalo. Ironie spočívá v tom, že v době, kdy v televizi působil, žádné takové kontrole nakloněn nebyl. Pikantní je i druhá teze, kterou v podcastu pronesl: že vrcholoví manažeři nekandidují na generálního ředitele ČT kvůli tomu, kdo všechno v komisi sedí. Tady se nabízí prostá protiotázka — jestli tedy podle něj třeba paní Šmuclerová není vrcholová manažerka, anebo jde jen o pohodlnou výmluvu.
Co bude, když padnou poplatky
Aktuální vládní návrh počítá s postupným zrušením koncesionářských poplatků a s převedením financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet. Otázka diváků mířila jasně: co se reálně stane, až poplatky padnou?
Odpověď zazněla v poloironickém duchu. Pokud by se médiím začalo financí nedostávat, je tu přece osvědčený scénář — svolá se znovu Letná, dorazí oněch proslulých čtvrt milionu lidí, každý vysolí pár tisíc dobrovolně a televize má na rok vystaráno. Narážka mířila na Mikuláše Mináře a sérii demonstrací spolku Milion chvilek pro demokracii, které kdysi zaplnily Letenskou pláň.
Vážnější je technologická poznámka pod tím vším. Samotný aparát na výběr poplatků stojí stovky milionů korun ročně — peníze, které ve 21. století dávají stále menší smysl. Stejně tak je sporné, proč by televize musely sídlit v obřích budovách na lukrativních pozemcích, když by se výběr dal vyřešit jednoduchými přístupovými kartami nebo předplatným ke konkrétnímu kanálu. O hodnotu těch pozemků se každopádně bát nemusíme — to je to jediné, co je tu jisté.
Postup na mistrovství světa a režie jménem PR
Sportovní vrchol jara má jméno: čeští fotbalisté postoupili na mistrovství světa, které se odehraje v Americe, když v rozhodujícím zápase porazili Dánsko na penalty. Po dlouhých dvou dekádách se reprezentace vrací mezi světovou elitu.
Velkou část pasáže ovšem nezabral fotbal samotný, nýbrž způsob, jakým se k němu připojuje politické PR. Záběry, na nichž premiér Petr Fiala fandí s plným pivem, které k němu „úplně nejde", a kde chybí jen pověstný rohlík s nutelou, posloužily jako východisko k zamyšlení nad tím, jak se z politika stává rekvizita vlastního marketingu. Připomenut byl i starší titulek o tom, že „Fiala bouchnul pěstí do stolu" — s ironickou pochybností, zda taková pěstička vůbec kdy na nějaký stůl dopadla.
Z PR perspektivy, kterou do debaty vnesla zkušenost z více než deseti let práce v oboru, vyplývá ostřejší teze: politik, který se nechá nastylizovat do role profesora, jenž se v obleku koupe, maluje, kuchá kapra i peče buřty, ztratil rozlišovací schopnost pro to, co je ještě za hranou. Klient totiž obvykle pečlivě hlídá každé slovíčko nudné tiskové zprávy, kterou stejně nikdo nečte, ale u trapné reklamy se zásahem na celý národ mu najednou cit pro míru selže. A přesně to potkalo i premiéra — jednou pro nutellu, podruhé na benzinku, potřetí do hospody.
Kontrastem k tomu jsou dvě osobnosti starší politické generace. Václav Klaus i Miloš Zeman by si podle této úvahy nikdy nenechali líbit, aby za nimi přišel „kreativec" s nápadem koupit v německém obchoďáku nutellu — prostě by ho poslali za dveře. Rozdíl je v tom, že jde o jinou ligu: zatímco zmínění hrají politickou extraligu, dnešní premiér je okresní přebor. Trefná je i antická poučka, která celé zamyšlení rámuje — lépe je být první v provincii než druhý v Římě.
Lítost na správném místě
Závěr dílu se vrátil k premiérovi v laskavějším tónu — sešup z postavení vážené osobnosti k roli nastylizované figurky je vlastně smutný. Jenže lítost patří jinam: nikoliv tomu, kdo se nechá fotit s pivem a nutellou, ale jeho PR týmu, který takovou režii vymýšlí. Posílat člověka na benzinku pro nutellu nebo do hospody předstírat sledování fotbalu, to není projev úcty ke klientovi, ale jeho ponížení. A právě tady je lítost na svém místě.
