Na ministerstvu zahraničí se za předchozího vedení mělo rozhodovat nejen o tom, která média se dostanou na jeho akce, ale i o tom, se kterými novináři smějí mluvit velvyslanci. Písemný pokyn k ničemu z toho podle lidí z úřadu nikdy neexistoval — a právě to mělo být záměrem. Bývalý ministr Jan Lipavský celý popis odmítá jedinou větou.
Ke sporu o nevpuštěnou novinářku mlčel jediný politik
Před několika týdny nevpustil ministr zahraničních věcí Petr Macinka na svou tiskovou konferenci k výměně vedení českých center novinářku Deníku N Zdislavu Pokornou. Jedno rozhodnutí o jedné akreditaci na jednu akci spustilo lavinu: kritizovala ho opozice, protivládní média, navázané neziskové organizace i aktivisté. Padala slova o konci demokracie, o smrti žurnalistiky v Čechách a o proruském rozhodnutí. Postup úřadu kritizoval i Syndikát novinářů ČR a česká sekce Mezinárodního tiskového institutu.
Jeden opoziční politik ale nenapsal ani řádku. Byl jím Jan Lipavský — Macinkův předchůdce v čele úřadu, dnes poslanec zvolený na kandidátce Spolu jako nominant ODS. Do Fialovy vlády nastupoval za Piráty a po jejich odchodu z kabinetu v ní zůstal jako nestraník. To mlčení dostává jiný rozměr ve chvíli, kdy začnou mluvit lidé, kteří na ministerstvu sloužili pod ním.
Neformální černá listina médií
Že mělo ministerstvo zahraničních věcí za Lipavského vedení neformální černou listinu nepohodlných médií se zákazem vstupu na oficiální akce úřadu, uvedl veřejně sám Petr Macinka v živém vysílání kanálu Xaver Live.
Mezi vyloučenými tituly měly být Parlamentní listy, z jejichž redakce pochází i svědectví shrnutá dále v textu. Nebyly ale samy: na seznamu měla figurovat i Mladá fronta DNES, tedy deník, který tehdy ještě vydávala Mafra pod Agrofertem ze svěřenských fondů Andreje Babiše — mediální dům se z holdingu prodal až v roce 2023. Kdo v Česku vlastní která média a jak se to promítá do jejich vyznění, ukazuje mapa biasu českých médií.
Zákaz vstupu měla i dnešní šéfka komunikace úřadu
Nejvíc paradoxně vypovídá jedno jméno. Zákaz vstupu na ministerstvo zahraničních věcí měla za Jana Lipavského i tehdejší novinářka Seznam Zpráv Iveta Křížová — dnes šéfka komunikace téhož ministerstva.
Žádná písemná instrukce k tomu podle popisu zaměstnanců úřadu nevznikla. Mělo jít o ústní pravidlo, a to z důvodu, který se sám nabízí: papír uniká. Písemný dokument by po výměně vedení ministerstva našlo nové vedení a zveřejnilo ho. Ústní pokyn po sobě nenechává nic.
Dva způsoby, jak nepohodlného novináře nepustit dovnitř
V praxi to mělo fungovat dvojím způsobem. Zaprvé: „špatným“ médiím ministerstvo vůbec neposílalo běžné e-maily, kterými se avizují veřejné akce a tiskové konference. Redakce se o konání dopředu nedozvěděly, nemohly tedy požádat o akreditaci a to, že se akce vůbec konala, zjistily až zpětně z článků médií, která pozvánku dostala.
Zadruhé: pokud se novinář o tiskové konferenci přece jen dozvěděl a o akreditaci požádal, měli pracovníci tiskového oddělení zadáno odpovědět, že účast už bohužel není možná z kapacitních důvodů. Nikde nepadlo slovo o vyloučení. Kapacita je vždycky plná.
Svědectví z úřadu: aby to nešlo nazvat cenzurou
Jeden ze zaměstnanců ministerstva, který na úřadu pracoval už tehdy a působí tam dodnes, mechanismus upřesnil: „Bylo to dáno ze strany vedení ministerstva v rámci vnitřních procesů. Pochopitelně to nebyl písemný interní předpis, aby se vyloučil jeho možný únik a obvinění z cenzury. Týkalo se to celých médií nebo některých jednotlivců z těch médií, která jinak byla pro Lipavského přijatelná.“
Kvůli tomu, že na ministerstvu stále pracuje, zůstává nejmenován. Jeho slova tedy nelze nezávisle ověřit — stejně jako samotnou existenci pravidla, které z principu nikdy nebylo napsáno.
