Česká republika stojí na křižovatce, kde se rozhoduje, zda půjde cestou západoevropských zemí – stagnace průmyslu, rostoucí kriminalita, sociální pnutí z nekontrolované migrace – nebo si zachová páteř a bude prosazovat vlastní zájmy. Rozhovor se soustředil na česko-slovenské vztahy, pozici ČR v EU, Green Deal a strategii energetické bezpečnosti.
Česko-slovenské vztahy: model pragmatické spolupráce
Společné zasedání české a slovenské vlády na zámku Nová Horka v Moravskoslezském kraji bylo hodnoceno jako pozitivní krok ke zbližování obou zemí. Česko a Slovensko sdílejí mimořádnou blízkost – kulturní, jazykovou i historickou – a tato blízkost nemá v kontextu rozpadlých federací v Evropě obdoby. Jako ilustraci stačí srovnat situaci na Balkáně, kde státy vzniklé z rozpadlé Jugoslávie dodnes zápasí s obtížnou spoluprací.
Minulá vláda nastavila vůči Slovensku „velmi špatnou tvář": ministr vnitra vystoupil na protivládní demonstraci v sousedním státě, spory místo přímého jednání se řešily přes zahraniční média a česká diplomacie se snažila „zalíbit se těm západním státům" prezentací konfliktů se sousedy v angličtině. Nynější přístup je pragmatický – řešit věci, které jsou společné, u jednacího stolu, ne na mediálních galeriích.
Jak být v EU slyšet
Otázka, zda Česko v Evropské unii „prosadí více ve svůj prospěch", dostala jasnou odpověď: nikoliv slepou poslušností, nýbrž schopností hlasitě oponovat. Historickým příkladem je odmítnutí migračních kvót kolem roku 2015–2016 – tehdy to nebyly poslušné státy, které dosáhly svého, ale ty, jež se nebály říci: „pokud to tak nebude, my se toho neúčastníme."
Česká republika tedy volí politiku asertivního prosazování národních zájmů – v otázkách bezpečnosti i ekonomiky. Tato politika „vždycky povede k tomu, že Česká republika z toho oproti jiným poslušným státům bude vycházet vítězně." Za cenu určitých třenic s Bruselem, sankcí a řízení u Evropského soudního dvora – to se ostatně dělo i v minulosti – si stát zachová rovnou páteř.
Patologické jevy na Západě jako varování i příležitost
Ve Francii, Německu a zemích Beneluxu se šíří „patologické jevy" – přímý důsledek nekontrolované ilegální migrace. Jde o zvyšující se kriminalitu, nízkou porodnost a celkové kulturní pnutí. Zároveň německá ekonomika stagnuje od covidu, zatímco Polsko a Česká republika rostou.
Závěr z tohoto srovnání: Česká republika nemusí bezezbytku následovat cestu největších ekonomik EU. Naopak – průmyslová základna, technické vzdělání, geografická poloha ve středu Evropy a tradice spolehlivých pracovních sil jsou předpoklady, které mohou českou ekonomiku posunout do lepší vyjednávací pozice vůči Německu, než na jakou jsme byli zvyklí. Německo se vzpamatovává z „dlouhé éry merklismu, na které navazovala éra zeleného vypínání jaderných elektráren, ignorování problémů způsobených ilegální migrací."
Green Deal: vzdor, diplomacie nebo obojí
Pokud revize Green Dealu nebude odpovídat zájmům ČR, otevírají se dvě strategie. První je „polský model": ignorovat nesplnitelné klimatické cíle a kalkulovat, že výnosy průmyslu dalece přesahují případné pokuty a ztráty dotací. Polsko pokračuje v těžbě uhlí až do roku 2040 a ukazuje, že to jde. Pokuty jsou „řádově nižší miliardy Kč ročně" v porovnání s desítkami miliard z průmyslu.
Druhá cesta je diplomatická – poctivé hledání spojenců. Tato diplomacie se vrátila a pracuje: ministři a vyjednavači v Bruselu „diplomatické řemeslo velmi zdatně ovládají" a umí nacházet průmyslové spojence napříč Evropou. Potenciálními partnery jsou Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rakousko, Itálie. Před volbami v těchto zemích se politická mapa EU pravděpodobně posune – a Česko by mohlo stanout v čele bloku hájícího průmyslové zájmy.
Přitom platí: naprostý distanc od nefunkční migrační politiky je druhou podmínkou pro dobrou budoucnost Česka v EU. Obě témata – migrace i Green Deal – jsou propojena jako dvě klíčová ohrožení průmyslové a sociální stability země.
Jaderná energetika jako strategická páteř
Zatímco Německo zhaslo jaderné elektrárny, Česká republika si zachovala svůj program jaderné energetiky – a dnes „vidíme, že nám to přináší plody práce." Tato konzistentnost je vzorem pro energetickou politiku obecně: pokud by součástí Green Dealu bylo omezování dalších zdrojů, je třeba se poučit z německé zkušenosti a nepodlehnout tlaku.
Uhlí zůstává dominantním zdrojem v energetickém mixu ČR – tvoří několik desítek procent. V 90. letech investovala ČR stovky miliard do restrukturalizace uhelného průmyslu a jeho ekologizace; tato investice nebyla marná. Vypínání uhelných elektráren bez adekvátní náhrady není rozumné, protože alternativy – větrníky, fotovoltaika, zkapalněný plyn ze zahraničí – jsou nespolehlivé, jak ukázala geopolitická situace.
Perspektivním cílem je jaderná energetika jako páteřní zdroj. Česká republika by se měla zaměřit na dobře ohodnocená pracovní místa, průmyslovou základnu a moderní infrastrukturu – a v energetice zůstat konzistentní v tom, co přineslo výsledky.
Ruské suroviny a nebezpečí závislosti na jednom zdroji
Minulá vláda Česko od ruských surovin nakonec odstřihla – s viditelným dopadem na energetické účty domácností. Princip, který z toho plyne, je obecnější: fixovat se na jeden zdroj – ať ruský nebo jakýkoli jiný – je „extrémně nevýhodné". Rusko disponuje obrovskými zásobami ropy a zemního plynu a bude se snažit tuto sílu využít k vydírání závislých zemí, podobně jako EU využívala migrační kvóty.
V aktuální situaci, kdy probíhá konflikt na Ukrajině a ropovod vede přes zemi blokující dodávky, by přeorientování se zpět na ruské suroviny bylo nezodpovědné. Česká energetická strategie by se měla vyhýbat závislosti na jediném zdroji a budovat diverzifikovaný a spolehlivý energetický mix – s jadernou energetikou jako dlouhodobou páteří.
Hybridní hrozby a odolnost voličů
Těsně před volbami se záhadně objevují „šokující zprávy" kompromitující nepohodlné kandidáty – fenomén, který česká koalice prožila ve dvou volebních cyklech po sobě. Řešením není regulace ze strany Evropské unie, která by zasahovala do volebního procesu, ale obrněnost samotných voličů: kritické myšlení a imunita vůči náhlým předvolebním odhalením. Česká veřejnost tuto imunitu prokázala – silný vládní mandát je jejím výsledkem. Trend ale narůstá a celá společnost by měla být na podobné hybridní hrozby připravena.
