Program spočítaný na minuty, šest beden darů nastěhovaných do garáže velvyslanectví a poslední dvě noci strávené obvoláváním všech, kdo za něco ručí. Zvenčí vypadá práce protokolu předsedy vlády jako pozlátko: cesty po světě a podávání rukou lidem, o kterých se píše v novinách. Zblízka je to řemeslo, ve kterém každá chyba jde na hlavu jedinému člověku.
Jiří Ettler, ročník 1950, dělal protokol třem československým premiérům — Lubomíru Štrougalovi, Ladislavu Adamcovi a Mariánu Čalfovi. Dnes skládá vlastní písničky, vydává knížky rýmovaček a stále objíždí seniorské tenisové turnaje.
Sto padesát písniček do šuplíku
Písničky psal celý život do šuplíku, text i hudbu. Je jich asi sto padesát, na YouTube jich zatím vyšlo devadesát — a když nestihne nahrát zbytek, lidstvo o něj přijde.
Za tím vtipem je i kus výhrady k dnešnímu provozu. Zpěvák nebo zpěvačka bez vlastního repertoáru natočí poctu jedné slavné kolegyni, pak druhé, a chvíli se pase na cizích šlágrech. Znalci sice namítají, že v americké tradici je úplně běžné, aby tutéž píseň se stejným textem natočilo šest nebo deset interpretů a slavnou ji udělal až jeden z nich. Rozdíl je v tom, kdo si sedne, složí text a vymyslí k němu melodii — a kdo jen odehraje, co odřel někdo jiný.
Protokol tří premiérů: řemeslo pro jednoho člověka
Předsedové vlád se mění, s nimi ministři, poradci i celá suita. Protokol zůstává — samozřejmě protokol poplatný své době, jinak by v něm ten člověk nemohl dělat.
Praxe ukázala jedno tvrdé pravidlo: celou návštěvu, ať už premiérovu cestu do zahraničí, nebo přijetí hosta doma, musí organizovat jediný člověk. V okamžiku, kdy do přípravy mluví víc lidí, skončí to vždycky špatně. Ten jeden má v ruce všechny páky — a s nimi celou odpovědnost.
Výsledkem přípravy je knížečka, které se říká minutovník. Podle významu návštěvy je stříbrná se státním znakem, nebo zlatá; barva je vedlejší, podstatné je, že celý program je v ní rozpočítaný na minuty. Na konci stojí část nazvaná zajištění, kde je přesně určeno, který ministr za co ručí. Poslední dvě tři noci před cestou se všechna jména z toho seznamu znovu obvolávají, aby každý dostal přesné dispozice a nic neselhalo. Mezitím se minutovník musí stihnout vytisknout — a když protistrana na poslední chvíli vymění pět šéfů delegací za jiné lidi, jde hotová práce do koše a tiskne se znovu.
Když se při návštěvě něco nepovede, ptá se předseda vlády vždycky na totéž: kdo to dělal. Zbytek si domyslí každý, kdo někdy pracoval ve velké organizaci.
Opačně to ale neplatí. Protokol premiérovi nic nediktuje: dostane informaci, že na schůzku je zhruba půl hodiny, a když ji chce protáhnout, protáhne ji. Jen se podívá na protokolistu, jestli je na to čas. Minutovník má totiž taky.
Cestování a zajímaví lidé jsou na té práci to lákavé. Druhá strana mince je nekonečný stres, málo spánku a oficiální hostiny, u kterých se člověk přejídá — infarkt ani mozková příhoda tam nejsou nic exotického.
Sloní paměť a ranní monitor
Přezdívka, kterou měl Lubomír Štrougal mezi lidmi z protokolu, zněla sloní paměť. A byla míněna jako uznání.
Každé ráno dostával takzvaný monitor — stránku a půl v bodech, co se za posledních čtyřiadvacet hodin stalo ve světě. Ten přehled musel někdo v noci a časně ráno poskládat z materiálů ČTK, z ministerstev obchodu a zahraničního obchodu, z ministerstva zahraničí i z podniků zahraničního obchodu, zkrátit na body a napsat. V půl sedmé přišel předseda vlády do kanceláře a monitor si přečetl. Spolu s ním prošel podklady k nejbližšímu jednání, podle kterých pak mluvil i před kamerami.
Ta přezdívka pak dávala smysl při zápisech z jednání. Podklady si předseda vlády přečetl jednou, možná dvakrát — a na schůzce mluvil skoro přesně podle bodů, které měl ráno na stole.
Osobní rozměr té spolupráce byl ještě konkrétnější. Když bratr protokolistovy manželky zůstal v zahraničí, mělo to podle tehdejších zvyklostí znamenat konec kariéry. Na osobní přímluvu předsedy vlády k vyhazovu nedošlo.
