Kauza únosu podnikatele Pavla Buráně z října 2014 v sobě koncentruje vše, co může být v českém justičním systému pokřiveno: svědky, kteří svědčí na zakázku, nadřízené soudy přikazující nižším soudům výsledek a státní zástupce, kteří zatajují důkazy. Buráň sám svůj případ léta odmítal komentovat s nadějí, že justice se nakonec napraví sama. Po zkušenostech, které nasbíral — a po sledování kauzy Slopné, kauzy Kramný a případu Čapí hnízdo — k takové naději přestává mít důvod.
Kdy soud přikazuje soudu
V říjnu 2014 byl Buráň donucen podepsat dokumenty o převodu firmy. Krajský soud v Brně pachatele odsoudil. Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí zrušil a věc vrátil s pokynem, aby nalézací soud v případě jakékoli pochybnosti obžalované zprostil. Nalézací soud — byť s věcí nesouhlasil — byl povinen pokyn respektovat a únosce propustil.
Přesně tentýž mechanismus se projevil v kauze Čapí hnízdo. Tam nalézací soud po vyslechnutí přibližně padesáti svědků a prostudování písemných důkazů dospěl k závěru, že skutek nelze prokázat. Vrchní soud přikázal nižšímu soudu věc přehodnotit a vynést odsuzující rozsudek — aniž by sám provedl kompletní dokazování, přivolal všechny svědky a mohl posoudit jejich věrohodnost naživo. Takový postup je podle Buráně v přímém rozporu s principy, na nichž stojí spravedlivý proces: soud, který sám svědky nevidí, nemá právo přikazovat, jak je hodnotit.
Za tímto mechanismem je systémový problém: soudci, státní zástupci a policisté vysoce postavení jsou prakticky nepostižitelní. Mohou své rozhodnutí kdykoli schovat za „právní názor". Žádný nadřízený orgán se nechce pouštět do přezkumu cizích rozhodnutí. Výsledkem je, že i tehdy, když je zjevné, že se stalo bezpráví, nikdo nevstoupí do rozhodnutí kolegy.
Jak funguje univerzální svědek
Policie a státní zastupitelství mají podle zákona sbírat a vyhodnocovat to, co se stalo, a prokazovat jen to, co lze prokázat. V praxi ale funguje jinak: někdo rozhodne, koho chce dostat, a hledá cestu, jak to zařídit. Nástroj číslo jedna je takzvaný univerzální svědek.
Jde o osobu ve vazbě nebo ve výkonu trestu, které orgány nabídnou úlevu — přeložení do jiné kauzy, podmíněný trest, zkrácení vazby — výměnou za to, že na konkrétního obžalovaného něco řekne. Svědek pak tvrdí, že se mu dotyčný „svěřil". Výsledkem je výpověď, kterou soud vezme jako důkaz, ač vznikla jako obchod. Jsou lidé, kteří takhle svědčí v deseti různých kauzách.
V Buráňově vlastním případě figurují tři takoví svědci — všichni stíhaní nebo ve výkonu trestu, všichni svědčící paralelně v dalších věcech. Podrobnosti k nim prozatím zveřejňovat nechce, protože věc je stále živá.
O tom, že systém lze napravit, svědčí slovenský příklad. Tam zákon stanovil, že osoba, která byla byť jednou přistižena při lži nebo která si odpykává trest, nemůže být považována za věrohodného svědka v jiné věci. Jednoduchý legislativní zásah, který v Česku chybí.
Konkrétní případ nabídky úplatku Buráň nakonec nahlásil na příslušné oddělení policie. Vyšetřování trvalo dva roky. Závěr: skutek se nestal, protože nebyl „dokonán". Buráň se odvolal, jenže závěr byl pokaždé stejný — věc pravomocně uzavřená. Dnes ji může bez rizika popsat veřejně.
Slopné, Kramný a konference v poslanecké sněmovně
U kauzy Slopné Buráň vyjadřuje vážné pochybnosti o vině odsouzených. Maroš Straňák a David Šimon byli za vraždu důchodce z roku 2011 odsouzeni k výjimečným trestům mimo jiné na základě svědectví recidivisty Rakaše, jenž tvrdil, že se mu Straňák ve vazbě přiznal. Státní zástupce Leo Foltýn před pravomocným rozsudkem zatajil, že DNA na kukle nalezené na místě činu patří zcela jiné osobě — vícenásobnému recidivistovi ze Slovenska. Informaci označil za taktický krok. Kuklu přiznal až poté, co rozsudek nabyl právní moci.
Buráň upozorňuje na to, co ho na případu trápí nejvíce: nalézací soud měl v době rozsudku k dispozici jen část důkazů. Kdyby soudce Koudela věděl o zatajené kukle, rozsudek by pravděpodobně byl jiný. Požadavky na obnovu řízení soudy zamítly — nové důkazy podle nich nesplňují zákonné podmínky pro znovuotevření věci. Státní zástupce, který klíčový důkaz vědomě zatajil, nebyl postižen.
V kauze Kramný Buráň vyjadřuje skepsi k tomu, zda Petr Kramný skutečně zabil svoji manželku Moniku a dceru Kláru elektrickým proudem v hotelovém pokoji v Egyptě. Pochybnost pramení ze samotné povahy obvinění — zejména z toho, že důkazy o způsobu smrti nebyly podle jeho názoru dostatečně průkazné a soud je uzavřel přesto, že odborná obec v otázce příčiny smrti není zajedno. Nové znalecké posudky, které měly prokázat, že k usmrcení elektrickým proudem nedošlo, soudy odmítly jako nedostatečné pro povolení obnovy řízení.
Spolek Šalamoun připravuje na 27. května 2026 v poslanecké sněmovně konferenci věnovanou právě těmto tématům: univerzálním svědkům, fungování dozorového státního zastupitelství a otázce autonomie nalézacích soudů. Buráň se chce zúčastnit. Konference je podle dostupných informací plně obsazena; mezi pozvanými jsou i státní zástupci a soudci — poprvé od doby, kdy se podobné akce konají.
V knize, jejíž první vydání bylo brněnským soudem zakázáno, je Buráňův případ zpracován detailně. Druhý díl s červeným proužkem na obálce vydavatel vydal přesto — a ten zákazu nepodlehl. Buráň svůj příběh v knize podepsal vlastním jménem.
Systém, který neumí trestat své vlastní pochybení, se nemění sám od sebe. Mění se jen tehdy, když lidé jako Pavel Buráň o něm mluví veřejně — a to i za cenu, že to bude trvat léta.
