Nejnovější průzkum potvrdil obrat, který se rýsoval několik měsíců: nejsilnější opoziční stranou je hnutí STAN s patnácti procenty, ODS zůstala na dvanácti. Debata čtyř komentátorů se ale u čísel nezastavila a hledala odpověď na otázku, jestli je to jen problém současného vedení, nebo konec jedné strany.
Pokles ODS není o slabém předsedovi
Vysvětlení, že za vším stojí neschopný lídr, se v debatě neujalo. Martin Kupka měl jako ministr dopravy obstojnou pověst, jenže každý má svůj strop a role předsedy strany v opozici mu nesedí. Klíčový je ale posun, který ODS prodělala za posledních několik let.
Ilustruje ho historka, která v české politice zlidověla: na sociální síti se bez komentáře objevil úryvek politického textu o migraci a evropské politice a čtenáři pod něj psali, že autor je fašista a dezolát. Šlo přitom o vystoupení předsedy ODS Petra Fialy z roku 2016.
STAN mezitím metodou pokusu a omylu vystihl naprostou bezbarvost, do níž se jeho cílová skupina ideálně projektuje. Má přesně ta správná hesla, nic radikálního nedělá, zato hodně vykřikuje. Výsledkem je homogenizace celé opozice: ODS, TOP 09 i lidovci jsou plus minus totéž a v základních politických postojích zajedno. Potvrzuje to i další z průzkumů, podle kterého většina populace vůbec nezná lídry jednotlivých stran.
Spor o euro a tvář, která přerůstá předsedu
Jediná otázka, v níž si ODS ještě drží vlastní profil, je euro — zbytek opozice je pro jeho přijetí bez výhrad. I tahle poslední charakteristika se ale drolí. Zhruba před měsícem a půl se uvnitř strany vedla debata, jestli se má k přijetí eura přihlásit, a s výrazným hlasem pro vystoupil místopředseda strany a bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil. Ten se stává jednou z nejviditelnějších tváří ODS, byť v jeho případě je otevřenou otázkou, nakolik jeho postoj utvářejí byznysové zájmy.
Že je dnes Drobil výraznější figurou než sám předseda, je pro stranu diagnóza. Uvnitř ODS se proto začíná mluvit o potřebě změnit lídra. V debatě zaznělo i jízlivé podezření, že Petr Fiala vybral svého nástupce schválně tak, aby vyniklo, jak dobrý předseda byl on sám.
Dilema pravého středu: splynout, nebo driftovat
Odbornou literaturou popsané dilema pravého středu dává takovým stranám dvě cesty. Buď se amorfizovat směrem do středu a splynout s liberálním mainstreamem, nebo driftovat k takzvané alternativní pravici. ODS si viditelně zvolila cestu první — a je otázka, jestli si vůbec mohla zvolit jinou.
Kontrast nabízí osud předmluvy k polskému vydání esejů Petra Fialy, kterou před deseti lety napsal profesor Ryszard Legutko, nejvýraznější osobnost polské konzervativní politické filozofie. Po deseti letech strávených v Bruselu stojí Legutko na tvrdě národně konzervativních a protibruselských pozicích. ODS se posunula na opačnou stranu. Když pak volič vybírá mezi rodilými liberály a těmi, kdo svůj liberalismus objevili až později, sáhne po těch jednoznačnějších.
Německá zkouška: originál vítězí nad kopií
Stejná logika funguje i obráceně. Friedrich Merz přišel jako návrat CDU k pravicovějším tradicím po éře Angely Merkelové: střízlivější přístup ke Spojeným státům, žádná jízda na vlně levného antiamerikanismu, tvrdší tón ke klimatické politice i migraci. A jaké jsou po roce a půl jeho výsledky?
Když mají voliči vybírat mezi kopií a originálem, i v případě alternativní pravice jim přijde lepší originál v podobě AfD než pokus o rozumnou pravicovou politiku v mezích mainstreamu. Zaznělo ale i podstatné upřesnění: srovnání kulhá, protože české strany, o nichž je řeč, jsou v opozici, a tam se profilovat lze, kdežto Merz musí vládnout v koalici, jakou má.
Poslední známky života a stárnoucí členská základna
Za jedinou známku života uvnitř ODS označil panel modernizační platformu ČESKO.plus. Jméno padlo i u poslance ODS Jiřího Havránka, který z řady vyčnívá dlouhodobě a v debatě mu přiznali jeden bod: rozpoznal, že Česko je v oblasti digitální ekonomiky a kryptoprůmyslu pozoruhodně pokrokové a stát by tomuhle sektoru měl pomáhat. Problém je, že o tom skoro nikdo neví.