Přijetí u Jana Pavla II.
Součástí programu návštěvy předsedy vlády Mariána Čalfy v Itálii bylo i přijetí u papeže. Pravidla, kdo se k Janu Pavlovi II. dostane, byla velmi přísná; sám od sebe se k němu člověk nedostal, premiér byl výjimka daná funkcí.
Dojem z toho setkání zůstal jednoznačný. I když papeži prošly rukama za den desítky lidí, s každým ztratil pár příjemných slov a zajímal se o to, co dělá. S československou delegací přitom nemluvil česky — dorozumívání šlo přes angličtinu a přes velvyslance, který setkání zařizoval.
Za zdvořilostí je i praktická stránka věci. Protokol musí zvládnout i situaci, kdy selže protokol hostitelské strany: nechat vlastního premiéra dvacet minut někde stát znamená průšvih, který si odnese doprovod. Proto se s protokolem druhé strany navazují vztahy dlouho předem a celý průběh se prochází společně.
Dary: broušené sklo, porcelán — a někde zbraň
Jednání většinou končí darem pro protějšek. Z Československa se vozilo hlavně broušené sklo a porcelán — české sklo má ve světě zvuk, takže se s ním dalo počítat téměř všude.
Cesta daru je krátká a osobní. Nic se nikam neposílá: předseda vlády se na konci jednání otočí na protokol, ten mu dar podá a on ho předá do ruky svému protějšku. Není to dar zemi ani úřadu, ale osobní dar konkrétnímu člověku — co s ním pak udělá, je jeho věc.
Výběr přitom není náhodný a není ani předem domluvený s druhou stranou. Dary se vybírají tak, aby adresátovi opravdu udělaly radost, ne aby skončily v koutě. Do některých zemí proto putovala jako nejvhodnější dar legální zbraň v dárkovém provedení, rozdělená na dvě části a se stříbrným kováním a náboji — se skleněnou vázou by tam člověk nepochodil.
Šest beden darů a dodávka, která uvízla v davu
Stinná stránka téže agendy se ukázala při cestě na světovou výstavu do kanadského Vancouveru. Darů pro partnery bylo šest beden. Velvyslanectví je nastěhovalo do garáže a v noci, když šli všichni spát, se na psacím stroji ťukaly zlatě orámované vizitky se jménem a přesnou funkcí každého obdarovaného. Ty se na dárky nalepily a druhý den ráno je měl protokolista mít podle programu s sebou — a po každém jednání včas vložit premiérovi do ruky.
Jednou to nevyšlo. Dodávka s dary jela na výstaviště a uvízla v davu lidí, kteří proti něčemu protestovali; nemohla dopředu ani zpátky. Přišel telefonát, že dary na místo nedorazí. Náhradní se musely přes velvyslanectví sehnat znovu, jelo se s houkačkou a zadním vchodem, protože k hlavnímu už by to nestihli — dovnitř pomohl odznáček z předchozího dne, který umožňoval vstup postranními vchody. Předání proběhlo na poslední chvíli, s košilí i sakem promočenými skrz naskrz.
Šéf, který u toho ten den nebyl, se večer zeptal jen na jedno: byl z toho průšvih? Nebyl. Tím to pro něj skončilo.
Z Kanady rovnou do Finska
Ve dvě třicet ráno, po dnu, kdy bylo konečně všechno hotové, čekalo v pokoji šampaňské v ledu, mísa ovoce a bílý župan — personal touch domluvený s ředitelem hotelu. Vysílení přišlo dřív než župan: jedna ruka v rukávu, druhá už ne, spánek.
Vzbudila ho šéfka premiérova sekretariátu. Zemřel finský státník, pohřbu se má předseda vlády zúčastnit — po návratu do Prahy jen předá manželce kufry, vezme si jiné a rovnou letí do Finska. Tak to zařiďte, pane kolego.
Zařizovalo se to z Kanady a začínalo se telefonem, který nešlo dostat ven. Až přes ochranku a jejího šéfa se podařilo získat zvláštní linku a návštěva ve Finsku se z hotelového pokoje v Severní Americe připravila. Deset až dvanáct dní téměř bez spánku si pak vybralo daň v letadle domů, kde protokolista zkolaboval. Když se probral, slyšel větu, kterou nad ním pronesl jeden z šéfů: ti mladí nic nevydrží.
Ministři zblízka
Pracovníci protokolu byli vůči ministrům až přehnaně servilní, a někteří si na to zvykli. Jednou takový pozdrav ministra zahraničí Chňoupka v Hrzánském paláci minul úplně: otočil se a šel se dívat z okna. Napodruhé dělal protokolista, že ho nevidí — a tehdy přišel ministr sám a představil se: my se ještě neznáme. To se cenilo.
