Spor o složení české delegace na summit NATO se přiostřil. Prezident Petr Pavel jasně deklaroval, že pokud nebude jeho součástí, podá kompetenční žalobu. Premiér Andrej Babiš nechává rozhodnutí otevřené – téma se má řešit 8. června. Vedle eskalace na nejvyšší ústavní úrovni přibyla témata od korupce kolem pomoci Ukrajině přes rozpad Knihovny Václava Havla až po festival Meeting Brno a útoky poslance Jindřicha Rajchla na novináře.
Pavel proti vládě: ultimátum kvůli summitu
Prezidentova věta „pokud nebudu součástí delegace, podám kompetenční žalobu" je jasnou řečí: buď uděláš tohle, nebo udělám tamto. Otázkou zůstává, jestli se prezident do takového sporu vůbec měl nechat vtáhnout – od počátku celé kauzy to vypadá spíš na chybný krok.
Připravená kompetenční žaloba by nejspíš přišla až dávno po summitu, takže její smysl je především v tom, fungovat jako precedens. Působí to ale i jako dětinská hra: chci tě vystrašit, zvednutý prst, jestli uděláš tohle nebo neuděláš tamto, tak tě potrestám. Právě tenhle autoritářský, „mačo" rozměr vytváření strachu je na celé věci nejméně sympatický.
Velkou roli budou hrát prezidentovi rádci. Při pohledu na okruh poradců – jména jako Jourová, Žantovský či Pehe – je pravděpodobné, že prezidenta spíš utvrzují v konfrontaci a v roli statečného hrdiny, než aby mírnili.
Turkovina, Babiš a Macinka
Spor o Filipa Turka je podle tohoto čtení od začátku sérií chybných kroků. Vláda měla nechat řešení Turka na Andreji Babišovi – kdyby si Turek pozici zkusil sám, neměl by za krkem předsedu Motoristů Petra Macinku ani s tím spojené potíže. Místo toho Babiš situaci nechává viset s tím, že „ještě uvidíme" a že se o tom bude jednat 8. června.
Objevila se i úvaha, že by si prezident udělal vlastní „summit" na Hradě a nepozval na něj Babiše s Macinkou – jako řešení, které by aspoň nepůsobilo trapně. Na sociálních sítích se zase šířil (zřejmě falešný) nápad, aby se lidé složili na večeři pro Petra Pavla, pokud ho vláda na oficiální akci nevezme.
Korupce kolem pomoci Ukrajině
V pořadu za čárou zaznělo od komentátora Erika Besta, že za řešením korupce na Ukrajině mohou stát Britové i Donald Trump – ten podle něj usiluje o dohodu s Ruskem a o odstavení Andrije Jermaka i prezidenta Zelenského. Trump sám se přitom nechal slyšet, že nechá například Kubu dojít ke svým vlastním koncům, což působí jako rozumný odstup od věcí, které teď nepotřebuje urychlovat.
Paralela vede k Africe: v tamních knihkupectvích lze narazit na knihy o tom, kolik bilionů dolarů historicky proteklo do rozvojové pomoci a jak ji to spíš poškodilo – velká část prostředků se rozkradla a „dobro" tak napájelo struktury okolo. Stejný vzorec se podle tohoto pohledu opakuje i u pomoci Ukrajině: každá dobře míněná pomoc z velké části končí jinde, než kde byla zamýšlena. Že to mnozí vědí a přesto se o tom nemluví, je samostatná otázka.
Rozpad kolem Knihovny Václava Havla
Radní Knihovny Václava Havla apelovali, že její ředitel Tomáš Sedláček porušuje povinnosti a nechodí do práce, a žádali, aby se zabránilo újmě. Problém se rodí ve chvíli, kdy z vizionáře s vnitřním světlem, který umí zaujmout a má kredit, uděláte zároveň manažera. Lidé takovému člověku uvěří a očekávají, že to „zařídí" – jenže ti, kdo umí jen zářit, obvykle neumějí realizovat. Dobrý rádce a dobrý manažer bývají dvě různé role.
