Vláda Andreje Babiše ustála hlasování o nedůvěře, ale spor mezi kabinetem a prezidentem Petrem Pavlem po odmítnutí Filipa Turka jako kandidáta na ministra dál tříští politickou scénu. V první části debaty se k volebním modelům, slovníku politiky, SMS Petra Macinky, ústavnímu sporu o jmenování ministra i k pomoci Ukrajině střetli poslankyně Eva Decroix z ODS a předseda strany PRO Jindřich Rajchl, zvolený za SPD. V druhé části hodnotí celou situaci Jiří Weigl, bývalý kancléř prezidenta Václava Klause.
Volební průzkumy a hrubnoucí slovník politiky
Volební model agentury Kantar zveřejněný Českou televizí ukazuje hnutí ANO kolem 35 procent, SPD a Motoristé mírně oslabili, ODS se začíná dotahovat na hnutí Starostů. Milion chvilek pro demokracii k tomu na facebookovém profilu napsal, že opoziční tábor má v součtu více procent než ten vládní, a to ještě před kauzou „Macinkova vydírání".
K validitě průzkumů panuje v debatě podobný náhled z obou stran — jediným skutečně závazným měřením jsou volby samotné. Týden před říjnovými volbami dávaly průzkumy hnutí ANO 28 procent, reálný výsledek byl ale 34 až 35. Průzkumy navíc často zpětně ovlivňují chování voličů, kteří inklinují ke stranám s nejvyšší podporou.
Spornější je formulace Milionu chvilek, podle které „tahle parta drží pod krkem nás všechny". Decroix tento jazyk obhajuje — sama nedávno na sociálních sítích označila část vládní reprezentace slovem „svoloč" ve smyslu „sebranka" a stojí si za ním. Vzhledem ke kauzám kolem ministra Petra Macinky a nominace Filipa Turka jí termín přijde výstižný a je „za něj hrdá".
Rajchl výraz „svoloč" rovněž vítá — připomíná, že americké demokratce Hillary Clintonové podle řady komentátorů prohrál volby v roce 2016 výrok o „basket of deplorables". Hrdě se hlásí k „obyčejným lidem", kteří odmítají Green Deal, migrační pakt a další posílání zbraní na Ukrajinu. Právě toto „výrazivo" podle něj prohrálo volby předchozí Fialově vládě a prohraje je znovu.
SMS Petra Macinky: pokus o vydírání, nebo „pěna dní"?
Centrální spor debaty se točí kolem SMS zpráv, které ministr Petr Macinka poslal Petru Kolářovi v souvislosti s odmítnutím Filipa Turka prezidentem. Prezident Petr Pavel obsah zveřejnil, použil slovo „pokus o vydírání" a oznámil, že půjde k policii podat vysvětlení.
Rajchl se snaží debatu vrátit k právní rovině — paragraf 175 trestního zákoníku vyžaduje násilí, pohrůžku násilím nebo jinou těžkou újmu. Nic z toho podle něj v Macinkových SMS není, takže o vydírání se „zcela evidentně nejedná ani ve stádiu pokusu". Časování zpráv označuje za zkreslené — Macinkova zpráva přišla v devět večer, odpověď Petra Koláře až o půlnoci, takže rétorika o „nočních SMS" neobstojí.
Decroix právní kvalifikaci nepovažuje za podstatnou. Pro ni je rozhodující, že komunikace měla povahu nátlaku na prezidenta, aby se choval podle představ ministra. I kdyby šlo o trestný čin, podle ní by občanská reakce v ulicích vypadala stejně — jde o „neakceptovatelnou formu politického jednání". Lidem podle ní vadí osobnost Filipa Turka, jeho daňové i stavební problémy a jeho dřívější zpochybnění násilí na romské dívce.
Rajchl proti tomu staví srovnání s rokem 2021. Tehdy Markéta Pekarová Adamová podle něj veřejně mluvila o „zbavení prezidenta jeho pravomocí", poslanec Mikuláš Ferjenčík zase navrhoval, že pokud Miloš Zeman nejmenuje vládu „jakou chceme, snížíme rozpočet hradu na nulu". To je podle něj „stokrát horší" než Macinkovy SMS. Decroix oponuje, že tehdy nešlo o vyhrožování ministrovi, ale o spor o premiérovo právo navrhnout celou vládu.
Spor o ústavu: musí prezident jmenovat každého navrženého ministra?
