Heydrichův projev z 2. října 1941, v němž zastupující říšský protektor označil Čechy německým výrazem, jehož český ekvivalent je „svoloč" či „ksindl", není dezinformací ani výmyslem — jde o historicky doložený dokument uložený i v archivu českého Ministerstva zahraničních věcí. Přesto byl před časem blog, který projev citoval, zablokován editorem pro „šíření dezinformací". Záminkou k takovému rozhodnutí se stalo citování historické autentické řeči nacistického funkcionáře. Spisovatel, publicista a badatel zaměřený na československý odboj za druhé světové války Jaroslav Čvančara, autor více než dvaceti knih o tomto tématu, situaci komentoval jasně: poslanec Jiří Kopza projev citoval věrně, přesně tak, jak to Heydrich skutečně prohlásil.
Heydrichův nástup a rozhodnutí Londýna
Reinhard Heydrich nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora 27. září 1941. Pět dní po příjezdu do Prahy pronesl v Černínském paláci svůj programový projev, v němž představil nacistické plány pro takzvané „konečné řešení české otázky". Ta zapadala do Generalplanu Ost, zaměřeného na germanizaci, likvidaci nebo vysídlení příslušníků pěti slovanských národů. Praktické důsledky na sebe nedaly čekat: okamžitě po nástupu do funkce dal Heydrich vraždit nejlepší příslušníky prvorepublikové armády — generály, plukovníky, majory — v Ruzyňských kasárnách.
Zprávy o tom přicházely do Londýna jak kurýrní cestou, tak prostřednictvím protektorátního tisku. Reakcí byl jasný dokument plukovníka generálního štábu Františka Moravce ze 3. října 1941 s jediným poselstvím: oko za oko. Přípravy na operaci Anthropoid začaly neprodleně. Do skupiny byl původně zařazen rotný Svoboda, který se však záhy zranil — nahradil jej Jan Kubiš. Odlet parašutistů se nakonec nekonal 28. října jako symbolické gesto, ale proběhl v prosinci 1941, kdy bylo možné lépe se na akci připravit. Heydrich byl jedním z nejobávanějších Hitlerových mužů; řídil mimo jiné konferenci ve Wannsee, na níž byl formálně schválen plán na vyvraždění evropských Židů.
Karel Čurda: složitost zrady
Karel Čurda si v české paměti vysloužil místo Jidáše — muže, jehož výpověď vedla k dopadení a zahynutí atentátníků v kryptě kostela v Reslově ulici. Badatelé nicméně připomínají, že celý příběh je složitější, než jak ho vnímá černobílé hodnocení. Přítomnost tlumočníka Václava Václavíka při prvním výslechu Čurdy na gestapu přinesla svědectví, které zaráží: Čurda během otázek jmenoval Gabčíka a Kubiše, ale vzápětí nenápadně sáhl do kapsy, vytáhl jed a pokusil se ho spolknout. Příslušníci gestapa nebyli začátečníci — po Čurdovi skočili a otrava se nekonala. Muž, který přichází na gestapo se záměrem udávat a zároveň se pokouší o sebevraždu, nepůsobí jako prvoplánový kolaborant.
Čurda pak seděl na tygru, z něhož nebylo sestupit. Řada věcí by mohla být lidsky pochopitelná, ale pozdější spolupráce při akci proti dalším parašutistům — například v případě operace Antimony nebo při lsti, jíž byl do Prahy vylákan parašutista František Pospíšil — to již bylo jednoznačně špatné. Rodina Čurdy v Nové Hlíně u Třeboně ho nicméně dodnes považuje za hrdinu, který prý zachránil obec. Zda tomu tak bylo, zůstává diskutabilní.
Heydrichův Mercedes a badatelská urputnost
Dnešní debata o tom, který z dochovaných automobilů je skutečně Heydrichův Mercedes, dobře ilustruje, co badatelská práce obnáší. Přicházejí v úvahu dva vozy — jeden v Dánsku byl s definitivní platností odmítnut. Druhý vlastní pan Macek, který ho ochotně půjčuje na výstavy. Kritici autenticity poukazují na chladič a další konstrukční detaily. Při úplném odstrojení vozu ve Vysokém Mýtě ovšem historik Eduard Stehlík identifikoval jedenadvacet indicií prokazujících, že jde o původní Heydrichovo auto — konkrétní spravovaná místa odpovídající dobové dokumentaci. Při téže příležitosti bylo v sedačce nalezeno i to, co způsobilo Heydrichovu smrtelnou infekci: chuchvalec žíní, který do něj po výbuchu pronikl spolu s kouskem karoserie. Kriminalistický ústav předtím sedačku neodstrojil celou; teprve důkladný přístup přinesl tento fyzický důkaz mechanismu Heydrichovy smrtelné rány.
Čvančarova více než čtyřicet let trvající badatelská práce čerpala z unikátní kombinace: archivního výzkumu i osobních setkání s pamětníky. V říjnu a listopadu 1989 se mu jako jednomu z prvních podařilo dostat do fondu 37 archivu ministerstva vnitra — v době, kdy bylo v badatelně vedro jako v peci a spisy se fyzicky ničily. Mezi jeho zdroji byli příslušníci zahraničních jednotek ze Západu i ze Sovětského svazu, plukovníci z východní fronty, ale i Rochus Misch, příslušník Hitlerova ochranného komanda, a syn samotného Reinharda Heydricha. Archivy badatele nepřekvapily zásadními odhalujícími fakty — spíše potvrzovaly, co znal od pamětníků, a dodávaly to nejcennější: detail, který celé vidění posune.
Gabčík a Kubiš nebyli profesionální vojáci a neměli možnost vystřílet statisíce nábojů. Byli to dobrovolníci s tehdy nejlepším dostupným výcvikem. Jejich poslední boj v kryptě kostela v Reslově ulici zůstává — slovy těch, kdo ji navštívili — místem, kde mrazí. Manipulace s historií, ať komunistická v padesátých nebo šedesátých letech, nebo ta dnešní, která blokuje blog citující historický dokument jako dezinformaci, sleduje pokaždé tentýž cíl: minulost ohýbat ve prospěch přítomných zájmů. Heydrichův výrok o „české svoloci" stojí věrně přepsán na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR. Zamlčovat ho neznamená chránit historii — znamená ji překrucovat.
