Pokles spotřeby piva v hospodách je dlouhodobý trend, na němž se podílí hned několik faktorů. Tím prvním a nejvíce objektivním je proměna životního stylu: život se individualizuje, lidé se mnohem méně stýkají, mají méně vztahů, dětí i potřeby být pohromadě. S tím slábne i chuť zajít si někam ven, sednout si s někým a něco spolu prožít. K tomu se přidává měnící se struktura nápojů a celá řada bariér, kterými jde společnost, stát i legislativa proti gastronomii a pivovarnictví.
Pivovarnictví je v podstatě potravinářství, a tak na ně dopadá obrovské množství hygienických a potravinářských norem. Další omezení plynou z tažení proti alkoholu, vysoké daně sektor zatěžují a u piva platí navíc spotřební daň, kterou se z vína neplatí – přitom se rádi bijeme v prsa, jak jsme pivní národ. Roli hrají i rostoucí ceny energií, které se promítají do prodeje i do výroby. Český ležák je přitom energeticky náročnější než obdobné nápoje jinde ve světě, protože se vyrábí takzvanou dekokcí: část várky se ohřeje, přečerpá, povaří a vrátí zpátky, a tento cyklus se opakuje.
Obrovským přelomem byly covidové restrikce a lockdowny. Na pražském Starém Městě, kde ještě před pár lety fungovalo sedm pivovarů, zbyly dnes dva. Velké ztráty hlásí mikropivovary i průmyslové pivovary, a to i v exportu. Vedle propadu tržeb to navíc změnilo i návyky – když u mladých na několik let zmizela příležitost někam vyrazit, vytratila se postupně i sama potřeba.
U nejmladší generace kolem osmnácti let chybí o pivo zájem často úplně, mnozí nepijí alkohol vůbec. Pivo jim pod vlivem obecné propagandy připadá vulgární a obyčejné, což je ovšem omyl: pivo je obrovský svět plný stylů, chutí a vůní a nedá se redukovat na jedno pivo objednané v hospodě, stejně jako se restaurace nedá redukovat na jedno jídlo. Pivo je navíc nápoj výrazně kolektivní a dnešní doba sdružování a pocitu pospolitosti nepřeje. Není to škoda jen kvůli pivu – vytrácí se schopnost se sejít, něco dělat společně, na něčem se domluvit. Lidé se raději uzavírají do soukromého světa obklopeni elektronickými náhražkami a komunikace s cizími lidmi je čím dál těžší.
Prezident je politický hráč, ne kladeč věnců
Prezident republiky není v českém ústavním systému jen kladečem věnců – je to politický hráč, byť ve specifickém postavení. V některých věcech má samostatné pravomoci, kde rozhoduje sám, nepotřebuje kontrasignaci a nikomu se nezodpovídá. Existuje ale také řada agend, kde má sdílenou pravomoc a za jeho činy odpovídá vláda. Týká se to především zahraniční politiky. Když vláda jede na důležité jednání, kde se za Českou republiku hlasuje nebo přijímají závazky, jde tam s pozicí, kterou předtím obhájila v parlamentu – poslanci i senátoři o ní diskutují a vyjadřují se k ní hlasováním. Prezident nic takového dělat nemusí a nikomu se nezodpovídá. Mnohokrát přitom hlavou takové delegace byl, ale vždy v rámci předem schválené pozice.
Současný spor má dvě příčiny. Tou první je věcný, meritorní rozpor: prezident Petr Pavel se vysloveně rozchází v důležitých agendách, které mají být předmětem chystaného summitu v Turecku, a vláda má tisíc důvodů obávat se, že by tam vládní pozici nezastával – i když on sám slibuje, že by ji dodržoval. Je třeba si uvědomit, jak takový summit vypadá: není to žádná konference ani volná debata, ale vysoce formalizované setkání, kde u obrovského stolu sedí desítky vrcholných představitelů, dostávají slovo na pár vět a za nimi sedí jejich ministři zahraničí či náměstci. Státy zde vystoupí se svou pozicí ke schválené agendě, hlasují a k něčemu se zavazují. Proto je zásadní, aby byl náš postoj v souladu s našimi zájmy, srozumitelný a hájený jednotně. Jako menší středně velký hráč v NATO ne vždy uspějeme, ale můžeme hledat příležitostné spojence v jednotlivých tématech – ovšem jen tehdy, je-li jasné, co vlastně zastáváme. A právě tady hrozí, že to jasné není.
