Michal Hašek, bývalý jihomoravský hejtman a dlouholetý člen ČSSD, dnes pracuje jako advokát a nestraník. V rozhovoru pro Parlamentní listy TV se vrátil k otázkám, které ho jako levicového politika formovaly — k zániku sociální demokracie, k proměně politiky v zemi i v Evropě, a k aktuálnímu sporu mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem o reprezentaci na summitu NATO v Ankaře. Stranou nezůstal ani plánovaný sjezd sudetských Němců v Brně, který Hašek považuje za nebetyčnou provokaci.
Zánik sociální demokracie a konec české levice
Víc než dvě desetiletí strávená v sociální demokracii zanechala hlubokou stopu. Hašek vzpomíná na dobu, kdy ČSSD vyhrávala volby s třicetiprocentními výsledky, a zároveň přiznává, jak bolestně prožíval její postupný úpadek. Přitom odmítá, že by byl tím, kdo stranu pohřbil — naopak, právě on se v určitém okamžiku pokoušel zabránit tomu, aby se ze sociální demokracie stala pouhá liberální strana bez vazby na tradiční levicový elektorát.
Zlom přišel v roce 2013, kdy se na politické scéně poprvé výrazně prosadil Andrej Babiš. Tehdy dosáhl ANO výsledku jen o necelé procento nižšího než ČSSD a zahájil tažení, které českou levici fakticky pohltilo. Babiš nepřevzal jen část programu — přetáhl především voliče. Naprostá většina těch, kdo dříve volili sociální demokraty nebo KSČM, dnes tvoří tvrdé jádro ANO. A dokud bude Babiš na politické scéně a hnutí ANO bude nejsilnější vládní stranou, pro tradiční levicové strany jednoduše není prostor.
Smutná prognóza zní jednoznačně: česká levice jako celek zkomírá. Volební pokusy nejsou úspěšné. Ani v Brně se levicové subjekty nedokáží domluvit na společné kandidátce a místo toho kandidují proti sobě. Za těchto podmínek žádný restart ani znovuzrození české a moravské levice nepřichází v úvahu.
Politika jako superstar show: sněmovna v rozkladu
Politika se za uplynulých deset patnáct let zásadně proměnila. Dřívější ostrý, ale věcný střet idejí, myšlenek a programů vystřídala permanentní one man show. Nejde o voliče, nejde o plnění volebního programu. Počítají se lajky, příspěvky na sociálních sítích, počty podcastů. Reálné výsledky nikoho nezajímají.
Hašek přiznává, že v aktivní politice by se dnes velmi špatně orientoval. Při svých posledních návštěvách poslanecké sněmovny sledoval, jak se atmosféra úplně změnila. Lidé spolu nejsou schopni sedět u jednoho stolu a normálně se bavit. Asistenti jedné nejmenované strany obchází sněmovní kuloáry a rozdávají vražedné pohledy. Takovou atmosféru za celé dvě dekády v české politice nezažil.
Sněmovna je hluboce rozdělená a blokové rozdělení se každým dnem prohlubuje, namísto aby se příkopy zasypávaly. Obstrukce, načítání nesmyslných návrhů do programu, každý chce svých třicet vteřin slávy a červené světýlko na kameře — to je stav, který vede k jedinému možnému výsledku: znechucení voličů, pokles volební účasti a eroze legitimity celého systému.
Hašek v tomto kontextu připomíná i akci na Letné, kterou organizoval Mikuláš Minář. Respektuje, že lidé přijeli a vyjádřili svůj názor — to je podstatou demokracie. Jiná věc je, kdy pak organizátor začte z papíru, co po přítomných vlastně chce.
Evropská unie v personální krizi a česká zahraničně-politická bezradnost
Česká republika není izolovaný ostrůvek. Evropská unie je v obrovské krizi — nejen ekonomické, ale především personální. V čele Evropy nestojí skutečné elity, které by svět respektoval. Stojí tam politici, kteří jako vysloužilé postavy z národních scén byli exportováni do Bruselu, aby tam zakončili kariéru. Případ Ursuly von der Leyen, která opustila Berlín poté, co po ní požadovali vydání mobilu, aby se v Bruselu po pár letech ocitla v totožné situaci, je výmluvným symbolem tohoto stavu. Historie nepamatuje tolik hlasování o nedůvěře Evropské komisi.
