ODS se po Letné motá mezi Fialovou nostalgií a radami, které ji ještě víc potápějí, zatímco Vít Rakušan obchází opozici jako mlsný kocour. Satirický komentář probírá i poplatky za ČT, Vystrčilovo páté zvolení, 17. listopad na Národní třídě, summit velké trojky a boj o emisní povolenky.
ODS v křeči: Letná, Drobil a touha po Stanjurovi
Den před Letnou ohlásil bývalý premiér a předseda ODS Petr Fiala, že na demonstraci jde také, a šli i další občanští demokraté. Místopředseda poslaneckého klubu Jiří Havránek pak v televizi děkoval všem, kdo přišli. Pro ODS je to příznačné: v zoufalství jí nedochází, že Letná nepatřila jí. Z opozice patřila úplně někomu jinému.
Diagnózu i lék nabídl místopředseda strany Pavel Drobil: ODS prý chybí „rafan“, jakým byl Zbyněk Stanjura. Tedy bývalý ministr financí a první místopředseda, který se jako krajský lídr ani nedostal do Sněmovny. Navíc ministr, jehož poslední rozpočet nechal resort dopravy vlastního stranického kolegy Martina Kupky bez zhruba 38 miliard korun. Takové rady připomínají člověka, který stojí pod provazochodcem a volá „spadneš“.
Letná sama působila jako náborová akce starostů a nezávislých. Chyběli už jen uvaděči, kteří by účastníky odvedli k podpisu přihlášky. A pokud tam někoho chtěli zaživa pohřbít, byla to vedle Tomia Okamury a Andreje Babiše i ODS. Festival opovrhoval starými značkami a kamennými stranami. Mikuláš Minář přítelem občanských demokratů rozhodně není. Kdo se k Letné přesto hlásí, jen dokládá, jak velká je křeč. A že strana neumí číst náladu společnosti, na rozdíl od Víta Rakušana, který má teď čich výborný.
Fiala jako celebrita, Kupka jako věčný mluvčí
Dva dny po Letné přišla Národní třída a výročí 17. listopadu. Petr Fiala tam vystupoval jako celebrita a na otázky po návratu do čela ODS odpovídal, že lidé jeho tehdejší politice rozuměli a že jeho vláda v těžkých dobách dělala správné věci. Náprava tu zřejmě možná není. Lidé jeho čtyřletku ocenili tak, že trojkoalice drtivě prohrála s jediným hnutím o zhruba jedenáct procentních bodů.
Fiala se zjevně nevzdává: zajišťuje si rozhovory, objíždí terén, propaguje Markétu Pekarovou Adamovou. Od chvíle, kdy předal vedení strany Martinu Kupkovi, mu podle všeho mydlí schody a počítá s návratem.
Kupkovi nelze upřít pracovitost. Je to dlouholetý starosta Líbeznic a v historicky nepopulárním kabinetu patřil k nejoblíbenějším ministrům. Zůstává ale věčným tiskovým mluvčím. Nenašel si vlastní styl ani vzor, ať už by to byl Ronald Reagan, nebo kdokoli jiný. Jeho výhodou ve Fialově vládě bylo, že nepatřil k nejnenáviděnějším tvářím. Fiala i Rakušan s nálepkováním a rozdělováním společnosti však z popředí zmizeli. Rakušan se ke své minulosti nehlásí, Kupka se tváří, že ve vládě vůbec nebyl, a bez nenáviděného okolí najednou nemá nic výrazného. ODS nepřichází se zajímavými tématy, nemá ekonomický program a opakuje jen kazatelskou čtvrthodinku lemovanou antibabišem.
Vystrčil, koalice se STAN a stínová vláda ODS
Šokující úvahou přispěl předseda Senátu Miloš Vystrčil: ODS by podle ní mohla v příštích sněmovních volbách kandidovat v koalici se STAN. Jakou roli by v takovém spojení asi hrála? Spíš to vypadá, že by Rakušan ODS nakonec převzal. A otázka zní, jestli by o ni vůbec stál, když vidí, v jakém stavu je.
ODS se kanibalizuje v přímém přenosu. Její sestava působí jako orchestr, kde každý hraje něco jiného, v jiný čas, v jiném stylu a na jiný nástroj. Po republice má přitom řadu výrazných tváří, jenže se jich sama zříká.
