Školy mají učit přemýšlet, ne předávat jedinou správnou odpověď. Právě tady ale podle zkušeností mladé generace vzniká problém. Od pozvánek na Prague Pride přes metodické brožury až po revizi rámcových vzdělávacích programů se dětem stále častěji předkládá ideologie, o které se nediskutuje. Na začátek ale dvě aktuality.
Turkova nehoda nebyla trestným činem
Policie uzavřela prověřování letní nehody poslance Filipa Turka (Motoristé) se závěrem, že nešlo o trestný čin. Nanejvýš může jít o přestupek a ten se teď bude řešit u obou účastníků srážky. Konečný verdikt tedy ještě nepadl, jedno je ale jasné už teď: kdo mluvil o trestném činu, mýlil se.
Média, řada politiků, aktivistů i rozhořčených občanů přitom dávala Turkovi vinu dřív, než znala jakýkoli výsledek. Omluva nejspíš nepřijde, tak to chodí vždycky. Nejdřív démonizace a vykreslení nejhoršího člověka na světě, a když se ukáže, že se popsané nestalo, nastane ticho.
Mladí v politice a kultura debaty
O křeslo na pražském magistrátu se letos v říjnu uchází i osmnáctiletá kandidátka strany Volt. V krátkém náborovém videu slibuje věnovat se mimo jiné sociálním službám zaměřeným na duševní zdraví a podpoře inkluze ve školství. Do jednoho klipu tak směstnala víc témat, místo aby každému dala vlastní video a lepší dosah.
Zajímavější než video je ale styl. Výzva k debatě s dovětkem „buď se mnou půjdeš do debaty, nebo se bojíš“ je manipulativní a neuctivá. Důvodů, proč s někým nedebatovat, je víc: nedostatek času, pracovní vytížení nebo prostě nechuť s dotyčným mluvit. Kdo debatu odmítne, nemá být automaticky zbabělec.
Mladí lidé do politiky patří, a to právě proto, že se mnozí současní politici chovají hrubě a na ostatní plivou špínu. Jenže když noví lidé převezmou stejné praktiky jako jejich předchůdci, žádnou změnu nepřinesou. Ta má začít u toho, jak se mladí politici sami chovají. Respekt si kandidátka zaslouží aspoň za to, že do politiky jde i přes nepříjemné komentáře, které sklízí.
Dvaačtyřicet procent Čechů se bojí říct, co si myslí
Průzkum, který si nechalo zpracovat ministerstvo vnitra ještě za ministra Víta Rakušana, přinesl výmluvná čísla: 42 procent Čechů přiznává, že se někdy bojí otevřeně říct svůj názor. Víc než polovina lidí se navíc obávala manipulace voleb ze strany tehdejší Fialovy vlády. Že lidé raději přiznají strach, než aby řekli, co si myslí, není při pohledu na tehdejší atmosféru překvapivé.
Za touto kulturou ticha stojí mechanismus, který zná každý, kdo se kdy postavil proti hlavnímu proudu. Mainstream tlačí určitou ideu, a kdo s ní nesouhlasí, je automaticky démonizován a vykreslen jako špatný člověk. Jiný názor, třeba na LGBT témata, přitom neznamená neúctu k člověku. Respektovat, že má druhý svůj názor, ano. Popírat kvůli tomu realitu, ne.
Fáze rozkladu společnosti
Kolaps společnosti probíhá ve fázích. Začíná tlačením LGBT ideologie, ne ve smyslu, že každý může žít spokojeně po svém, ale jako cílená indoktrinace dětí, manipulace s jejich budoucností a zásah do rodin. Když je společnost dostatečně zaměstnaná těmito spory, přichází druhá fáze: masová migrace, jakou dnes zažívá Německo, Švédsko nebo Francie.
Paradoxem je, že část společnosti, která se hlásí k menšinám, podporuje příchod migrantů z prostředí, kde by tytéž menšiny byly pronásledovány. K tomu se přidává extrémně nízká porodnost Evropanů, kterou už zřejmě nelze rychle zvrátit. Varováním je Libanon, kde se poměr křesťanů a muslimů během desetiletí obrátil. Británie je v tomto čtení už ve třetí, konečné fázi, kdy je perzekvován každý, kdo nesouhlasí. Právě odtud ale nakonec přichází překvapivě rozumný krok, o kterém je řeč níže.
