Europoslanec Ivan David, lékař a bývalý ministr zdravotnictví, v rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč podle něj vysoké školy v mnoha oblastech místo poznání pěstují ideologii. Diskuse přechází od sudetoněmeckého sjezdu v Brně přes německou politickou scénu až k jádru titulku: tezi, že akademický titul ani „vědecký konsenzus" nejsou zárukou pravdy a že lidé bez vysoké školy bývají blíž realitě než absolventi humanitních oborů.
Sudetoněmecký sjezd v Brně a postoj AfD
Část rozhovoru začíná u sudetoněmeckého sjezdu, který se nedávno konal v Brně. Šéf organizace Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt podle Davida hovořil pochvalně o průběhu i o zájmu dalších českých měst akci v budoucnu hostit. David k tomu připomíná, že jde o letitý spor a část německé politické scény se nedokáže smířit s důsledky prohraných světových válek. Pro některé politiky je téma vyhnání atraktivní hlavně proto, že na něm lze získat voliče.
U strany AfD, s níž SPD spolupracuje v Evropském parlamentu, David rozlišuje. Specifickou roli prý hraje Bavorsko, kde po válce skončily přibližně čtyři miliony vysídlenců. Někteří funkcionáři AfD jsou jejich potomky a téma využívají regionálně, aby konkurovali CSU. Na rovině celostátní podle Davida téma Benešových dekretů ve frakci nikdo nezvedá. Předseda frakce René Aust mu prý ujistil, že AfD neusiluje o návrat poměrů před rokem 1945; obrat „nejsme někým, kdo by chtěl revanš" parafrázuje David z jednání frakce.
David k tomu dodává osobní zkušenost: ve frakci, kde dříve seděl s devíti poslanci AfD, se delegace rozpadla na tři skupiny, které se vzájemně vylučovaly. V nové delegaci zůstali z původních jen dva. Politické strany se podle něj vyvíjejí rychle a ne každé prohlášení jednotlivého funkcionáře lze vydávat za stranickou linii.
Mainstream, neziskovky a tlak na opozici
Druhá rovina rozhovoru je o nerovných podmínkách politické soutěže. V Německu podle Davida CDU a CSU dostávají od státu vysoké příspěvky, zatímco AfD jako etablovaná parlamentní strana po letech čerpá nulu, protože ostatní strany si to v parlamentu odhlasovaly. Při zakládání evropské strany Evropa suverénních národů AfD podle Davida odmítly všechny německé banky a účet musela otevřít v zahraničí.
Politika tlumení opozice má ale podle Davida obrácený efekt. Aktivní politici dnes voliče oslovují přes sociální sítě, YouTube a podcasty a tradiční média ztrácejí na vlivu. Sám David vzpomíná, že jako ministr zdravotnictví na konci 90. let neměl prakticky šanci uvést věci na pravou míru — Parlamentní listy tehdy teprve začínaly, prostor pro polemiku poskytovaly jen ojedinělé tituly. Dnes je podle něj problém opačný: na potlačovaná témata si občan najde informace sám a strany, které jsou mainstreamem preferovány, jsou nuceny opírat se o publikum, které politiku jen letmo sleduje při televizi.
Vysoké školy: vzdělání bez kritického myšlení
Jádro rozhovoru otevírá moderátorův dotaz na obvyklé komentáře volebních výsledků v mainstreamu: voliči vládních stran prý bývají označováni za vzdělané z velkých měst, zatímco voliči opozice za méně vzdělanou populaci z venkova. David to označuje za své oblíbené téma a nabízí ostrou tezi: studium bývá podle něj často spíš indoktrinace než vzdělávání a vysoké školy jsou „po staletí hlavními nositelkami bludů". Mnoho tvrzení, která se tradují, podle něj neodpovídá skutečnosti a studenti je přebírají nekriticky.
Klíčová myšlenka zní: titul není totéž co kritické myšlení. Vysokoškolák podle Davida často považuje za chytrý každý nápad, který má z vlastní hlavy, a často přitom jen opakuje, co slyšel v televizi. Tímto mechanismem se podle Davida vytváří veřejné mínění: televize pustí výklad, lidé jej převezmou jako vlastní názor a anketa to potvrdí.
Jako protipříklad uvádí svou vzpomínku na zedníka se zvláštní školou, který se ho ptal na základní politické otázky způsobem, jakým je „vzdělanci" už nekladou. Lidé se základním vzděláním z továren se podle Davida problémů týkajících se reality drží blíž, kdežto bizarní teze často šíří absolventi humanitních oborů — opinion makeři, jak říká.
„Vědecký konsenzus" jako finanční nástroj
Druhým terčem je termín „vědecký konsenzus", který je podle Davida silně manipulativní. Většina vědců může tvrdit cokoli — to neznamená, že je to pravda; podstatou vědy je naopak průběžné zpochybňování. Konsenzus podle Davida často nevzniká z důkazů, ale z financování: kdo nesouhlasí, nedostane grant, ve výzkumu skončí a těžko splatí hypotéku. O „konsenzu" tak často mluví lidé, kteří nemají představu, jak věda funguje.
Na Green Dealu David ilustruje, kam to vede prakticky: v Evropském parlamentu prý kladl otázky pozvaným vědcům a ti se podle něj nedokázali bránit, protože věděli, že obhajují nesmysly, za které jsou ale placeni. Absolventi humanitních oborů přitom podle Davida věří bizarním tezím Green Dealu bezvýhradně, a když jim někdo řekne, že odporují fyzikálním zákonům, odpoví, že je třeba zákony novelizovat.
Tezi rozšiřuje až k odsouzení Josefa Skály a spol. v kauze související s katyňským masakrem: podle Davida soud argumentoval „bezvýhradně prokázanou pravdou", a kdo s takovou pravdou nesouhlasí, může dnes místo upálení jako Giordano Bruno dostat podmíněný trest a dva roky se bát mluvit. (Pozn.: Skála byl v roce 2024 pravomocně odsouzen Městským soudem v Praze k podmíněnému trestu za popírání genocidy v souvislosti s vyjádřeními k vraždám polských důstojníků v Katyni.)
Generační rozdíl: zkušenost vs. titul
K dělení voličů na „chytré“ a „hloupé" David přidává psychologický pohled: vzdělání má v české společnosti stále prestiž a lidé instinktivně následují toho, kdo působí vzdělaně — v experimentální psychologii je známý pokus, kdy chodec přejde na červenou jen tehdy, jde-li za dobře oblečeným gentlemanem, ale ne za bezdomovcem. Této tendence podle Davida využívá mainstream k dehonestaci voličů opozice.
Druhý rozměr je generační. V dnešní generaci dosahuje vyššího vzdělání mnohem víc lidí než kdykoli předtím, ale podle Davida to neznamená, že by byli inteligentnější nebo dokonce vzdělanější. Na nízkou úroveň studentů podle něj upozorňují pedagogové na všech vstupních stupních: studenti přicházejí stále hůře připraveni a absolventi jsou často nepoužitelní. Srovnání pak nejde mezi vzdělanými a nevzdělanými, ale mezi lidmi se zkušeností a lidmi „se vzděláním v uvozovkách".
Rozhovor zakončuje David poznámkou, že studenti byli v každém režimu zneužíváni k radikálním politickým akcím a že tomu tak bude i nadále. Závěr tak rámuje celé téma: kritické myšlení nelze získat tím, že někoho posadíme do posluchárny, a tituly nejsou jistota proti manipulaci.