Druhou vrstvou je samotná instituce. Lidé, kteří přežili Havlovu éru, si jeho odkaz vzali, postavili „sošku" a dál uctívají hodnoty tak, jak byly vlastní prostředí před desítkami let. Když pak přijde někdo, kdo chce knihovnu otevřít současným tématům i umělé inteligenci, naráží na prostředí, které tisíckrát převařené jídlo radši znovu ohřívá. Havel pro společnost po převratu udělal nesmírně mnoho, ale jeho odkaz už dnes nestojí na něm – a je otázka, jaké postoje by sám zastával v dnešní době.
Meeting Brno a sentiment sudetských Němců
V Brně začal festival Meeting Brno, jehož součástí byl i takzvaný pochod a omluva za poválečné události. Podle výkladu Erika Besta je celá akce signálem především pro krajanská a sudetoněmecká sdružení a jejich potomky, kteří tvoří specifickou skupinu se silným sentimentem ke krajině, odkud byli odsunuti. Při toulkách po Šumavě je ten sentiment hmatatelný – německé nápisy na pomníčcích, zbořené chalupy, kraj, který obývali po staletí.
Sdružení sice ve svých stanovách už neuplatňují majetkové nároky vůči České republice, skrytě však podle tohoto čtení míří vzkaz na německou vládu: současná Spolková republika je pokračovatelem dřívějšího státu, který odsun zavinil, a měla by tedy potomky odškodnit. Je to požadavek, který se nikdy nenaplní, ale naděje umírá poslední i osmdesát let po válce. Samotná akce se koná legálně na brněnském výstavišti, podporuje ji kraj i česko-německý fond – a snaha o silný emotivní náboj kolem ní spíš škodí, protože celá hra je složitější.
Rajchl, novináři a co je vlastně novinařina
První zprávy přinesly titulek, že Jindřich Rajchl vrátil úder médiím a novináře nazval žumpou. Nejde o poslance Rajchla samotného, ale o princip: má novinářská organizace pojmenovávat jednotlivé politiky a deklarovat, že se k ní nechovají hezky? Organizace, která za Rajchlem stojí, je jakýsi mezinárodní novinářský institut bez reálné váhy – a ani syndikát novinářů žádnou autoritu nemá.
Pointa je v tom, že po revoluci v Česku nevznikla důstojná společenská pozice profese novináře. Ti, kdo žurnalistiku studovali před rokem 1989, byli často součástí propagandy, a od devadesátých let přišly nové technologie – blogy, platformy, podcasty. Mnozí dnešní „tvůrci mediálního obsahu" novináři nejsou. Když někoho napadnou nebo se zachovají hrubě, ponesou za to následky. Celý spor lze číst prostě tak, že někdo byl na poslance drzý a ten se brání.
Kriminalita v evropských městech
Influencerka si postěžovala, že v Londýně už nelze nosit drahé hodinky kvůli vlně kriminality. Podobné je to v řadě německých měst. Záběry, na nichž zakuklené skupiny vtrhnou do obchodu, naberou zboží do náručí a utíkají, ukazují víc než jen samotnou krádež.
Hlubší problém je, že většinová, původní společnost – ať britská nebo jiná – neví, jak má reagovat, a bojí se zakročit. Lidé nevědí, jestli vůbec mají právo bránit se, jestli je to bezpečné, jestli se nedostanou do potíží. Stejnou nejistotu mají i vlády a policejní sbory, které jen přihlížejí. A právě tahle bezradnost vadí víc než samotné krádeže: společnost se musí umět bránit, ale ona to nedělá.
Závěr
Od ústavního sporu o summit přes pochybnosti o efektivitě zahraniční pomoci až po krizi symbolických institucí a bezradnost evropských měst se prolíná jedno téma – slabost autorit, které mají rozhodovat, a nejistota, kdo vlastně nese odpovědnost. Klíčové rozhodnutí o delegaci na summit padne 8. června.