Jiný ministr to ve vládním hotelu zkusil rovnou: příteli, když už tady stojíš, odnes mi tašku. Odpověď zněla, že k odnášení tašek tam protokolista není, že má stejnou vysokou školu jako pan ministr, a že o tom, co bude dělat, rozhoduje jeho vlastní šéf. Pro jistotu to okamžitě ohlásil nadřízenému, protože čekal průšvih. Ministr si postěžoval předsedovi vlády, ten seřval jeho — a od té doby se choval slušně.
K samotnému Štrougalovi patří i historka o tom, jak se dostal do čela vlády. Byl ministrem zemědělství, potom ministrem vnitra a od roku 1970 do roku 1988 premiérem. A právě z vnitra si podle vlastního vyprávění přinesl to, co o jeho jmenování rozhodlo: na každého tu a tam něco věděl.
Ministr, který si nechal poradit od referentů
Protokol nesloužil jen předsedovi vlády. Za zhruba šest let přišlo na šedesát akcí a řada z nich byla doprovodem ministrů na jejich cestách. Z toho vzniká docela přesná představa, jak se kdo chová, když je zrovna on tím nejdůležitějším člověkem v místnosti.
Ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák z toho vychází jako jeden z nejlepších. Na rozdíl od kolegů, kteří si nechávali podklady natřít na růžovo, se na ministerstvu bavil přímo s referenty, kteří příslušnou zemi dělali a znali ji dokonale.
Bylo to vidět na jednáních. Když měli francouzští senátoři při schůzce tendenci radit, jak by to malá země měla dělat, otočil to: postavte se do mého postavení, tohle máte na starosti vy — jak byste to udělali? A pak jim nalil natvrdo konkrétní stav spolupráce mezi oběma zeměmi, včetně toho, kde vázne a proč. Odcházeli s tím, že mluvili s někým fundovaným.
Indie a sloup, který nerezaví
Mezi lidmi, které měl protokolista na starosti, byl i místopředseda federální vlády Mikloško — matematik, jehož bratr vedl slovenský parlament. První cesta do Indie ale s ním nesouvisela: konaly se dny československo-indické kultury v Bombaji s českými umělci a šéf delegace onemocněl těsně před odletem, takže letadlo i program zůstaly na protokolu.
K indickým zvyklostem patří železný sloup v Dillí. Je ukovaný z téměř čistého železa s příměsí fosforu a přes šestnáct století téměř nerezaví; vysvětlení jeho odolnosti hledali chemici dlouho. Váže se k němu pověra: kdo se k němu postaví zády, obejme ho a dotkne se za ním prsty, vrátí se do Indie. Sloup je od dotýkajících se rukou vyleštěný. Domácí to řeší prakticky — dva lidé návštěvníka vezmou za ruce, zalomí je dozadu a prsty se potkají.
Návrat do Indie na sebe nenechal dlouho čekat. Podruhé se tam letělo na pohřeb.
Kondolence, při které se vdova rozesmála
Šlo o pohřeb Rádžíva Gándhího, který zemřel při sebevražedném útoku ženy, jež se vedle něj odpálila. Atentátům se přitom léta úspěšně vyhýbal.
S vdovou, Italkou, která si předtím udělala výlet do Československa, měl protokolista vlastní historii: staral se o ni, když byla v Praze. Ve frontě kondolujících před kamerami ji doprovázel místopředseda vlády a nabídku tlumočení odmítl — chtěl to zvládnout vlastní školní angličtinou. Na druhé straně jí sekundoval Ind, jehož angličtině bylo rozumět jen těžko. Každý mluvil o něčem jiném, a vdova se z toho rozesmála tak, že si schovala obličej do dlaní a natřásala se. Celé se to rozjelo tím, že protokolistu ve frontě poznala a zeptala se, co tady dělá.
Samotný pohřeb byl akce, kterou nešlo řídit. Trval čtyři hodiny, tělo se pálilo na hranici, židle stály v písku a sešla se u nich celá Evropa. Vedle byla poušť a z ní přišel vítr, po pěti minutách lidé neviděli a neslyšeli. Ve vedru si místopředseda vlády namočil kapesník do vody, uvázal na rozích čtyři uzly a nasadil si ho na hlavu — a fotografové to samozřejmě měli. Ty snímky pak musely někam zmizet, protože k tomu, co se posílalo domů, patřit nemohly.