Velvyslancům se určovalo, komu dát rozhovor
Výběr novinářů na tiskovky nebyl podle výpovědí diplomatů to jediné. Ministerstvo mělo velvyslancům určovat, se kterými médii se bavit smějí a kterým by naopak rozhovory dávat měli. Zákaz se týkal Parlamentních listů, doporučení mířilo k Deníku N.
Popsalo to několik tehdejších velvyslanců České republiky, z nichž někteří jsou dosud v aktivní službě. Jsou to tedy lidé, pro které je otevřená kritika vlastního resortu spíš riziko než výhoda.
Každý mediální výstup napřed ke schválení
Jeden z velvyslanců to shrnul takto: „Šlo to prakticky od počátku. Bylo mi sděleno, že by velvyslanci měli při komunikaci s médii preferovat Deník N a naopak se vyvarovat jakékoliv komunikaci s vámi, tedy s Parlamentními listy. Takových, kterým se to nelíbilo, nebylo zrovna málo. Byli jsme zvyklí komunikovat se všemi a navíc předtím platilo, že velvyslanec může nejen komunikovat s jakýmkoli médiem, ale nepotřebuje k tomu žádné schválení.“
Právě tohle se mělo změnit. Nově měl každý mediální výstup velvyslance projít předchozím schválením ministerstva, respektive jeho vedení. Z povolání, v němž zastupujete stát, se tím stává práce s předem odsouhlaseným textem.
Podřízení hlásili do Prahy, co si velvyslanec myslí
Nejzávažnější část svědectví se ale netýká médií, nýbrž soukromých názorů. Někteří čeští velvyslanci měli být za Lipavského vedení úřadu sledováni vlastními podřízenými — často lidmi, kteří na ministerstvo zahraničních věcí nastoupili právě v jeho éře. Ti podle zjištění poslouchali, co si jejich nadřízený myslí, a pokud se to vymykalo oficiální linii vedení ministerstva a tehdejší Fialovy vlády, hlásili to na ústředí do Prahy.
Následky měly být tiché, ale citelné: zablokovaný kariérní postup, nebo jinak komplikovaný život. Jeden z velvyslanců popsal, že ho jeho podřízený „načapal“, jak si ve vlastní kanceláři čte Parlamentní listy. Varoval ho, že taková četba není úplně dobrý nápad — a pak to ohlásil do Prahy s tím, že velvyslanec je jejich čtenářem a že by se mělo zvážit, jak bude fungovat dál.
Jednotlivosti, které dohromady dávají vzorec
Každý z těch kroků by se sám o sobě dal odbýt jako provozní vrtoch nebo nedorozumění. Dohromady ale skládají obraz úřadu, který si hlídal, kdo se dostane k informacím, s kým smějí mluvit jeho lidé v zahraničí a co si u toho mají myslet.
Přesně tak nakládají s vlastním aparátem režimy, které trvají na nezpochybnitelné názorové uniformitě a každé vybočení z linie trestají. Srovnání je tvrdé a je to hodnotící soud, ne doložený fakt — ale u instituce, která reprezentuje zemi navenek, je namístě si ho položit.
Odpověď bývalého ministra: „Je to absolutní lež“
Jan Lipavský, dnes poslanec Sněmovny, dostal otázku SMS zprávou. Obsahovala celý výše popsaný soubor tvrzení a ptala se konkrétně: dělo se to za jeho působení v roli ministra zahraničí z jeho vlastní iniciativy, nebo to vymyslel někdo z jeho podřízených?
Na konkrétní dotazy nereagoval. Odpověděl jedinou holou větou: „Je to absolutní lež.“ Nic dalšího — žádné vysvětlení, žádné rozlišení, které z tvrzení popírá a které ne.
Co na popření řekly zdroje z ministerstva
Zdroje z ministerstva si popření vyslechly. Jednoho z nich nepřekvapilo vůbec — podle něj je lží naopak to, co tvrdí Lipavský. Druhý nejprve dostal záchvat smíchu a pak dodal, že pan bývalý ministr je schopen popřít i to, že ráno vyjde slunce, když se mu to zrovna hodí.
Závěr
Proti sobě tak stojí dvě verze a mezi nimi žádný papír. Na jedné straně jedna věta bývalého ministra, na druhé výpovědi několika lidí z ministerstva zahraničí a velvyslanců sloužících na různých místech světa, kteří byli dotazováni odděleně a popsali v podstatě totéž. Jednoznačný důkaz ale chybí — a chybí právě proto, že pravidlo podle všech svědectví nikdy nemělo podobu dokumentu.
Ověřitelné zůstává jediné: zákaz vstupu na ministerstvo zahraničí měla podle těchto svědectví i novinářka, která dnes tomuto úřadu šéfuje komunikaci. Jestli šlo o soustavnou práci s okruhem povolených médií, nebo o tvrzení, která nemají oporu, musí posoudit čtenář sám.
