Oto Klempíř, ministr kultury za Motoristy, je v politice necelé dva roky a za tu dobu se stal jednou z nejviditelnějších tváří nové vlády. Před vstupem do politiky byl úspěšným marketérem a kreativcem, pohyboval se v kulturní sféře a politiky spíše komentoval s odstupem. Pak ale přišel okamžik, který změnil všechno — a to doslova v průběhu jediné věty.
Okamžitismus jako politická strategie
Setkání s Petrem Macinkou, předsedou Motoristů sobě, bylo zpočátku náhodné. Klempíř sledoval stranu zvenčí a se zájmem pozoroval, jak se Motoristé v předvolební atmosféře formují — zvlášť poté, co se k nim připojil Filip Turek, jehož vnímal jako fenomén, který nenechá nikoho chladným. Začal přemýšlet o tom, co by straně marketingově pomohlo do sněmovny.
Když se sešel s Macinkou a nabídl mu své nápady, dostalo se mu otázky, zda by byl ochoten do toho jít jako marketér. Odpověděl s velkou nadsázkou — a napůl vážně — že pokud už do toho půjde, chce být ministr kultury. Odpověď přišla okamžitě: to by musel kandidovat. Tato věta zasáhla jako blesk. Buď odpoví teď, nebo nikdy. Řekl ano.
Kampaň postavená na emocích, ne na argumentech
Klíčovým marketingovým konceptem celé kampaně bylo heslo My jsme vaše garáž, ne kavárna — vymezení vůči tomu, co Klempíř označuje jako „lepšolidskou vlnu". Motoristé se tím jasně profilovali jako strana pro lidi z ulice, ne pro kulturní elity. Vedle tohoto konceptu vznikla i trička, která si lidé skutečně nosili.
Závěrečná „vítězná tečka" přišla v podobě sloganu Volte motoristy, nikdo se to nedozví. Klempíř ho testoval metodou flipchartu — napsal fixkou třicet sloganů a škrtal. Slogan na 11. místě přežil proto, že ho nikdo nedokázal racionálně vysvětlit. Právě to byl signál jeho síly: útočil na konformismus a pokrytectví a fungoval jako forma spikleneckého humoru.
Navazující videoklipy natočil malý tým za půl dne s minimálním rozpočtem — a zafungovaly virálně. Herci hráli přirozeně, protože pochopili tu spikleneckou notu. Klempíř sám dělal hudbu s dalšími muzikanty, kteří podtext okamžitě chytili.
Volební noc: z podceňované party na vládní koalici
Volební noc byla emocionálně mimořádná. Motoristé dlouho oscilovali kolem čtyř až pěti procent — v průzkumech koaličních preferencí strana někdy klesla až na 2,8 %. Klempíř byl v den voleb na dovolené a výsledky sledoval na dálku. Postupně přicházela čísla: 8 %, pak 10 %, pak 15 %, nakonec přes 20 %. Teprve když za ním přišel Boris Šťastný se slovy „Seš poslanec, víš to?", začalo to být reálné.
Oblouk od podceňované party k vládní koaliční jednotce popisuje jako neuvěřitelný příběh. Celá kampaň trvala tři měsíce intenzivního útoku — v médiích, na ulicích, v online prostoru.
Cena za vstup do politiky
Vstup do politiky si vybral svou daň. Klempíř musel kompletně přebrousit sociální kruhy — opustit část svého dosavadního života v kulturní a kreativní sféře, kde byl donedávna vnímán jako součást kulturní fronty. Lidé, kteří ho znali z té doby, museli přijmout, že jde s Motoristy. Běhaly o něm drby, že kandiduje kvůli penězům — argument, který pokládá za absurdní: kdo by dobrovolně šel do takové nejistoty a hejtu kvůli penězům, které si může vydělat jinak?
Kampaň v terénu byla pro nováčky tvrdou školou. Klempíř popisuje kolegu, politicky zkušeného v odborných kruzích, ale neznámého mezi lidmi, který se musel přemáhat, aby vůbec oslovil náhodného chodce a vrazil mu leták. Nejhorší pro něj nebylo odmítnutí — ale okamžik, kdy mu lidé dali najevo, že vůbec neví, kdo to je. Na konci kampaně prošel zásadní proměnou.
Ministr, který nastavuje benchmark
V roli ministra kultury se Klempíř soustředí na naplňování programového prohlášení vlády — zejména v oblasti médií veřejné služby, včetně zrušení poplatků za ně. V sněmovně vnímá Motoristy jako unikátní skupinu: zbytek jsou politici, ale Motoristé nejsou úplně politici — jsou to klub rváčů, jediní, kdo se nebojí jít do přímé konfrontace.
Jeho komunikační styl přitahuje okamžité reakce a parodie. Natočí spontánní narozeninovou písničku, vznikne parodie, která žije měsíce dál. Spustí slogan a ten se replikuje v dalších kontextech. Benchmark komunikace v sněmovně nastavuje — i proti své vůli.