Škola jako místo jediné pravdy
Mladí lidé dostávají ve škole určitý ideologický směr. Ne formou „pojďme o tom debatovat a podívejme se na různé názory“, ale jako jedinou správnou odpověď. Netýká se to každé školy, ale mnoha. Kdo má kamarády na středních školách, slyší téměř shodně, že skoro v každém ročníku je aspoň jeden žák, který mění genderovou identitu.
Vysvětlení se nabízí: často jde o tiché, v kolektivu neoblíbené děti, které podlehly tlaku médií a sociálních sítí a uvěřily, že změna identity vyřeší jejich problémy. Soucit, který k nim vyvolávají učitelé a okolí, pak nutí ostatní akceptovat něco, co nikdo akceptovat nemusí. Ať si každý dělá, co chce, dokud neomezuje svobodu druhých. Odpůrci LGBT ideologie nejsou proti lidem s jinými názory, chtějí mít svůj klid.
I dobrá škola s rozumným vedením má omezené možnosti, když se ideologie dostává do rámcových programů. Ředitel často nezmůže nic ani s jednotlivými učiteli, protože dobrého učitele je těžké najít.
Pozvánky na Prague Pride
Na jedné střední škole zvali dva učitelé každý rok e-mailem všechny studenty na průvod Prague Pride, s nadšeným tónem, jako by šlo o oslavu krásy. Kdo se na průvod skutečně šel podívat, viděl tanečníka v minimálním oblečení a policejní čepici, který před přihlížejícími včetně dětí předváděl striptýz. Na otázku, jestli se nestydí dělat to před dětmi, zazněla odpověď, že je přece Pride.
Jakmile se něčemu řekne průvod lásky, může se na veřejnosti před dětmi obnažovat a tančit jako ve striptýzovém klubu. Dospělí ať si dělají, co chtějí. Bez přítomnosti dětí by se to dalo skousnout, i když to člověk ve městě vidět nechce. Problém nastává ve chvíli, kdy to ovlivňuje děti. Proto je špatně, když učitelé studenty na tuto akci zvou, a takových učitelů je po republice jistě víc.
Evropská kultura, sociologie a meritokracie
Ideologie se ve škole netýká jen LGBT. Jeden učitel, který už na škole nepůsobí, opakovaně tvrdil, že Evropa nemá kulturu. Evropa přitom vyrostla na křesťanských hodnotách, které platí dodnes, ať je kdo věřící, nebo ne: nepokradeš, nezabiješ, miluj bližního svého. Česko je sice nejateističtější zemí Evropy, ale to je dílo komunistů, Masarykova republika stála na křesťanských hodnotách. Kostely, hrady, zámky, obrana kontinentu před muslimskými nájezdy, to vše je evropská kultura. Stejně jako nebojácnost, s níž Evropané kdysi ovládli svět. Mladá generace se dnes proti migraci a LGBT ideologii zvedá a Evropa se ke své velikosti vrátí.
Nejvíc levicově indoktrinujícím předmětem je podle mnoha studentů sociologie. Jeden z úkolů zněl natočit, jak člověk pomáhá druhým. Natáčet pomoc a vystavovat obdarovaného na internetu je ale nefér. Odmítnutí úkolu znamenalo nulu a esej o tom, jak je důležité pomáhat všem. Jenže ne každý člověk má pro společnost stejnou hodnotu. Žijeme v meritokracii, ne v ideologii DEI. Jak může mít zloděj, který opakovaně okrádá druhé, stejnou hodnotu jako poctivě pracující člověk, kterého okradl?
Proč učitelé na indoktrinaci přistupují? Často nedobrovolně. Jsou závislí na státu, musí říkat, co se jim nařídí, a bojí se o práci.
Brožura Prague Pride pro školy
Další bod se znovu týká školy. Metodická brožura Prague Pride s názvem Úvod do LGBTQ+ identit z června 2025 nese údaj, že ji financovala Evropská unie. Obsahuje schémata, která mají vysvětlit rozdíl mezi genderem, pohlavím a sexualitou. Představu, že existuje muž a žena a nic jiného, označuje za zastaralý stereotyp a doporučuje mluvit o genderu, nikoli o pohlaví.
Lesby, gaye a bisexuály lze respektovat, co kdo dělá v ložnici, je jeho věc. Písmena T, Q a I za nimi ale nepředstavují normu. U dospívajících jde často o to, že se ve vlastní kůži prostě necítí dobře, protože dospívají.