Klíčový ústavní spor se točí kolem článku 68, odstavec 2 Ústavy, podle kterého prezident jmenuje ministry na návrh premiéra. Rajchl trvá na tom, že prezident nemá v této věci diskreci — ústava používá oznamovací způsob „jmenuje", což je podle jeho čtení uložená povinnost, ne možnost. Odkazuje na známý moment z prosince 2019, kdy Mikuláš Minář na Pražském hradě před Milošem Zemanem symbolicky trhal ústavu právě s odkazem na článek 68. Pokud bylo tehdy považováno za porušení ústavy, že prezident odkládá jmenování ministra, mělo by to platit i nyní.
Rajchl zároveň zdůrazňuje, že nehájí osobu Filipa Turka — kdyby seděl v parlamentu před čtyřmi lety, podle vlastních slov by stejně apeloval na to, aby Miloš Zeman jmenoval Jana Lipavského, byť s ním stokrát nesouhlasil. Stejně tak by býval podpořil jmenování ministrů Šmardy nebo Pocheho za vlády Andreje Babiše. „Ústava je nade všechno," opakuje.
Decroix s tímto výkladem ostře nesouhlasí. Podle ní by takový přístup znamenal, že prezident musí jmenovat „jakéhokoli fašistu, jakéhokoli nacionalistu, jakoukoli paní uklízečku", což by ho zcela zbavovalo jakékoli pravomoci. Připomíná, že prezident situaci popsal jako bezprecedentní a vysvětlil své rozhodnutí v dopise. Pokud má opozice ústavní spor, má k dispozici kompetenční žalobu — místo toho z věci podle ní dělá „politický cirkus".
Vrací také debatu k základní povinnosti vlády: dodat funkční vládu se všemi resorty, předložit nového kandidáta na ministra životního prostředí za Motoristy a začít skutečně vládnout. Boj proti institucím je podle ní výrazem nekompetentnosti a vyprázdněnosti.
Demonstrace na podporu prezidenta a obvinění z „lídra opozice"
Ostře se obě strany rozcházejí i v hodnocení demonstrace, kterou na podporu prezidenta uspořádal spolek Milion chvilek. Rajchl ji označuje za „protivládní demonstraci" — první slovo, které tam zaznělo, podle něj nebylo „Petr Pavel", ale „Andrej Babiš", transparenty mířily proti Babišovi, Turkovi a Macinkovi. To, že úřadující prezident demonstraci tohoto typu otevřeně podpořil, je podle něj „bezprecedentní" a fakticky znamená, že „přestal být prezidentem všech a stal se prezidentem pouze poloviny občanů".
Decroix demonstraci čte jinak — jako spontánní reakci části společnosti na nepřijatelnou formu jednání některých vládních představitelů. Připomíná, že prezident má dlouhodobě nejvyšší důvěru ze všech politických institucí, takže není divu, že část lidí v ulicích jeho postoj sdílí. Vyhlášení politické války hradu podle ní vychází z vládní strany, ne z hradu — vláda jen „sbírá plody vlastní práce".
K obvinění, že prezident zahájil kampaň za své druhé volební období, Decroix připomíná, že vyjadřování politických názorů ve vztahu k ministrům není v české politice nic nového. Postoj prezidenta hodnotí v dané situaci jako principiální — pro samotného Pavla by bylo jednodušší se do sporu nezapojovat.
Ukrajina, mírová jednání a letouny L-159
Nejzřetelnější rozkol panelu se objevuje u tématu války na Ukrajině. Rajchl odmítá podporu, kterou Česká republika Ukrajině poskytuje — válka podle něj nepřinesla nic než „utrpení a zkázu", padly v ní podle něj „2 miliony lidí" a strategie západu spočívající v posílání dalších zbraní vede do slepé uličky. Hlásí se k pozici Donalda Trumpa o ukončení „zbytečného krveprolití" a tvrdí, že kdyby se postupovalo podle jeho modelu, mír bylo možné uzavřít už v dubnu 2022 v Istanbulu — vrchní ukrajinský vyjednavač David Arachamija podle něj v rozhovoru pro ukrajinskou televizi řekl, že jednání tehdy zmařil britský premiér Boris Johnson svou návštěvou Kyjeva.
Decroix tento výklad ostře odmítá. Označuje ho za „velmi nebezpečný" a tvrdí, že mírová jednání hatí především Rusko, které válku zahájilo a které stále nechce uzavřít mír. Dokud Rusko bombarduje ukrajinská města, je podle ní podpora Ukrajiny tím nejlepším, co může Česká republika pro vlastní bezpečnost udělat — není to na úkor českých občanů, ale naopak v jejich zájmu.