Pesimismus zašel ještě dál a míří dovnitř strany. Nálada v členské základně se změnila a s dosavadním směřováním nemá problém. Základna zároveň stárne a některé ročníky odcházejí; voliči i členové jsou stále častěji lidé v seniorním věku. Odtud plyne nejtvrdší soud celé debaty: strana je ztracená a odsouzená k postupnému zániku, protože ji není jak změnit.
Marketing, nebo autenticita
Naděje vkládané do nových politických projektů dostaly v debatě chladnou sprchu. Text novináře Petra Holuba z roku 2019 tehdy hodnotil start Trikolóry Václava Klause mladšího jako nic moc ve srovnání s tím, jak kdysi rozjížděly Věci veřejné nebo ještě dřív Zelení. Jenže Trikolóra měla v onom podceněném průzkumu víc procent, než kolik má už půl roku opakovaně jihočeský hejtman Martin Kuba se svým novým hnutím Naše Česko — pohybuje se kolem 3,3 procenta, přestože se ho skupina influencerů snaží vyhypovat. Nad názvem se panel pobavil: dnes už má Česko v názvu skoro každý.
Projekt zatím nemá politický program a vzniká zjevně podle průzkumů veřejného mínění. Jenže marketingová figura podle debaty neuspěje. Fungovat bude jedině silná autenticita — lidé přijmou i nepopulární názory od politika, ze kterého cítí sílu a vůdcovství.
Zda někdo vůdcovství má, se pozná až na konkrétní kauze. Martin Kupka podle jednoho z účastníků projevil v závěru své ministerské kariéry pravý opak, když podlehl tlaku a zrušil rozhodnutí o stavbě nového železničního mostu pod Vyšehradem na Výtoni. Tím se odkopal jako člověk pro lídrovskou roli nevhodný.
Obraz Martina Kuby jako čirého marketingu ale dostal v debatě protiváhu. Ve vlastním podcastu solidně probírá závažná témata — bydlení, územní plánování, vodu — se zvanými experty, bez laciných hesel a bez velké sledovanosti. To je spíš antiteze marketingového projektu; jen to nevypadá jako politika, u níž začnou davy hořet.
Lídrem opozice je prezident, hned za ním premiér
Druhý průzkum překvapil úplně všechny. Na otázku, kdo je lídrem opozice, jmenovali respondenti nejčastěji Petra Pavla s osmnácti procenty a hned za ním Andreje Babiše se čtrnácti. Následují Martin Kupka s osmi procenty, Vít Rakušan se sedmi, Petr Fiala se čtyřmi a dál Petr Macinka, Filip Turek, Zdeněk Hřib a Tomio Okamura. Zhruba polovina jmen v první devítce přitom patří lidem spjatým se současným vládním táborem — respondenti tedy zhruba půl na půl netrefili, kdo v opozici vlastně je.
Kdyby měl někdo cizinci vysvětlit, co je na české politice bizarní, tímhle by si vystačil: premiér musí obstarat i opozici. Vysvětlení ale existuje. Andrej Babiš ztělesňoval vzpouru proti establishmentu, ať už mýtickému, nebo reálnému, a taková role se mentálně špatně překlápí do polohy vládnoucího. Podobně to má Geert Wilders v Nizozemsku a další lídři, kteří se i u moci cítili jako opozice — a stejně je vnímali jejich voliči. Nic překlápět ostatně nepotřebuje: jeho pravidelná videa jsou nadáváním na někoho, kdo mu hází klacky pod nohy a útočí na něj. Takové vystupování je opoziční.
Zaznělo i to, že podobný tón, jen ve zdrženlivější a posmutnělejší verzi, používala i předchozí koalice Petra Fialy. A že je taková pozice mimořádně výhodná: kdo je v opozici, nenese za nic odpovědnost. Do babišovského modelu to zapadá — nikdy nemohl za nic a všechno dělal z donucení, počínaje vstupem do KSČ, ke kterému ho podle jeho vlastního vyprávění přinutila maminka.
Metodicky vzato ovšem průzkum mnoho neznamená. Otázka byla položena otevřeně, bez nabídnutých možností, takže lidé mohli říkat cokoli. A objevil se i jiný výklad než ten první, posměšný. Špatné odpovědi nemusí pocházet od nepozorných voličů vládních stran, ale právě od voličů opozice, kteří si nevšimli, že jejich politici jsou v opozici. Důvod je prostý: opozice je extrémně nevýrazná. Petr Pavel se do čela dostal proto, že je od voleb jediným člověkem, který na vládu aktivně tlačí a dostává ji do úzkých. U ostatních si účastníci debaty nedokázali vybavit jedinou věc, kterou by musela řešit vláda — zato trička s hesly mají teď všichni.
Hledá se vyzyvatel pro Hrad
Z diváckých podnětů vzešlo jméno Cyrila Svobody. Může někdejší předseda KDU-ČSL a ministr zahraničí porazit Petra Pavla? Odpověď panelu zněla nakonec ne, cestou k ní ale probleskla zajímavější úvaha o tom, čím se dnes politik prosazuje.
