Zákon o České televizi platný od roku 1991 nikdy neobsáhl exaktní definici veřejné služby ve smyslu dodatku 29 k Amsterdamské smlouvě. Právě tato absence je podle mediálního analytika Štěpána Kotrby zásadním nedostatkem nejen stávající legislativy, ale i nově předloženého návrhu ministra kultury Oty Klempíře — chybí paragraf, který by ve znění unijního závazku vymezil vysílání veřejné služby jako činnost hodnou zvláštního zřetele při vynětí těchto institucí z tržních pravidel Evropské unie.
Platí ústavní pravidlo, že veřejná instituce hospodařící s veřejným majetkem může činit pouze to, k čemu ji zákon výslovně zmocňuje — na rozdíl od soukromého subjektu, jenž smí vše, co mu zákon nezakazuje. Absence konkrétního zmocňovacího paragrafu proto vytváří právní nejistotu: může Česká televize vysílat, nebo ne? Na kolika kanálech? Klempířův návrh přitom zmiňuje ČT jako provozovatele celoplošného vysílání, zcela přehlíží však, že Český rozhlas je zároveň provozovatelem regionálního vysílání definovaného odlišným zákonem č. 231. Výsledkem je legislativní chaos, který by mohl fakticky znemožnit vysílání obou institucí.
Návrh navíc deroguje — tedy ruší — zákony již zrušené v roce 2000, přičemž obsahuje seznam 35 dávno neplatných novel. Takový text nemohl projít standardním legislativním procesem ministerstva kultury: podle Kotrby jej žádný z tamních právníků, kteří jsou v oboru dvě dekády, nemohl podepsat pod hrozbou profesní sebevraždy. Zákon patrně viděla pouze pracovnice právního oddělení, která jej vložila do elektronického systému připravované legislativy.
Financování ze státního rozpočtu: transparentnost jako falešný argument
Nahrazení koncesionářských poplatků přímým financováním ze státního rozpočtu je podle Kotrby sice legitimním záměrem vlády — ta na něj má právo, pokud dodrží pravidla Evropské unie zakotvená v Evropském aktu o svobodě médií (MFA) — avšak argument o větší transparentnosti hospodaření neobstojí. Rozpočty obou institucí jsou již dnes veřejné: výroční zprávy o hospodaření obsahují kompletní rozpočty na příslušný rok, každý poslanec má právo požádat o jejich doplnění a dvě nepřijetí zprávy znamenají automatické odvolání celé rady.
Zásadní právní komplikací je přitom pravidlo EU o státní podpoře: pokud vláda nezmění pouze parametry stávající podpory, ale vytvoří zcela nový mechanismus financování — což přechod ze zákonných poplatků na státní rozpočet nepochybně je — musí předem požádat Brusel o prověrku slučitelnosti s unijními pravidly hospodářské soutěže. Takové řízení netrvá půl roku ani rok, ale klidně dva roky.
Kotrba: dedikovaná daň a profesní výběr rad
MFA přitom výslovně vyžaduje, aby financování veřejnoprávních médií bylo předvídatelné — na dobu delší, než je jedno volební období. Státní rozpočet schvalovaný ročně tento požadavek nesplňuje. Kotrba proto navrhuje místo přímého rozpočtového financování zavést dedikovanou daň: poplatky by platil pouze ten, kdo má příjem a není současně příjemcem starobního nebo invalidního důchodu, sociálních dávek či jiných transferů — stát by tak přestal přelévat peníze z jedné kapsy do druhé přes zbytečnou administrativu.
Pro oblast kontroly a výběru rad Kotrba doporučuje osamostatnit dozorčí komise Rady ČT a Rady ČRo, volit je parlamentem na úrovni samotné rady a zákonem stanovit povinné kvalifikační předpoklady členů: účetnictví, ekonomiku, právo nebo mediální praxi na úrovni managementu po dobu nejméně pěti až deseti let. Členové by nesli osobní profesní odpovědnost za podpis rozhodnutí odporujícího standardům péče řádného hospodáře. Takový orgán by pak svou povahou odpovídal dozorčím radám běžných veřejných institucí — a bylo by ho možno soudit.
Za základní matematický nedostatek stávající legislativy označuje Kotrba absenci definice časového úseku, v němž má být sledována vyváženost zpravodajství: bez stanoveného základu sto procent nelze určovat podíly jednotlivých pohledů. Odpovědnost za trvající nedostatky přitom nesou především zákonodárci — všech politických stran — kteří výroční zprávy médií rok za rokem přijímají bez uplatnění dostupných nástrojů kontroly.