Varovným příkladem je Dan Black, muž, který prošel tranzicí na ženu, časem pochopil, že to nefunguje, a vydal se zpět. Celou cestu dokumentoval a vysvětluje ji veřejnosti. Nedávno byl jmenován do Rady vlády pro lidská práva, což vyvolalo spory. Zkušenost je ale cennější než teorie a člověk, který si problém sám prožil, může pomoci mnoha dalším.
Brožura dál rozebírá specifické potřeby LGBTQ+ studentů: podporu při coming outu, řešení „queerfobního násilí“, sociální tranzici, při níž mají spolužáci oslovovat dítě podle nové identity, genderově rozdělené prostory, homofobii a transfobii, tranzici ve škole i „asertivní komunikaci“ s konzervativními rodiči, kteří mají své dítě za každou cenu respektovat. Jak se rodiče ke svému dítěti postaví, je ale na nich, ne na škole. Že nejde o teorii, ukazuje případ učitelky, která seřvala třídu za to, že nechtěla podporovat spolužačku v tom, že je chlapec. Jednotlivé body brožury navíc působí, jako by je vygenerovala umělá inteligence. Další materiály nabízí projekt ucimolgbt.cz.
Gender v osnovách a odklad revize
Revize rámcového vzdělávacího programu, kterou ministerstvo školství připravilo v roce 2025, počítá s genderovými tématy. Podle rozboru Echa24 se slovo gender v textu objevuje jedenáctkrát. Rámcový program je přitom závazný základ, podle kterého školy učí, a rodiče dlouho neměli možnost dítě z takové výuky jednoduše vyjmout. Existují lidé, kteří rodičům s vyjmutím dětí z konkrétní výuky pomáhají.
Ministr školství Plaga (ANO) povinné zavedení nových rámcových programů o rok odložil, pro základní školy na rok 2028. Překvapivé je to proto, že Plaga netají spíš levicové názory a konzervativní pravicové postoje nesdílí. Oficiálně ministerstvo uvedlo, že školy potřebují k zavedení reformy víc podpory. Zda za odkladem stojí i obsah, není jasné. Odklad ale dává šanci ukázat, že tento obsah do škol nepatří.
Teď je čas se vzpamatovat a přestat se bát mluvit. Mladí lidé nechtějí mít vymývané mozky od někoho, kdo o ně nemá skutečný zájem. Chtějí svobodný život, který si řídí sami. Rodiče, prarodiče i další příbuzní by jim v tom měli pomoct. Bez dobrých rodičů se z levicové propagandy ve škole dostat nedá.
Informovat a respektovat ano, indoktrinovat ne
Mluvení o LGBT ve školách má tři stupně. První, tedy informace, že LGBT lidé existují a jsou součástí společnosti, je v pořádku, pokud se z toho nedělá norma. Děti si k tématu mají najít cestu samy, pokud o to stojí. Druhý stupeň, vzájemný respekt, také: respektuji tebe, dokud respektuješ ty mě. Třetí stupeň, indoktrinace, kdy se dětem téma předkládá jako jediná pravda, je nepřípustný a vede rovnou do pekel.
Listina základních práv Evropské unie v článku 14 zaručuje právo na vzdělání a zároveň právo rodičů zajistit dětem vzdělání v souladu s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením. Unie, která tohle má ve své listině, přitom podle údaje na brožuře financuje materiál, jenž do dětských životů vnáší témata, která tam v tomto věku nepatří. Tak vypadá demokratický establishment v praxi.
Prudký nárůst žádostí o tranzici u dívek
Starší generace si vybaví vlnu anorexie, která zasáhla celou západní společnost. Dnes se podobný jev ukazuje u tranzice: čeští experti upozorňují na prudký nárůst žádostí o změnu pohlaví, nejvíc u dospívajících dívek, a varují před riziky. Dívky jednají víc podle emocí. Když jim někdo řekne, že nejsou hezké, uzavřou se do sebe.
Pak nastupují algoritmy sociálních sítí. Sledují, na co se člověk dívá, co lajkuje, co píše do komentářů a jak dlouho u videa zůstane, a vytvářejí si o něm přesný obraz. Nešťastné dívce pak „duhový influencer“ řekne, že je možná chlapec, má si změnit jméno, přimět okolí, aby ji tak oslovovalo, a vzít si blokátory puberty. Ty se prezentují jako zastavení, které dítěti dává čas na rozhodnutí. Ve skutečnosti jsou branou k dalším krokům.