Hašek přiznává, že v roce 2004 byl přesvědčen o správnosti vstupu do EU. Do tehdejší unie. Dnes se z projektu stává de facto Spojené státy evropské, s obrovským tlakem na federalizaci a s bruselskými byrokraty, kteří by nejraději spravovali každý detail každodenního života. Přičítá tomu i neschopnost Evropy hrát prim v mezinárodních konfliktech — Evropa přihlíží, zatímco ostatní rozhodují.
Za reálné považuje dva scénáře: buď se Česko stane součástí tvrdého jádra kolem Německa a Francie — čímž by se ekonomicky znovu proměnilo v německý protektorát — nebo se sebevědomě zformuje širší středoevropský celek zahrnující V4 rozšířené o Rakousko, Itálii, Řecko, státy bývalé Jugoslávie, Bulharsko a Rumunsko. Mezi těmito dvěma scénáři se bude rozhodovat. A platí staré heslo: kdo je připraven, není překvapen.
Sjezd sudetských Němců v Brně: nebetyčná provokace
Plánovaný sjezd sudetských Němců v Brně — Sudetoněmecké dny 2026 — Hašek odmítá vnímat jako finální akt smíření, za který je vydáván. Je to nebetyčná provokace, a to hned z několika důvodů.
Zaprvé, sudetoněmecký spolek se do Brna de facto pozval sám, prostřednictvím spolku Meeting Brno. Ani vedení města Brna, ani Moravský kraj, ani česká vláda je oficiálně nezvaly. Úřední místa se nyní ohrazují: je to přece soukromá akce. Soukromá akce, která se odehraje na brněnském výstavišti — stále v majetku města — a trvá čtyři dny, s očekávanou účastí stovek až tisíců sudetských Němců. Bavorská zemská vláda na ni uvolnila zhruba 800 000 eur, tedy desítky milionů korun. Pozvánky se šíří po Bavorsku jako organizované přihlášky na zájezd, včetně hrazených nocleží a programu. V okamžiku, kdy se financování účastní bavorská zemská vláda, je zřejmé, že se jedná o politikum par excellence.
Poslední den sjezdu mají někteří účastníci navštívit Kounicovy koleje — místo, kde nacisté za druhé světové války věznili a popravovali české vlastence. Část historických pramenů dokonce uvádí, že brněnští Němci si mohli koupit vstupenky na popravy za dvě nebo tři marky. Tuto historii nelze oddělit od kontextu celé akce.
Přitom v programu sjezdu není ani řádka o tom, co předcházelo poválečnému odsunu. Nic o vyhnání Čechů z pohraničí po Mnichovu 1938. Nic o teroru, který organizovala sudetoněmecká strana Freikorps proti pravidelným československým jednotkám — armádě, četnictvu a finanční stráži. Nic o šesti letech protektorátu, o 365 000 umučených, zavražděných a uvězněných občanů Československa. Nic o vypalování horských osad na konci války, kdy německé jednotky musely vědět, že válku prohrají, a přesto vraždily desítky civilistů za údajnou pomoc partyzánům.
Smíření musí vycházet z obou stran. Kdyby sjezd začal rokem 1938, otevřel workshopy o příčinách a následcích, zahrnul do programu Lidice i Ležáky, připomněl tragédii na Švédských šancích u Přerova nebo masakr v Postoloprtech — pak by byl jiným sdělením. Jak je teď nastaven, jde o selektivní historii bez příčin a bez kontextu.
Hašek připomíná, že Václav Klaus jako premiér stál u česko-německé deklarace z roku 1997 a Miloš Zeman spolu s profesorem Pavlíčkem k nynějšímu sjezdu vydali společné prohlášení. Zajímavé bude sledovat, kteří čeští politici se na brněnském výstavišti objeví. Vlastenecké spolky a některé politické strany v Brně proto zakládají neformální iniciativu Obrana národa 2 a zvou do Brna oba bývalé prezidenty. Pokud sjezd proběhne bez jediného slova o nacistickém teroru, řekne to o svých organizátorech vše podstatné.
