Před třemi lety prezident Petr Pavel ve veřejné debatě prohlásil, že Andrej Babiš kňučí. Dnes se kňučení ozývá z opačné strany — z Pražského hradu zní stížnost prezidenta na premiéra. Petr Pavel se dožaduje, aby ho vláda a hlavně premiér Andrej Babiš vzali na summit NATO do Ankary, a celý spor už nabírá nedůstojné kontury. Z původně ceremoniální otázky, kdo pojede reprezentovat Česko, se stalo téma, které obnažuje hlubší zápas o povahu prezidentského úřadu.
Kandidatura, kterou nesmí vyslovit nahlas
Pavel mezitím v debatě se studenty Mendelovy univerzity v Brně potvrdil to, co se dalo čekat: pokud se situace nezmění, je připraven kandidovat znovu. Jiného kandidáta na hlavu státu, kterému by rád obrazně řečeno předal žezlo, zatím nevidí. Udělal to ovšem pavlovským stylem — bez tvrdého oznámení, opatrně, s formulacemi typu „velmi silně zvážím“.
Důvod toho taktizování je praktický. Tvrdé oznámení kandidatury by spustilo počítadlo finančního limitu kampaně, takže prezident raději lavíruje. Zároveň tím už kolíkuje hřiště — vzkazuje případným soupeřům, ať to ani nezkoušejí. Rok a tři měsíce před volbou přitom obvykle žádní vyzyvatelé nebývají, takže absence silného protikandidáta nemusí znamenat víc než to, že je prostě brzy. Riziko je v opakování: pokud prezident ještě mnohokrát zopakuje, že „za určitých okolností by do toho šel“, může to začít unavovat i část jeho příznivců.
Veřejné dopisy místo zavřených dveří
Spor o Ankaru se vede formou veřejných dopisů. Petr Pavel poslal premiérovi otevřený dopis, ve kterém přitvrdil v tónu a oznámil, že hodlá jet na summit v čele české delegace po boku premiéra. Jenže právě ten tón a formát zveřejnění Babišovi prakticky znemožňují udělat kompromis — ustoupit by znamenalo blamáž před koaličními partnery.
Vzniká tak paradox: prezident, který byl v minulosti diplomatem, volí slovník a postup, jež zavírají veškeré možnosti vyjednávání. To vede k jediné rozumné interpretaci — Pavel ve skutečnosti ví, že nepoletí, a svým způsobem dělá všechno pro to, aby neletěl. Spor pak slouží jako další bod volební kampaně, podobně jako dřívější ostrá prohlášení nebo iniciativy spojené s občanskou aktivitou. Kuriózní je, že kompromis — prezidentsko-premiérská delegace, kde někteří spojenci slyší víc na Pavla — by mohl být na řadu jednání i výhodný. Ostatně podobné rozdělení rolí už Česko zažilo za Miloše Zemana a Andreje Babiše: prezident se účastnil úvodních slavnostních událostí, průběžnou vyjednávací agendu vedl premiér.
Prezident v roli opozičního lídra
Jádro problému je v tom, jak Pavel pojímá svůj úřad. Od voleb se snaží spoluvládnout — zkoušel vládě psát vlastní programové prohlášení, vstupuje do exekutivního rozhodování. Pro vládu je logické, že prezidenta, který doma i v zahraničí permanentně kritizuje Česko, nechce mít zrovna na summitu po svém boku. Když premiér obhajuje nějaký český postoj k NATO a vedle stojí prezident, který to může shodit, je to bezpečnostní i diplomatický problém.
Srovnání nabízí ústavní praxe jinde. Sousední Polsko má dokonce ústavním soudem potvrzeno, že prezident smí vystupovat a reprezentovat, ale vždy pozici vlády. Obdobně ve Spojeném království panovník čte programové prohlášení premiéra — reprezentuje zemi a de facto vládu, kterou nemusel volit. Tuto zvyklost si u nás osvojil už Tomáš Garrigue Masaryk: prezident reprezentuje, ale reprezentuje zemi a vládu reprezentovanou parlamentem.
Předchozí prezidenti měli s vládami spory, ale nevedli permanentní kampaň proti celé vládě jako takové. Pavel se naopak stylizuje do role opozičního lídra — a to je něco, co tuzemská praxe od Masarykových a Benešových dob v takové intenzitě nezažila.
Druhý mandát a hrozba radikalizace
Pokud Pavel obhájí, čeká ho podle úvah ve studiu druhé období, které bývá radikálnější než první — prezident je v něm fakticky neodvolatelný. Bude se snažit ovlivnit příští sněmovní volby ve prospěch současné opozice a znovu se ocitne v klíčové roli při pověřování a jmenování premiéra a ministrů. Hrozí scénář, kdy začne vládě věci vracet, nepodepisovat zákony a využívat práva veta, aby zpomalil jejich účinnost.