V druhé rovině se debata dotýká konkrétně podzvukových letounů L-159, jejichž případný prodej Ukrajině se objevil v Macinkových SMS. Rajchl ujišťuje, že strana PRO by stejně dodávky neschválila — Česká republika má 24 strojů, z nichž je bojeschopná zhruba polovina, a darování čtyř strojů by podle něj zásadně oslabilo vlastní obranu. Decroix oponuje, že armáda potvrdila, že letouny darovat lze, a oceňuje, že česká veřejnost je stále ochotná Ukrajinu finančně i materiálně podporovat.
Pohled bývalého kancléře: cena za amatérismus
V druhé části debaty komentuje celou situaci Jiří Weigl, bývalý kancléř prezidenta Václava Klause a výkonný ředitel Institutu Václava Klause. Jeho úvaha „Cena za amatérismus" cílí na zásadnější problém než aktuální spor o Filipa Turka — na samotnou změnu paradigmatu, kterou přineslo zavedení přímé volby hlavy státu.
Přímá volba podle něj rozkolísala vyváženost ústavy a otevřela cestu lidem bez politických zkušeností. Politický marketing se stal určující silou, výběr kandidátů i průběh volby jsou „daleko nahodilejší, daleko bulvárnější". Přímo zvolený prezident bývá „daleko závislejší na svém okolí a daleko manipulovatelnější" než ti, které vybíral parlament. Voliči si do kandidátů projektují vlastní představy, aniž by reálně věděli, kdo ten člověk je.
Současný spor o jmenování ministra je pro Weigla projevem „politického amatérismu" hlavy státu. Pokud chtěl prezident některému kandidátovi zabránit, měl s tím přijít dřív — přesvědčit premiéra, aby ho oficiálně nenavrhoval, nebo přesvědčit koaliční partnery, aby předložili jiné jméno. Tak postupoval například Miloš Zeman s několika Babišovými nominacemi, které byly následně staženy. Ve chvíli, kdy oficiální ústavní návrh dorazí, ho podle Weigla všichni Pavlovi předchůdci respektovali bez ohledu na vlastní názor na kandidáta.
Otevřené odmítnutí návrhu vytváří podle Weigla nebezpečný precedens — příští prezidenti budou v pokušení do procesu sestavování vlády obdobně zasahovat, což ohrožuje funkčnost parlamentní demokracie. Tisková konference s ohlášením trestního oznámení, demonstrace na podporu prezidenta a celkové vynášení vnitřních vládních sporů na veřejnost působí podle něj „nestátnicky" — historicky se podobné věci řešily v zákulisí.
Kdo může Pavla porazit a paralela se Slovenskem
Weigl vidí paralelu s vývojem na Slovensku — prezidenti Andrej Kiska i Zuzana Čaputová začínali politickou kariéru na samém vrcholu, bez předchozího politického opotřebení, a po jednom mandátu se vrátili do soukromí. Funkce hlavy státu znamená absolutní ztrátu soukromí a obrovský psychický tlak, který nepřipravený člověk obvykle nezvládne déle než jedno volební období.
Petr Pavel se podle Weigla současnou kauzou „zařadil nebo nechal natlačit do krajní polohy" ještě před začátkem kampaně na druhý mandát. Ztratil tím výhodu, kterou měl v první volbě — že byl novou, fotogenickou tváří přitahující nerozhodnuté voliče. Nyní bude vnímán jako jasně definovaná osobnost, která spíše dělí, než sjednocuje.
Ideální protikandidát by podle Weigla měl mít politickou zkušenost, ale neměl by být v první linii aktuálních politických bitev — aby se předešlo „tahání králíků z klobouku". Připomíná příklad Miloše Zemana, který se po desetileté přestávce na Vysočině úspěšně vrátil do politiky a dvakrát zvítězil v přímé volbě.
Závěr
Debata dvou ostře oponujících politiků i následný rozhovor s Jiřím Weiglem ukazují, jak hluboce se česká politická scéna v aktuální krizi rozchází nejen v hodnocení Macinkových SMS nebo nejmenování Filipa Turka, ale i v zásadní otázce, jaká je vlastně role prezidenta v parlamentní demokracii. Zatímco panel se neshodne ani na tom, zda byl prezident Pavel oprávněn navrženého ministra odmítnout, Weigl varuje, že vznikající precedens zasáhne českou demokracii dlouho po skončení této konkrétní kauzy.