Britská revize a konec blokátorů puberty
Zlom přinesla nezávislá revize péče o děti s genderovou dysforií ve Velké Británii, tedy v jedné z nejprogresivnějších zemí západního světa. Týká se dětí, ne dospělých. Britská klinika Tavistock měla kolem roku 2011 zhruba 250 doporučených dětí ročně, kolem roku 2021 přes pět tisíc, většinou dospívajících dívek. Český převod a komentář přineslo Echo24 z pera Ondřeje Šmigola.
Velká Británie blokátory puberty pro děti zakázala a v prosinci 2024 labouristická vláda zákaz prodloužila na neurčito. Argument, že blokátory jsou dočasné a dávají dítěti čas, se nepotvrdil. Velká většina dětí, které je dostaly, pokračovala k hormonální tranzici.
Kdo chce o těchto tématech vést debatu, potřebuje neprůstřelné argumenty. Blokátory zasahují do tří oblastí, které puberta formuje na celý život. Kosti v pubertě získávají hustotu a neexistuje studie, která by potvrdila, že se jejich vývoj později dožene. Kliniky pro dospělé navíc odmítly s výzkumem sdílet data. Mozek: puberta formuje emoční inteligenci, a když se nevyvine, dospělý člověk nemůže plně fungovat. A plodnost: v Evropě s mizivou porodností jde, řečeno bez obalu, o dobrovolnou kastraci.
Že zákaz na neurčito prodloužila právě labouristická vláda, ukazuje, že nejde o spor levice a pravice. Útok na děti je politika lidí, kteří chtějí vychovat generaci neschopnou se za sebe postavit.
Čeští odborníci: puberta není čas na rozhodnutí
Podobně mluví i čeští odborníci. V pořadu 360° na CNN Prima News zaznělo, že puberta je sama o sobě složitá a děti by se během ní o změně pohlaví rozhodovat neměly. Rodinný terapeut Vladislav Chvála upozornil, že dospívající těžko rozhodne o tom, kým chce být a jak chce vypadat po celý život. Dětský psycholog Václav Mertin dodal, že čtrnácti- až patnáctileté děti to kognitivně pochopit dokážou, rozhodují ale i další faktory. Oba patří k respektovaným odborníkům, kteří dávají prostor různým názorům.
Kdo se v otázce klimatu řídí odborníky a kvůli nim ničí průmysl, měl by být konzistentní i tady. Dalším známým příběhem detranzice je případ Britky Keiry Bellové. Tranzice je nevratná: kdo se zkusí vrátit jako Dan Black, nese následky do konce života. Dítě ve dvanácti až patnácti letech, kterému někdo poradí tranzici a nenávist k rodičům, kteří ji odmítají, může svého rozhodnutí později hořce litovat. A cesta zpět už nebude.
Rodiče pod tlakem
Tranzici prožívají i rodiče. Když za nimi dítě s novou identitou přijde, nevědí, jak reagovat. Nechtějí mu ubližovat ani mu brát iluze, ale musí být realisty. Do toho přijde do školy nezisková organizace a rodičům sdělí, že pokud dítě nebudou oslovovat novým jménem a podporovat v tranzici, dítě se zabije a bude to jejich vina.
Tvrzení, že se děti zabijí, když rodiče nesouhlasí s jejich novou identitou, ale nemá oporu v žádné velké studii. Existují naopak studie, podle nichž mají lidé po tranzici výrazně vyšší sebevražedné sklony, protože si uvědomí, co se stalo. Ovlivňovat takovým nátlakem rodiče, kteří o tématu nic nevědí, je odporné. Zakazovat lidem mluvit nelze, země má svobodu projevu. Prevence je ale zásadní: rodiče musí vědět, co tranzice doopravdy znamená.
Dítě se k těmto názorům dostává přes sociální sítě, a když mu je rodiče vezmou, bude je nenávidět. Bez prevence od malička ho před tím ochránit nejde.
Amerika, Trump a válka s Íránem
V Česku je situace ještě dobrá. Ve Spojených státech zašly věci mnohem dál a v některých státech mohl postoj rodičů k tranzici dítěte hrát roli až v otázce, zda jim dítě zůstane. Proto je dobře, že v Bílém domě sedí Trump. S jeho válkou proti Íránu se souhlasit nedá, ve vnitřní politice ale v tomto ohledu udělal mnoho dobrého. Amerika přitom může být pro Evropany bezpečným útočištěm, kdyby se Evropa skutečně pokazila.