Rakušan je liška v kurníku a surfař veřejných nálad. Chytil vlnu a vychutnává si ji. Do svého stínového kabinetu chytře vybral buď lidi, které nikdo moc nezná, a tak nikoho nedráždí, nebo lidi nezatížené skandály. Stínový kabinet ODS je proti tomu přehlídka: kolem se stejně motá Marek Benda, na tiskovkách stojí Eva Decroix, jejíž nápady v justici působí jako exploze v přímém přenosu, a stínovým ministrem zemědělství je Petr Bendl, symbol kmotrovské éry ODS. Ve straně se už neobjevují jen hrobaři, ale i lidé, kteří symbolicky vytrhávají ze zdí měděné dráty.
Poplatky za ČT: okrajové téma se symbolickou silou
Kafkovská situace s poplatky: kdo v Česku nežije, ale má tu trvalé bydliště, platí dál, jako by byl k obrazovce i k rádiu přilepený. Zajímavé je, že média ráda dávají za vzor BBC, ale nikdo nepřevezme její princip, že platí ten, kdo obsah skutečně čerpá. Britové přitom s BBC řeší stejné potíže jako my s ČT: ohnuté zpravodajství, neochotu přiznat chybu a každou kritiku vydávanou za útok na nezávislost.
Téma se dlouho zdálo okrajové. Proti energetice, Green Dealu nebo vnitřní bezpečnosti není prioritou priorit a mělo prý vyšumět. Nevyšumělo a hlasování ve Sněmovně v absurdních časech ho jen přiživilo. Oslabí ODS, oslabí i ANO, a smát se tomu budou SPD Tomia Okamury na jedné straně a STAN Víta Rakušana na druhé.
Že vláda od zrušení poplatků necukne, zajistil paradoxně sám Mikuláš Minář. Pro Andreje Babiše má téma silný symbolický náboj: na jeho mítincích patřilo k nejčastějším a lidé si ho zapamatovali. Kdyby po Letné couvl, popřel by sám sebe a potvrdil, že se dá vládnout paralelně z demonstrace. Česká televize se navíc profilovala jako opoziční a vůči Babišovi dlouhodobě zaujatá, takže pro ANO je to i osobní věc.
Rizikem pro Babiše je taktizování: voliči čekali jasné manažerské řešení, místo toho slyší „možná tak, možná jinak“. Zachránit ho může Minář, pokud začne v mesiášském období dělat chyby a obklopí se hlasy, které budou lidi hnát zpět k Babišovi, protože v nich uvidí boj o vládu, ne o média.
Vystrčil popáté v čele Senátu
Senátoři si opět zvolili do čela Miloše Vystrčila, už popáté. Výsledkem je neviditelný Senát, kterému předsedá politik, jenž kdysi vážně zvažoval prezidentskou kandidaturu a okolí ho od ní zrazovalo. Jeho vánoční projevy jsou trápením rétora i posluchačů: opakují pořád totéž a zní jako deklamace z jiné doby.
Senát se tak dál regionalizuje. Zhruba třetina senátorů je pracovitá a vidět v regionu, třetina se veze a třetina nenajde do Senátu cestu za celý mandát. Je to časově nenáročná práce placená stejně jako poslanecká, takže mnoho senátorů má jiná zaměstnání. Senátorky prý Vystrčilovi přezdívají „chodící skála“.
Nejdražší sanatorium placené z daní to ale není, je tam i řada srdcařů. Lepší by bylo propojit horní komoru s krajskou politikou: po krajských volbách by kraje podle lidnatosti vyslaly určitý počet senátorů, kteří by v turnusech projednávali celostátní legislativu z krajského pohledu. Ušetřily by se jedny volby. Radikálnější názor zní, že by se Česko bez Senátu obešlo úplně.
Dvojí metr a lekce z Asie
Amerika může válčit kdekoli, Rusko je pod sankcemi. Dvojí metr neskončí, protože Amerika má lepší PR: je to svobodná a bohatá země, kam chce emigrovat půl světa, kdežto do Ruska skoro nikdo. Svět není férový. A navíc to bude bavit jen do chvíle, než se do toho obuje Čína, která metry bude vyrábět, stříhat a nakonec podle nich i měřit.
Na čínské expanzi má podíl hlavně Evropská unie, která ekonomicky a obchodně dopustila víc, než musela. Kdyby proti tomu vynaložila tolik úsilí jako na ničení vlastního průmyslu, vypadalo by to jinak. Pro Česko by byly inspirací Jižní Korea, Japonsko, Tchaj-wan, Filipíny nebo Singapur: žijí v gravitačním poli Číny, a přesto si drží vlastní politiku, ekonomiku, bezpečnost a nepostradatelnost pro světový byznys. My se mezitím topíme v žabomyších válkách a střídavě Číňany poplivneme a zbožňujeme.