Otázku číselných závazků na obranu doprovází věcná poznámka: na příštím summitu se teprve má potvrzovat 5 procent HDP na obranu v roce 2035 (3,5 procenta hardware a 1,5 procenta software), což jsou závazky vlád, k nimž se navíc nezavázaly všechny. V současnosti se platí kolem 2 procent HDP a tato vláda dává zhruba stejně jako předchozí. Tvrzení, že Česko neplní závazky, tedy neodpovídá realitě — a o to citlivější je, zaznívá-li i v zahraničí.
Sporné je rovněž rámování ústavní roviny. Poté co prezident odmítl jmenovat ministra (kauza Filipa Turka), se podle kritiků až příliš často odvolává na ústavu i v dalších případech. (Kontext: prezident odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí zdůvodnil naopak ochranou Ústavy a poukazem na Turkův dlouhodobý nedostatek respektu k právnímu řádu; ústavní právníci se v hodnocení postupu rozcházejí. Motoristé poté nominovali Igora Červeného, kterého prezident jmenoval.) Kritika z pořadu tu míří na to, že prezident testuje, co mu projde, opřen o příznivou část médií — jde však o polemický výklad, ne o doložené porušení ústavy.
Co hrozí, když prezident nepřijede
Vláda nakonec o akreditacích rozhoduje prostřednictvím ministerstva zahraničí. Pokud prezident na summit nedorazí, hrozí, že část veřejnosti bude tvrdit, že kdyby tam byl, dopadla by jednání pro Česko lépe — vyloučit to nelze. Větší riziko ale představuje opačná eskalace: scénář dvou delegací. Polsko si přesně tohle prožilo, když na jedno jednání přijely dvě delegace a okolní svět se bavil tím, která vlastně reprezentuje stát. Žádnou z nich pak nebrali úplně vážně. Podobná eskapáda by poškodila pověst armády i České republiky obecně.
Zaznívá i argument, že prezident na summity obecně patří — kontakty a autoritu Pavel nepochybně má a některá jednání by mu slušela. Háček je v provedení: prezident spor rozehrál tak ostře, že sám sobě hází klacky pod nohy. Objevil se i názor, že do hrocení sporu může promlouvat zbrojní lobby v pozadí — mezi Pavlovými poradci je uváděn Petr Kolář, jenž je v médiích spojován s lobbingem za zbrojní firmy. (Kontext: Petr Kolář, bývalý velvyslanec a poradce prezidenta, je zapsán v registru lobbistů a pracuje pro lobbistickou firmu zastupující mimo jiné zbrojní skupinu Colt CZ; jde o veřejně diskutovaný možný střet zájmů, nikoli o prokázané jednání.)
Spor, který drží koalici pohromadě
Paradoxně tlak prezidenta na premiéra koalici nerozkládá, ale spíš tmelí. Tím, že se Pavel pustil do ostrého sporu, posiluje pozici Andreje Babiše jako prostředníka, za nímž obě strany chodí. Zároveň drží pohromadě i menšího koaličního partnera — Motoristé, kteří ve volbách získali kolem sedmi procent a v příští sněmovně bojují o přežití, by měli vážný problém, kdyby Babiš pod Pavlovým tlakem ustoupil. Část pozorovatelů proto čte za sporem záměr vládu rozkolísat: vrazit klín mezi premiéra a menší stranu a doufat, že koalice vyměkne.
Smysl prezidentského úřadu přitom nikdy nebyl jen kladení věnců — prezident je nejvyšší ústavní, a tedy politická funkce. Účinný prezident ale podle starší tradice prosazuje mnohé tiše, za zavřenými dveřmi: může vládě hrozit, žádat přednostní investice nebo rychlejší prosazení zákona. Tuto tradici založil Václav Havel, sílu prosadit věci bez okázalosti měl i Václav Klaus. Pavel naopak témata sice nabere, ale pak je vlastně neřeší — a o to víc se o nich troubí navenek.
Závěr
Spor o jediné letadlo do Ankary se rozrostl do zápasu o to, jakou roli má hrát hlava státu. Pro jednu stranu jde o legitimní právo prezidenta reprezentovat zemi, pro druhou o vědomé opouštění ceremoniální role a budování paralelní mocenské pozice na Hradě. Ať už summit dopadne jakkoliv, samotný formát sporu — veřejné dopisy místo tiché diplomacie — napovídá, že příští prezidentský mandát bude o napětí mezi Hradem a vládou bohatší, než bylo zvykem.