Válka s Íránem zůstává záhadou. Trump se celou dobu prezentoval jako prezident míru, a pak rozpoutal obrovský konflikt. Zda šlo o ego, o moc, nebo o tlak někoho mocnějšího v pozadí, nelze vědět. Americký prezident nemusí být nejmocnějším člověkem v zemi. Anebo naopak je, a pak je jeho rozhodnutí o to těžší pochopit.
Kultura ticha: obezita jako tabu
Indoktrinace se netýká jen LGBT, ale i toho, co si děti smějí mezi sebou říkat. Lékaři varují, že obézních dětí přibývá a rodiče to ignorují. Cukrovkou druhého typu, dřív nemocí starších lidí, trpí už i školáci. Vina ale není jen na rodičích. Děti se bojí kamarádovi říct, že je tlustý, protože by sklidily zvláštní pohledy od spolužáků i učitelů a vyšly by za hlupáky.
Šikanovat kvůli váze nikoho nelze. Pojmenovat realitu a pozitivně podporovat zdravější život je ale v pořádku. Když rodič dítěti v dobré víře řekne, že je tlusté, dítě v pubertě se zhroutí a psychiatr mu zopakuje, že je dokonalé takové, jaké je. Americký konzervativní aktivista Charlie Kirk na to měl trefnou odpověď: místo plakátů, že jsou děti dokonalé, je třeba jim říkat, že mají obrovský potenciál. Jak může být někdo dokonalý a zároveň potřebovat chodit do školy?
Levice vyhrála Berlín, AfD Sasko-Anhaltsko
Z chatu přišel dotaz na stranu Die Linke, která v září vyhrála volby v Berlíně se ziskem přes čtvrtinu hlasů. Videa jejích představitelů působí tragikomicky. V programu, jak ho podávají krátká videa na sociálních sítích, se objevují body jako tolerance masek na demonstracích, větší nezávislost Berlína při rozhodování o výuce dětí nebo nárok na byt či dům, který rok stojí prázdný. V hlavním městě Německa tak zvítězila nejvíc extrémistická levicová strana, jaká mohla.
Opačným signálem jsou úspěchy AfD, která má vysoké preference napříč Německem a zemské volby v Sasku-Anhaltsku vyhrála.
Nebát se říct, co si myslíme
Mladí lidé mají jeden velký problém: bojí se říct, co si myslí. Lidé s mainstreamovými názory mohou říkat cokoli, ostatní mlčí. Bojí se toho, kdo má moc nad jejich známkami, i spolužáků, kteří je mohou vyštvat z kolektivu. Cílem je společnost, ve které se nikdo nebojí diskutovat. Já podporuji tohle, ty tamto, a dál se spolu normálně bavíme.
Když někdo prohlásí, že se cítí jako pes, ať se tak cítí. Dokud po ostatních nežádá, aby se učili jeho psí jméno a štěkali na něj, je všechno v pořádku. Respekt musí být oboustranný.
Rodiče, prarodiče a všichni členové rodiny by měli děti povzbuzovat, aby se nebály vyjadřovat. A měli by jim dřív než kdokoli jiný vysvětlit, co tranzice a blokátory puberty dělají s tělem. Vědí, co se dostalo do rámcových programů a co tam může zůstat. Když to dítěti řeknou oni a řeknou to dobře, naučí se lidi respektovat a zároveň pochopí, jaká je pravda. Musí být připravené na dlouhé vymývání mozků a nesmí se bát mluvit. Známky nikoho nezajímají, maturovat se dá i se čtyřkami.
Závěr
Na začátku streamu zazněla hádanka: fotografie z článku Echa24 o transgenderu a otázka, zda jde o ženu, nebo o muže. Správná odpověď zní thajský „ladyboy“, tedy muž, ukázka toho, kam až dokáže plastická chirurgie dojít. Poselství ale nekončí posměchem. Trans člověk, který žije jako žena a ostatním říká „oslovujte mě, jak chcete, nikoho tím neomezuji“, je přesně ten vzor soužití, o který jde. Kdo chce žít jinak, ať nechá ostatní v klidu, a klid bude mít i on. Ve školách i ve společnosti platí totéž: informovat a respektovat ano, indoktrinovat ne.
