Česká televize odmítla pozvání do studia. Tři hosté s různými zkušenostmi — člen rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nejdéle sloužící europoslanec za ODS a bývalý redaktor ČT — se tak ocitli v neobvyklé situaci: místo střetu zastánce a kritiků veřejnoprávního vysílání vznikla debata lidí, kteří jsou v zásadě zajedno v tom, že stávající systém koncesionářských poplatků je potřeba změnit. Spornou zůstávala jen otázka jak.
Veřejnoprávnost: pojem bez pevného obsahu
Diskuse začala otázkou, kdo by měl vůbec vést debatu o koncesionářských poplatcích — odborníci, nebo veřejnost. Shoda padla rychle: platí je občané, takže mají právo se k nim vyjádřit. Jenže pak přišla složitější otázka: co vlastně veřejnoprávnost znamená?
Člen rady pro rozhlasové a televizní vysílání přiznal přímo z pozice regulátora, že systém mediálních rad nefunguje tak, jak by měl. Rady pracují na principu upozornění a teprve následného trestu, přičemž sankce bývají velmi mírné. Klíčová otázka zůstává nezodpovězena: v čem se veřejnoprávní médium reálně liší od soukromého, když oba typy operují ve stejném zákonném prostoru?
Zahradil pojmenoval problém přesněji: veřejnoprávnost je pojem „tekutých písků", jehož definice je natolik vágní, že umožňuje pohyb oběma směry. Připustil, že přes noc se nic nezmění — evropská i česká legislativa kategorii veřejnoprávního vysílání explicitně zakotvují a okamžité zrušení by vyžadovalo vypovězení mezinárodních závazků. Ale to, co veřejnoprávnost dnes fakticky obnáší, podle něj opodstatnění pro 21. století postrádá.
Zpravodajství jako nejkontroverznější část veřejnoprávního vysílání
Největší část debaty zabralo zpravodajství a publicistika. Zahradil zpochybnil samotný základ argumentace ve prospěch veřejnoprávního zpravodajství: tvrzení, že Česká televize jako jediná podává informace objektivně a nestranně, zatímco soukromá média jsou pod vlivem svých vlastníků. Tuto představu označil za iluzi — každá zpráva je interpretací, každé seřazení faktů je editorial decision, a žádné zpravodajství v neutrálním vakuu neexistuje.
Člen rady pro rozhlasové a televizní vysílání doplnil pohled zevnitř: redaktoři České televize, které zná osobně, mají snahu naplňovat veřejnou službu, ale pracují pod trvalou autocenzurou. Každý výběr tématu, každá otázka položená politikovi, každý opomenutý úhel pohledu jsou předmětem externího tlaku — nikoli přímých příkazů, ale soustavného volání mluvčích a zástupců zájmových skupin. Výsledkem je posun k přehnaně opatrné středové poloze, která nevyhovuje nikomu.
Hosté se shodli, že nejkontroverznější část veřejnoprávního vysílání je přesně ta, která je jeho základní raison d'être: zpravodajství a publicistika. Vše ostatní — StarDance, detektivky, vrcholový sport — jsou komerční formáty, pro něž veřejnoprávní charakter není zapotřebí. Zbývají vzdělávací pořady, dokumenty, ČT art, záznamy divadelních představení a sportovní přenosy bez komerčního pokrytí — oblasti, kde má podle většiny debatujících smysl zachovat veřejné financování.
Tři scénáře financování
Debata se přiostřila u otázky, jak veřejnoprávní média financovat. Na stole byly tři scénáře:
1. Přímé financování ze státního rozpočtu. Člen rady pro rozhlasové a televizní vysílání tento model preferoval s argumentem, že by zrušil administrativně nákladné oddělení pro výběr a vymáhání poplatků a zjednodušil celý systém. Námitka o zvýšené závislosti na politickém rozhodování ho nepřesvědčila — stejnou závislost přece jen v jiné podobě nesou i poplatky, protože jejich výši a rozsah zákonem určuje parlament. Argument, že přímé financování by z ČT udělalo „státní televizi", odmítl jako záměnu formy a funkce: podstatný je regulační orgán, ne zdroj peněz.
2. Dobrovolné (zpoplatněné) vysílání. Zahradil navrhl technologické řešení: znepřístupnit obsah těm, kdo neplatí, a umožnit předplatné po jednotlivých kanálech. Sám by předplatil ČT art a ČT2, nikoli ČT1 a ČT24. Člen rady ale namítl, že terestrické vysílání technicky zakódovat nelze — na rozdíl od streamingových platforem lineární broadcast nerozliší plátce od neplátce. Dobrovolný model by tak byl reálně proveditelný pouze na nových platformách a distribuci přes internet, nikoli pro dnešní způsob příjmu.
3. Rozšíření poplatků na tablety, počítače a mobily. V poslanecké sněmovně leží novela zákona, která by poplatky rozšířila i na tato zařízení. Člen rady upozornil na absurditu: firma s více než tisíci zaměstnanci by ročně odváděla 250 000 korun za jejich pracovní mobily. Novela zatím nezískal politickou podporu, přesto riziko jejího schválení přetrvává.