Sedm tisíc dolarů, které nikdo nedal
Věřící místopředseda vlády trval na tom, že když je v Indii, navštíví ústav matky Terezy — dům, kam se svážejí děti nalezené na ulici a odkud jdou do rodin doma i v zahraničí. Indická strana namítala, že leží ve staré části Dillí a že tam nedokáže zaručit bezpečnost. Po třech dnech to přesto zařídila: jelo se špalírem dvoumetrových mužů a kolem silnic stála kulometná hnízda.
Uvnitř začala návštěva u malé holčičky ve vlněných šatičkách, která v postýlce zpívala písničku, pak únavou upadla a usnula. Protokolista dál nešel; věděl, co bude následovat.
Zbývala jedna praktická věc. Doprovod měl s sebou sedm tisíc dolarů a nabídl je, aby je místopředseda vlády předal jako humanitární dar. Nedal nic. Druhý den psal místní tisk, kolik tam nechal jiný zahraniční host — třicet tisíc marek. Ty noviny musely zmizet: kdyby se dostaly do spisu, který se z každé akce doma dělal, měl by protokolista po práci.
Ta hotovost přitom nebyla na útratu. Protokol vozil zálohu pro mimořádné situace, kdy je potřeba něco okamžitě zaplatit bez opory velvyslanectví, a po návratu ji odevzdával. Nic se nerozepisovalo na sodovky a chlebíčky.
Rýmovačky, které vyšly pod cizím jménem
Vedle písniček vznikly i knížky krátkých rýmovaček — čtyřverší o tom, kolik stojí svatba nebo co si plánuje tenisová fanynka, která se chystá do Řecka. Vyšly zatím dva díly a autor je podepsal pseudonymem, aby sousedé nevěděli, kdo to napsal, a nechodili mu kopat do dveří.
Do prvního vydání se přes všechnu péči dostal překlep, který objevil až po vytištění. Třetí díl se chystá s tím, že jednoduché, primitivní a dětské kousky z něj vypadnou a zůstanou jen ty, které fungují.
Po roce v nemocnici k mistrovství republiky
Se sportem to začalo od nuly a pozdě. Po tuberkulóze a roce stráveném v nemocnici se k raketě vrátil v pětadvaceti pod dohledem lékaře. Léta pinkal, pak v klubu porazil všechny, přešel do jiného, kde zase hrál jedničku, a zlepšoval se hlavně tím, že hrál s lepšími a mladšími.
Bilance mluví sama za sebe: v roce 2011 se na seniorském žebříčku ITF dostal do první desítky, v roce 2016 skončil třetí na mistrovství světa v chorvatském Umagu, dvakrát byl vicemistrem Evropy — v Baden-Badenu a v Sofii. S družstvy sbíral tituly v Rakousku i v Německu, letos vyhrál turnaje ITF v Praze a mistrovství republiky a čeká ho ještě Masters nejlepších hráčů sezony.
K tenisu patří i letecká historka. Cestou do Ameriky seděl vedle muže, kterého nepoznal; teprve po přistání mu vysvětlili, že to byl jeden z nejlepších hráčů své éry, který sehrál řadu zápasů s Kodešem.
Nejdelší slovo v životopise
Poslední kapitola profesního života začala jazykovou zkouškou na německém velvyslanectví. Nejdřív dělal Sicherheitsdienst — noční službu, na kterou volali němečtí turisté, když je někdo přepadl nebo jim ukradl auto, a bylo potřeba to vyřešit.
Pak vyhrál konkurz na místo, jehož název se skoro nedá přečíst: Grenzpolizeilicher Verbindungsbeamter, k tomu asistent. Česky úředník pro přeshraniční policejní spolupráci. Němčina taková je, slova se skládají do jednoho výrazu — stejně jako státní příslušnost nebo komplex méněcennosti.
V té funkci strávil třináct let až do důchodu. Agenda se týkala migrace v době, kdy o ní ještě nikdo nemluvil, a spolupráce české, německé a rakouské policie. Jednou se v Průhonicích podařilo zadržet muže, který tam nelegálně převážel lidi, a udržet ho na místě do příjezdu policie; za to přišlo vyznamenání a medaile.
Závěr
Stálo to za to? Ano — a nechyběla ani klika. Štěstí přeje připraveným, ale člověk musí být i v pravý čas na pravém místě. Do protokolu se dostal přes spoluhráče z volejbalu, který dělal řidiče předsedovi vlády a věděl, že umí jazyky. Zkoušel ho tam rodilý Rakušan, který uměl špičkově německy a vyzkoušel ho i z jazyků, které sám neovládal — šedá eminence, jež celý ten aparát ovládala tak, aby všechno běželo.
Z profese, kde se úspěch pozná jedině podle toho, že si ho nikdo nevšiml, zbyly historky. A po ní zbyl čas na to, co bylo celý život v šuplíku: na vlastní písničky, na rýmovačky a na tenisové kurty.