Názorně to ukazuje ODS. Premiér Petr Nečas kdysi označil havlovskou „dalajlámovskou“ politiku za škodlivou pro ekonomické zájmy Česka. Dnes Miloš Vystrčil za stejnou stranu praktikuje okázale protičínskou tchajwanskou politiku s výrokem „Jsem Tchajwanec“. Přitom Tchaj-wan s Čínou čile obchoduje a svou jedinečnost si přesto udrží. Česko dělá byznys přes Hamburk, Paříž a Londýn, místo aby se podívalo, jak to zvládají země, kterým Čína dýchá na záda.
17. listopad a prezident na Národní
Převrácená ukrajinská vlajka na Letné se stala symbolem celé akce postavené naruby. Na Národní třídě pak vystoupil prezident Petr Pavel a spousta lidí mu tleskala, jiní pískali. Pískat se má na křižovatce. Smyslem 17. listopadu by měla být úcta k pluralitě názorů, debatě a respektu k druhým. Místo toho vznikají vykladači svátku a brzy možná i uvaděči, kteří budou určovat, kdo smí přijít, s kým a komu se bude tleskat.
Podle vlastních dřívějších slov byl Petr Pavel v listopadu 1989 v kurzu vojenské rozvědky nedaleko Národní třídy. Listopad 1989 přitom mířil proti lidem z prominentních kádrových rodin, jako byl on. Na Národní teď vyzýval, ať si lidé neidealizují dobu před rokem 1989, a nikdo z novinářů se nezeptal, co dělal on. Hodila by se jiná rada: choďte do muzeí a čtěte. Třeba knihu Ivo Možného Proč tak snadno, podle níž kádry, veksláci a jejich děti přechod přivítali, protože nové poměry jim umožnily zúročit status, peníze i konexe. Nepřesné bylo i prezidentovo rozlišení, že 17. listopad 1939 je „o studentech“ a rok 1989 o boji za svobodu. Studenti v roce 1939 skončili v koncentračních táborech.
Svátek si uzurpuje jeden tábor. Je to vidět na lidech, kteří s velkou slávou vyhazovali do koše květiny Tomia Okamury nebo Andreje Babiše. Kdysi se na pódiu na Staroměstském náměstí sešli komunista Vojtěch Filip a mladý Jiří Dienstbier s podobnou rétorikou nespokojenosti s polistopadovým vývojem. Tehdy to byl svátek, jak má být.
Že se Pavel stal prezidentem, je i černým svědomím Miloše Zemana. Ke konci mandátu neměl záklopku a lidé hledali největšího antizemana. Danuše Nerudová kampaň nezvládla, a tak přišel na řadu Petr Pavel. Je to výsledek přímé volby a demokracie, který je třeba respektovat.
Třídění stran na volitelné a nevolitelné
Snaha napříč Evropou třídit strany na ty, které se smějí a nesmějí volit, je sebevražedné jednání. Nikdy nedopadne dobře. Podporuje přesně ty, proti kterým míří: dává jim alibi a legendu mučedníků. Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.
Summit velké trojky: žádná Jalta, ale facka Evropě
Setkání lídrů USA, Číny a Ruska nebylo žádnou Jaltou, spíš jednáním o budoucích jednáních. Ukázalo ale, kdo se dnes považuje za pány světa. Vladimiru Putinovi dopřálo obrovskou publicitu a Evropě, která ho chtěla izolovat, uštědřilo facku. Evropa v Číně úplně chyběla.
Čína si setkání dokonale zrežírovala a určila témata, o kterých se mluví i mlčí. Rusko se přepáleností války na Ukrajině dostalo do role vazala a dodavatele surovin. Varující je, že do podobné pozice se dostává i Donald Trump. Vhodnější příměr než Jalta je Teherán: tam se stanovily principy, Jalta přinesla jen provedení. Rusko-ukrajinská válka skončí, až to přestane bavit Čínu.
Proti tomu stojí skeptičtější čtení. Na Jaltě měly mocnosti společného nepřítele, dnes ne. Dvě z nich se utápějí v konfliktech a Čína má doma dluhy a slabou domácí spotřebu. Žene vše přes export, a proto musí milovat Evropskou unii, která se stala odbytištěm dotovaného čínského průmyslu. Čína tlačila hlavně na stabilitu a dostupnost surovin. Dominance jediné říše přitom dějinám nikdy neprospěla.