Boj proti dezinformacím: kam vede tenhle pojem
Debata se přesunula k tématu, které s veřejnoprávností úzce souvisí: dezinformacím a otázce, kdo a jak by je měl definovat. Zahradil vyjádřil zásadní skepsi: termín „dezinformace" má přinejmenším tři různé významy — špatný fakt, tvrzení v rozporu s vědeckým poznáním, a politický názor, který mainstream považuje za škodlivý. Právě ta třetí kategorie je podle něj nebezpečná, protože legitimní menšinový názor lze pod ni snadno podřadit a vyřadit ho tak z veřejného diskurzu.
Člen rady pro rozhlasové a televizní vysílání to ilustroval na konkrétním příkladu: web ministerstva vnitra věnovaný hybridním hrozbám označuje „středoevropskou identitu" jako protizápadní narativ. Tedy spolupráci zemí V4 jako potenciální bezpečnostní riziko. Takové nastavení označil za „vlajkovou loď úřednické pitomosti", přičemž zdůraznil, že žádné studie ani odborné podklady za tímto tvrzením nestojí.
Hosté se shodli, že s rozvojem umělé inteligence se problém bude prohlubovat: deepfaky, AI generovaný obsah a stále sofistikovanější manipulace znemožní jakékoli autoritativní třídění obsahu na pravdivý a lživý. Řešení nevidí v regulaci, ale ve vzdělání a schopnosti kritického myšlení — a to od základní školy nahoru.
European Media Freedom Act: zákon, o němž se mlčí
Zahradil upozornil na legislativní akt, který prochází schvalovacím procesem EU prakticky bez veřejné debaty: European Media Freedom Act (EMFA), v češtině „evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků". Jde o nařízení — nikoli směrnici — takže bude mít přímý účinek bez nutnosti implementace do národního práva.
Text, který si přinesl přímo do studia, podle jeho slov obsahuje rozsáhlá zpřísnění pravidel pro poskytování reklamy, povinné odkrývání vlastnické struktury mediálních subjektů a řadu dalších opatření. Akt je dílem tehdejší místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové, trialog mezi Komisí, Parlamentem a Radou EU probíhá. Národní vlády — včetně české — mají poslední slovo.
Zahradil vyjádřil překvapení, že o tomto textu nepíší ani veřejnoprávní, ani soukromá média, ačkoli se jich přímo dotýká. Žádné analýzy, žádné odborné rozbory, žádná mobilizace — ani od těch, kteří by z nového regulatorního rámce mohli mít nejnevýhodnější pozici. Česká vláda zatím veřejně zaujala nulový postoj.
Digitální identita, sociální kreditní systém a budoucnost soukromí
V závěrečné části se diskuse rozšířila o digitální identitu a elektronické doklady, jejichž zavedení schválila poslanecká sněmovna. Zazněl postřeh z kulis: státní tiskárna cenin projekt dokladovky připravovala několik let, aby ho nová vláda odmítla a začala od nuly — duplicita úsilí za veřejné peníze bez logického důvodu.
Zahradil zastával svobodu volby: každý by měl mít právo rozhodnout se, zda chce doklady pouze v mobilní aplikaci, nebo si ponechá fyzickou plastovou kartu — stejně jako má právo platit hotovostí nebo kartou. Zároveň zdůraznil, že nebezpečí digitalizace identity nespočívá v samotném formátu, ale v tom, co se s daty bude dít: kdo k nim bude mít přístup, jak budou použita a jaké pojistky zabrání zneužití.
Hosté rozvinuli paralelu s čínským sociálním kreditním systémem — scénářem, kde digitální stopa rozhoduje o přístupu k finančním službám. Nezávisle na tom, zda jde o reálnou nebo vzdálenou hrozbu, shodli se, že klíčový boj se neodehrává na hranici fyzické versus digitální kartičky, ale uvnitř systémů, které nejsou vidět: v algoritmech, databázích a přístupových právech, jež jsou pro běžného uživatele neviditelné.
Fragmentace médií a konec mainstreamového „optilénu"
Debatu uzavřela otázka budoucnosti médií samotných. Zahradil předpověděl, že pojem „mainstream" bude za dvacet třicet let prázdný — mediální prostředí se natolik fragmentuje, že žádný dominantní tok veřejného mínění přes centralizované instituce existovat nebude. Každý si sám sestaví svůj informační ekosystém a odpovědnost za orientaci v něm přejde na jednotlivce.
Člen rady viděl věc odlišně: fragmentace nemusí vést k rovnovážné pluralitě, ale k balkanizaci — souběhu nesourodých informačních bublin, kde každá strana žije v jiné realitě. Veřejnoprávní vysílání pak podle něj plní jednu funkci, která se v tomto obraze ztrácí: dodává alespoň minimální sdílený komunikační základ napříč generacemi.
V tom se hosté rozešli — ale shodli se na věci zásadní: pojem veřejnoprávnosti potřebuje upřesnit, debata o jeho obsahu teprve začíná a přichází pozdě. European Media Freedom Act mezitím postupuje dál bez povšimnutí.