Druhou příčinou je spor o pravomoci. Není pravdou, že prezident je z ústavy povinen jmenovat ministra. K tomu, aby vláda mohla měnit své složení, je třeba dvou stran: jedna navrhuje, druhá jmenuje. Kdyby byl prezident povinen jmenovat, obešel by se klidně bez návrhu. Vše ostatní je ale politika. Bývalo zvykem, že ne všichni ústavní hráči konzumovali své kompetence úplně do krajnosti. Připomenout lze případ z minulosti, kdy odcházející premiér Jiří Paroubek blokoval uzavření ustavující schůze Poslanecké sněmovny, která je podmínkou pro podání demise vlády. I to je politika, kterou se naplňují různé kompetence. Pokud jedna strana zajde až na samý kraj a postaví si hlavu, je logické, že druhá strana udělá totéž, aby vyvážila svůj podíl na moci. To se teď děje – a tam, kde bychom potřebovali souhru nejvyšších ústavních činitelů, ji nemáme. Na otázku, kdo za to může, lze odpovědět, že snad obě strany, ale kdo si začal, je jednoznačné.
Ústavní soud není od toho, aby rozhodoval politické pře
Co je motivací prezidenta a hradního aparátu v tomto sporu? Když se jeho jméno objevilo mezi kandidáty, neexistoval patrně nikdo z deseti milionů lidí, kdo by si vybavil jeho dřívější politický text, projev nebo rozhovor – nikdy nic o ničem. Předpokládalo se sice, že bude patřit k jedné straně názorového spektra, ale že by se profiloval nebo nesl odpovědnost za svá slova a rozhodnutí, to ne. To je jeden z důsledků přímé volby, která nutně vede k souboji marketingových produktů, jejichž politické zázemí zůstává skryté a za nitky tahá někdo jiný.
Ve skutečnosti se tu odehrává boj o moc – o to, která ústavní role si v rámci ústavy vybojuje větší krajíc. Neustálé výkřiky o Ústavním soudu a ústavních žalobách jsou hloupé a dětinské. Ústavní soud tu není od toho, aby rozhodoval politické pře. Představme si, že rozhodne, že prezident do Ankary může, ale musí tam hájit pozici – kdo pak bude posuzovat, kterou větou už z té pozice vybočil? Zase ústavní soudci. To je čistě politický spor. Myslet si, že patnáct soudců jsou nadlidé jen proto, že se nikdy nehrabali ve střevech každodenní politiky, je naivní: jsou to lidé jako všichni ostatní a podle toho se rozhodují. Svěřit politickou moc zrovna tomuto orgánu a udělat z něj posledního hráče by znamenalo, že můžeme rovnou zrušit volby.
Ostatně, jak by Ústavní soud vůbec mohl rozhodnout? Jednak je tu otázka, jak přesně by měl rozsudek znít, jednak jak vládě nařídit, že prezidenta musí na summit vzít nebo že má právo vést delegaci. Takto by mohl rozhodovat prakticky o čemkoli. Tady totiž nejde o jednoduché ano, nebo ne – tady jde o rozhodování jak, a to se formuluje soudu i komukoli jinému jen velmi obtížně. I ministr zahraničí Petr Macinka uvedl, že si při nejbujnější fantazii nedokáže představit, jak by takový výrok vypadal.