Kompromis k ČT: fond z DPH a ústavní pojistka
Nikdo soudný si nemyslí, že zrušení poplatků zlepší zpravodajství ČT. Spíš naopak: veřejnoprávní média se budou vládě a třem koaličním stranám mstít ještě víc. Rýsuje se ale kompromis, který může být pro ČT a ČRo nejlepší možný. Takzvané švédské řešení by vytvořilo samostatný fond, do něhož by automaticky plynuly peníze z DPH. Alena Schillerová navíc podle všeho připouští, že by se změny musely schvalovat ústavní většinou, tedy s vyšším kvórem ve Sněmovně i v Senátu.
Největší kritici Andreje Babiše by tak dostali nejlepší „penzijní systém“, jaký mohou mít: stabilní a těžko změnitelné financování. Zajímavé bude, zda opozice zvedne ruku, nebo couvne s tím, že cokoli od Babiše a Okamury musí být levárna. Kuriózní by bylo, kdyby oba ředitelé obíhali opoziční kluby a prosili je, ať pro to hlasují. Kdyby přitom vláda chtěla média opravdu zaškrtit, stačilo by osvobodit od poplatků další skupiny. Senát už je zapojen i tak: volí třetinu rad obou médií. Zabetonování ústavní většinou ale hrozí paralýzou a Babiš pak bude moci říkat, že se změnil jen kanálek, kudy tečou veřejné peníze.
Radikálnější varianta: ČT a ČRo privatizovat, a když o ně nebude zájem, zrušit bez náhrady. Bohaté archivy by se daly komercializovat po vzoru streamovacích služeb. Opačný pohled privatizaci odmítá a hledá praktičtější řešení bez extrémů.
Grolich, Vinařský fond a sběratelství funkcí
Jan Grolich, jihomoravský hejtman a předseda KDU-ČSL, se ukazuje jako sběratel funkcí. Ministr zemědělství odvolal celou radu Vinařského fondu kvůli neoprávněně vyplaceným dotacím a Grolich, dosavadní předseda rady, se rozčiloval, jak si mohl dovolit odvolat i jeho. S problémy prý nemá nic společného.
Senát ho mezitím zvolil místopředsedou a hejtmanem zůstává. Na otázku, zda vše stihne, měl připravený rozvrh mezi krajem a Senátem. Optimistické čtení: čím víc funkcí bude mít, tím průjezdnější bude třeba D1 nebo přibude vlakový spoj z Brna do Prahy.
Grolich si ale podkopává nohy. Zatím existuje fenomén Grolich, ne fenomén lidovců. Na Národní třídě bylo vidět, že mimo brněnské prostředí mu chybí charisma. A na lidovce už číhá mlsný kocour Vít Rakušan, který si umí představit Grolicha jako svého místodržícího na Moravě. Oba se považují za výborné herce. Rakušan hraje líp.
Letná jako úkolníček pro opozici
Historie se opakuje. V roce 2019 vedl Mikuláš Minář dvě Letné proti Andreji Babišovi a z pódia rozdával opozici úkoly. Teď je to totéž: do půl roku má opozice přinést program, ukázat, jak chce vládnout, a domluvit se na spolupráci. Takový scénář by nevymyslel ani autor politické satiry. Letná a znovu nafouknutý Minář jsou větším problémem pro opozici než pro vládu.
Zaznělo i několik varování. Prezident Petr Pavel na Letnou nepřišel, protože volby jsou blízko a potřebuje mnohem širší okruh voličů. Seznam Zprávy přistřihly Minářovi křídla vlastním odhadem účasti: místo organizátory uváděných zhruba 400 tisíc lidí napočítaly nejvýš kolem 175 tisíc. Opakování starého scénáře, kdy Minář určoval, kdo smí a kdo ne, a nakonec si založil vlastní stranu, si nepřeje ani část opozičního zázemí.
Žádná demonstrace nemůže nahradit volby, parlament a vládu s důvěrou Sněmovny. Na Letné přesto zaznívalo, že vláda „prohrála volby“, jako by letošní senátní a komunální volby byly sněmovní. Zaznívalo i to, že rozumní politici by po takové demonstraci druhý den skládali funkce. Obvyklí podezřelí nevydrží ani pár hodin a posílají vzkazy, čímž Babišovi nabíjejí.
Jednací řád nespasí slabého premiéra
Nový nebo upravený jednací řád Sněmovny i vlády pomůže jen málo. Vždy jde o premiéra: zda je to silný lídr, jehož strana ve vládě jasně dominuje, nebo člověk, kterému volby nevyšly a vede sobě rovné koaliční partnery. Jednací řád jen umocní to, co už je.