Doložitelné je, že Svoboda přitahuje pozornost. V pořadech Pavla Štrunce i jako častý host televize Prima dodává vysokou sledovanost a vytvořil si okruh věrných fanoušků. Vypovídací hodnota je ovšem nulová — velká čísla dělá i Miroslav Kalousek, Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Je to pár osobností, jejichž názory zajímají oba tábory, ať už jsou milované, nebo nenáviděné. Funkce sama zárukou není: ani bývalý ministr zahraničí Lipavský podle jednoho z účastníků sledovanost nepřitáhne, i když se z něj na sociálních sítích dělá legrace.
Kritika Svobody v debatě zazněla ostrá. Je ochoten přijít kamkoli a mluvit o čemkoli, jen aby se mluvilo, včetně ochoty dorazit na moskevskou večeři k desátému výročí ruské státní televize RT, kde v prosinci 2015 seděl u jednoho stolu s Vladimirem Putinem — tedy po anexi Krymu a dávno před invazí na Ukrajinu. Účastníci se přiznali i k autorství staré posměšné přezdívky, kterou pro Svobodu kdysi vymysleli v časopisu Týden a o níž sami řekli, že byla přehnaná.
Na druhé misce vah stojí jedna vlastnost, kterou mu upřít nelze: proti Petru Pavlovi je Cyril Svoboda vtipný společník, má švih. A pokud politika stále víc splývá se zábavním průmyslem, což je trend viditelný všude, je to kvalita, která se počítá. Na výhru to podle panelu nestačí.
Nabídka mezi čtyřma očima
Nejzajímavější informace celé debaty se týkala první povolební schůzky Andreje Babiše s Petrem Pavlem. Proběhla mezi čtyřma očima a podle důvěryhodných zdrojů, o jejichž věrohodnosti si mluvčí nepřipouští pochybnost, na ní Babiš Pavlovi nabídl dohodu: když prezident nebude dělat problémy se jmenováním vlády, nemá s ním premiér potřebu bojovat, na funkci prezidenta hnutí ANO nezáleží a klidně ho podpoří. Otevřeně mu prý přislíbil, že v příštích prezidentských volbách nepostaví protikandidáta, protože z mocenského hlediska to pro něj není důležité.
Petr Pavel se podle téhož vyprávění rozhodl sám, nabídku neprobral ani se svými poradci a odmítl ji. Od té doby lze sledovat postupnou gradaci napětí mezi Hradem a vládou. Aktivní v tom byl šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka, teď už v souboji musí pokračovat sám premiér a Hrad tempo zvolnit nemíní.
Vládní koalice proto skutečně hledá alternativu. Nebude to člověk, kterého by podporovala přímo — spíš občanský kandidát s nepřímou podporou, který si na vládu klidně i rýpne. Důvod je chladně mocenský: při pohledu na stav opozice zatím nic nenasvědčuje tomu, že by ANO příště nevyhrálo a nesestavovalo vládu, a prezident je jediná instituce, která mu klade odpor.
Válka médií a peníze za redakcemi
Mediální spor kolem Deníku N dostal v debatě rámec, který se od běžného pranýřování liší. To, co se dosud jen tušilo — jací lidé, s jakými úmysly a s jakými názory podporují média i pražský Hrad — bylo shrnuto veřejně, a samo o sobě to není nic vysloveně negativního. Důležité je ty souvislosti znát; kdo v Česku vlastní a financuje které redakce, mapuje přehled vlastnictví a zaměření českých médií.
Slovo oligarcha do téhle přestřelky podle panelu nepatří. Oligarchie je definičně navázaná na stát a byznys stojící za Deníkem N s obchodováním se státem přímo spojený není. Pokud by měl někdo být za oligarchu považován, je to Andrej Babiš, jehož podnikání je silně závislé na státní a evropské podpoře. Spíš než o oligarchy jde o souboj nových miliardářů se starými.
Kolem médií se přitom vynořil ještě širší fenomén — jakési mediální podsvětí či underground, na jehož existenci panel upozorňoval mezi prvními a od kterého si zároveň drží odstup. Mediální svět se rozpadl na establishment a alternativní média a spor o peníze za redakcemi je jen jeho nejviditelnější částí. Shoda nepanovala ani u sponzorů: jedni v angažmá podnikatelů nevidí nákup politických cílů, druzí namítají, že hraní si na nezávislost je v důsledku lež.
Závěr
Z debaty vyšel obraz opozice, která se rozplynula do nerozlišitelného středu, a strany, jejíž pokles není otázkou špatného předsedy, ale patnácti let vývoje. Průzkum, v němž je lídrem opozice prezident a hned za ním premiér, není jen statistickou kuriozitou — je to měřítko toho, jak málo je slyšet ty, kdo v opozici skutečně jsou.