Sjezd v Brně? Spíš česko-český než česko-německý problém
Stejnou logiku sebeidentifikace a loajality lze vztáhnout i na chystaný sudetoněmecký sjezd v Brně, který bývá přirovnáván ke Karlovarskému programu z dubna 1938. Smíchávání historických událostí je dnes v módě a v každé druhé debatě má někdo po ruce to nejúdernější přirovnání. Spojujícím momentem je tu ale míra ztotožnění se s daným státem a míra loajality k určitému státnímu uspořádání. Karlovarské požadavky z roku 1938 byly projevem nespokojenosti tehdejších Němců s tím, že se po rozpadu Rakouska-Uherska ocitli v jiném státě, v němž se necítili komfortně, a chtěli to politicky změnit.
Jádrem problému ovšem není česko-německá nevraživost – jde o problém česko-český, domácí. U nás je totiž bohužel běžným a ošklivým zvykem, že leckteří hráči na domácí politické scéně hledají oporu v zahraničí, žalují tam a shánějí si zvenčí podporu. Některé hrdé národy si naopak řeknou, že ať si doma jdou po krku jakkoli, navenek vystupují jednotně – u nás to tak není. Každý, kdo by mohl zvenčí zpochybnit domácí politické uspořádání, je některým silám vítaný. Krajanské sdružení, které sjezd pořádá, je přitom historicky politickou organizací vrostlou do politického systému a například jeho bavorská větev cyklicky nastoluje srozumitelné politické požadavky.
Otázka tedy zní, jaký typ loajality se na takové akci demonstruje. Pokud by šlo o folklor, jazyk a kroje, nemělo by to politické zázemí ani průběh – nikdo se přece nebude mračit na toho, kdo zpívá jiným jazykem a chodí v jiném kroji. Skutečná otázka ale míří jinam: k jaké státnosti vlastně účastníci a jejich hostitelé demonstrují sounáležitost? Je to loajalita k našemu uspořádání, nebo spíše k Bruselu, v jehož zájmu se mají demontovat poslední zbytky suverenity? Pojem politického národa – spojeného politickou ideou a loajalitou ke státnosti – nám přitom splývá s etnickým vymezením, zatímco třeba v Americe mluví lidé mnoha jazyky a přesto vědí, co politický národ znamená.
Vyhrocená debata v Poslanecké sněmovně nad usnesením k brněnské akci, kde se opozice a vládní koalice ostře střetly – opozice akci spíše hájila, koaliční poslanci byli proti – je do značné míry zástupným problémem a nástrojem, jak se opozice vymezuje vůči vládě. Zároveň ale nejde jen o to: i volby se dělily podle klíče, kdo chce více suverenity a rozhodování o nás a s námi, a kdo je naopak ochoten vzdát se práva veta a rozplynout se ve vlně unifikace a centralismu. To bylo jedno z hlavních témat minulé kampaně a narýsovalo to i povolební mapu. Je přirozené, že ti, kdo cítí – a často i hmatatelně mají – podporu z Bruselu, vnímají právě tam svou širší vlast a ideály, kterým věří, místo "čecháčkovství" doma.
Jedna strana sporu se vlastenectví posmívá a zároveň nepřímo adoruje vlastenectví k jiné vlasti. Ta druhá připomíná, že vlastenectví nemá nic společného se šovinismem – tedy s vyvyšováním se nad jiné národy. Vlastenec miluje to své, ví, co je doma a co je vlastní, ale neohrnuje nos nad jinými. Že je tahle česká nectnost – ono příslovečné žalování "pane učiteli, on mě Honza dloube do žeber" – opravdu specifická, ukazuje srovnání s Polskem: akci takového typu si nikdo nedovolí navrhnout ve Vratislavi, protože Poláci si svou existenci a hranice museli vydobýt a jsou na jejich zpochybňování mimořádně hákliví. U nás je naopak toto žalování zvenčí neblahým zvykem. Lepší by bylo říct si: pojďme si to vyříkat tady mezi sebou, ale nikoho zvenčí do toho netahejme.