Čína, Vietnam a Indie: kdo je budoucnost
Čína se prezentuje silnější, než je, a demografie pro ni bude problém. Vrchol má za sebou a potýká se s ekonomickými i sociálními potížemi. Rok 2050 je ale daleko a Čína jedná pragmaticky: dál těží a dováží uhlí, a zároveň racionálně investuje do ekologického vytápění, dopravy a elektrifikace. Nejde hlavou proti zdi jediným směrem jako Evropa se svým Green Dealem.
Vietnam je do značné míry čínský model: brutální kapitalismus řízený komunistickou stranou. Na rozdíl od Číny nikdy nezavedl politiku jednoho dítěte a k Česku je mimořádně přátelský. Čeští Vietnamci patří k nejlepším studentům. Jednou budou mezi nejlepšími znalci Přemyslovců. Zajímavé je i srovnání s Indií: na začátku 90. let stály obě země na podobném prahu, Čína pak utekla, dnes ale dohání Indie. Ta už je navíc nejlidnatější zemí světa.
Půjčka Ukrajině a emisní povolenky ETS2
Česko odmítá ručit za další evropskou půjčku Ukrajině. Půjčka to ale ve skutečnosti není, je to dluh: Ukrajina si s dosavadní pomocí nevystačí a Evropa si půjčuje, aby mohla posílat další peníze. Rozdíl mezi ručením a neručením přitom existuje. Unie ručí rozpočtem, a když Ukrajina nesplatí, ručitelské státy budou muset svůj podíl doplatit a zvýší se jim odvody.
Spolkový kancléř Friedrich Merz se rozhodl stát hrobníkem německého průmyslu. Zčásti ho k tomu nutí koalice, ale bojovat za emisní povolenky při deindustrializaci, na kterou průmyslníci upozorňují, je nepochopitelné. Ministr průmyslu Karel Havlíček ohlásil, že Česko bude proti Německu v otázce povolenek bojovat. Pro Česko je to likvidační: zadlužené Německo má stále dost peněz, aby svůj průmysl rok či dva sanovalo, česká vláda takové prostředky nemá. Na ETS2 se Babišova vláda buď udělá, nebo oddělá. Kdo chce udržet ANO jako premiérské hnutí s budoucností, musí blokovat, co jde.
Doplňující poznámka: v systému ETS1 mají investice i velké penzijní fondy, také americké, ETS2 se teprve zavádí. Evropa si tak nechává od konkurence zaplatit vlastní ekonomickou smrt.
Dvojí metr v médiích a Babiš v Izraeli
Dvojí metr v českých médiích neskončí, bude se jen zhoršovat. Po porážce fialovců v loňských volbách chvíli panovalo zmatení, ale s nástupem Babišovy vlády se média znovu zmobilizovala. Opozice, která tvrdila, že s antibabišem končí, se k němu okamžitě vrátila, jen to už nepřiznává. Víkendové politické debaty v televizích jsou fackováním v přímém přenosu a s blížící se prezidentskou a sněmovní volbou to bude ještě ostřejší.
Vít Rakušan to dělá mazaněji: antibabiš převádí do obecné pohádky a jméno tolik nevyslovuje. Opozice teď tlačí na koalici, ať plní programové prohlášení, přestože dřívější vlády nesplnily ani jedno ze svých. Stejná ironie provázela 17. listopad: dřív Babišovi vzkazovali, že na Národní nepatří, teď se ptají, proč tam není a proč je v Izraeli. Kdo kdysi jezdil na Tchaj-wan, byl za to chválen.
Fiala a balon jménem antibabiš
Petr Fiala v rozhovoru prohlásil, že antibabiš neskončil. Starý dobrý Fiala se nemění a ODS nespasí. Kacířská úvaha zní, že je pro něj ODS už malá. Pokud by znovu něco budoval, netroškařil by a vytvořil něco většího, podobně jako kdysi zastřešil ODS, lidovce a TOP 09. Zbývá jen dodat, že antibabiš sice neskončil, ale Petr Fiala jako premiér ano.
Závěr
Opozice po Letné nevypadá silnější, spíš zmatenější. ODS hledá spasitele v minulosti, Rakušan sbírá, co ostatní pouštějí, a Minář rozdává úkoly. Vláda se zabetonovala u poplatků za ČT, skutečnou zkouškou ale budou emisní povolenky. A svět mezitím rozdělují jiní, bez Evropy.