Hašek rovněž zdůrazňuje, že Benešovy dekrety nejsou vyhaslé — právně jsou součástí českého právního řádu a Ústavní soud opakovaně odmítl všechny útoky na jejich platnost, naposledy i pokus Lichtenštejnů, kteří se je snažili prolomit sedmadvaceti žalobami.
Pavel šlape jako slon v porcelánu: spor o summit NATO v Ankaře
Situace kolem zastoupení České republiky na summitu NATO v Ankaře je velmi nešťastná — jak dovnitř, tak navenek. Navenek to vypadá jako banánová republika, kde si prezident s premiérem musejí posílat dopisy a málem organizovat oddělené zájezdy. Tady nejsme v armádě. Neplatí vojenský řád Všeob 01. Platí Ústava České republiky.
Hašek odkazuje na komentář k ústavě od renomovaných ústavních expertů včele s Pavlem Rychetským a kolektivem. Článek 63 ústavy vymezuje pravomoci prezidenta republiky, a komentář k němu jednoznačně říká: zahraniční politika státu musí být jen jedna. Politicky za ni vrcholově odpovídá vláda, která se zodpovídá poslanecké sněmovně. Česká republika je parlamentní republika, nikoliv prezidentská. Prezident republiky je z výkonu funkce neodpovědný — politická odpovědnost leží na vládě. V případě sporu táhne za delší konec provazu vláda.
Prezident Pavel je v polovině funkčního období a nelze ho označit za začátečníka. Tolerance pro první kroky dávno vypršela. V některých věcech — a spor o summit NATO je jedním z nich — šlape jako slon v porcelánu. Řídit republiku to není jako řídit vojenský útvar nebo celozávodní výbor KSČ v Prostějově. Česká politika přitom zasluhuje jinou úroveň: veřejné šarvátky přes sociální sítě a posílání dopisů mediálním prostorem jsou na úrovni hospody páté cenové skupiny. Sleduje to zahraničí, sleduje to celá Evropa, sleduje to NATO.
Přitom existuje precedent: na summit NATO v roce 2022 nejel tehdejší prezident, ale premiér Petr Fiala s ministryní obrany Janou Černochovou. Babišova vláda tedy nevymýšlí nic nového.
Doporučení je jednoduché: dát míč na zem, svolat osobní schůzku, přestat si zasílat dopisy prostřednictvím Twitteru a domluvit se na tom, jak by vrcholová politika provozována být měla. Pokud vláda rozhodne, že na sumitu budou primárně premiér a ministři zahraničí a obrany — nech jedou oni. Prezident by si pak měl přestat veřejně komentovat, že nevidí nikoho, komu by chtěl předat křeslo. Parlamentní republika to prostě není způsob.
Hašek k tomu dodává osobní zkušenost: za celá léta, kdy měl možnost jednat s prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem, platilo dané slovo vždy. Ať šlo o veřejné nebo neveřejné dohody — podaná ruka nebyla k ničemu. Dnes to vypadá, že kdo na slovo věří, je za pitomce. Tak to ale být nesmí. Systém funguje jen tehdy, když i v lítých politických bojích existuje schopnost sednout si ke stolu a domluvit se.
Závěr
Rozhovor s Michalem Haškem nabízí pohled na českou politiku bez stranické příslušnosti, ale s hlubokou znalostí jejích mechanismů. Zánik levice, fragmentace sněmovny, krize EU, spor prezidenta s vládou o zahraniční politiku a kontroverze kolem sjezdu sudetských Němců v Brně — to jsou témata propojená jednou nití: česká politika ztratila schopnost věcného střetu idejí a místo toho sklouzla do exhibice a permanentní one man show. Cenou za to je ochromení institucí, znechucení voličů a eroze důvěry v celý demokratický systém.
