Parametrická důchodová novela Fialovy vlády se v Poslanecké sněmovně projednávala druhý den nepřetržité rozpravy, v hodinách kolem dvaadvacáté a třiadvacáté. Z opozičních lavic proti ní v prvním čtení zazněla souvislá kritika: od výhrad k samotnému režimu projednávání přes chybějící čísla až k tezi, že jedinou důchodovou reformou, která funguje tisíce let, jsou děti.
Proč se o důchodech jedná ve dvaadvacet hodin
Dvacet let se s důchodovým systémem nedělalo nic — na tom se ve sněmovní rozpravě shodly obě strany sálu. O to hůř se vysvětluje, proč se věc, která leží na stole dvě desetiletí, musí najednou projednávat po nocích a v režimu, který působí spíš nátlakově než věcně. Mimořádná schůze má svoji logiku, protože nehrozí zdlouhavé schvalování programu. Proč ale rozprava neskončila v sedm večer a nepokračovala další jednací den, když po úterku následovala ještě středa, čtvrtek i pátek?
Prodloužená schůze navíc nezatěžuje jen poslance. V budově musí zůstat i zaměstnanci Sněmovny, kteří měli jiné plány a odslouží přesčas. K tomu se přidala obava, že když se rozprava nestihne v rozumnou hodinu, nařídí koalice pevné hlasování už v prvním čtení — tedy postup, jímž se tempo projednávání zákona řídí politicky, ne obsahem debaty. Přitom právě ta smršť faktických poznámek, která se táhla od předchozího dne, byla dření celého problému: ukázala, jak provázaná je otázka demografická, zdravotní, sociální i ekonomická a jak málo se dá vyřešit úpravou několika parametrů.
Odvaha, nebo politické gesto
Vládní vyprávění o odvaze, které premiér opakoval i mimo Sněmovnu, je z opoziční perspektivy přesně obrácené. Důchodová reforma má být v první řadě o pokoře — o odložení stranického dresu, protože se rozhoduje o poměrech po roce 2050. Do té doby se ve vládě vystřídá klidně šest kabinetů a nikdo dnes neví, jaké budou mít priority ani jak bude vypadat společnost, pro kterou mají rozhodovat. Ke shodě přitom vede jediná cesta: vyslechnout všechny návrhy, položit je vedle sebe a hledat průnik. Taková debata neproběhla.
Argument o dlouhodobé předvídatelnosti navíc naráží na vlastní zkušenost vlády. Právě prudký skok cen na přelomu let 2022 a 2023, který kabinet dopředu nepodchytil, byl důvodem, proč ve zrychleném režimu snížil mimořádnou valorizaci penzí; Ústavní soud pak v lednu 2024 stížnost opozičních poslanců zamítl a novelu uznal za ústavní právě s odkazem na šokové narušení hospodářské situace státu. Z opozičního pohledu ovšem celá epizoda ukázala, že vláda nedokáže spolehlivě odhadnout ani inflaci na měsíc dopředu — a přesto se uprostřed takové nejistoty rozhoduje o roce 2050. Odtud plyne i chladná predikce zaznívající z opozičních lavic: přijměte si, co chcete, ale dokud budou v zemi svobodné volby, nikdo nevládne navždy. Přijdou jiné vlády, budou mít jiný názor a bez širší shody novelu změní.
Poučení z druhého pilíře
Vlastní zkušenost z roku 2013 zní jako varování. Sociální demokracie, s níž tehdy vznikla koalice, měla nevyřízené účty s tehdejší opozicí, tedy se stranami dnešní vládní většiny, a druhý pilíř se stal symbolem toho sporu. Sněmovna připomínala tenisový kurt, kde si dvě strany pinkaly argumenty, a hlasovalo se s koaličním partnerem, aniž by na stole ležel vlastní propracovaný návrh nebo výstup expertních skupin. Druhý pilíř skončil a k roku 2016 byl definitivně zrušen.
Zanikl ovšem po zásluze. Vznikl prosazením politickou silou, ne shodou, nebyl státem garantovaný, účastníci mohli o peníze přijít a přihlásily se do něj jen desítky tisíc lidí. Právě tenhle vzorec se podle kritiky opakuje: opět koalice s ODS, opět podobný přístup, opět zákon s krátkou životností.
Osm procent HDP a otázka, co je vlastně stát
Žádný průběžný systém není stoprocentně ufinancovatelný — takový se ostatně nedá ukázat ani v zahraničí. Česko na důchody vydává zhruba osm procent HDP, Rakousko třináct. Rozdíl není technický, ale hodnotový: je to otázka priorit země. Stát je především společenství lidí a jednou z jeho základních povinností je postarat se o ty, kdo zestárnou.
Do stejné kategorie patří i spor o pojem dožití ve zdraví, který podle části poslanců nemá oporu v zákoně. Jenže tady se naráží na biologii a na přírodu, ne na legislativu — a ne všechno musí být na papíře. Generace se navíc nemají proti sobě rozdělovat, protože i dnešní mladí jednoho dne zestárnou a všichni budou dřív nebo později více či méně nemocní.
Jediné pojištění, které funguje tisíce let
Tisíce let existovalo jediné důchodové pojištění — vlastní děti. Žádný průběžný fond, jen naděje, že se potomci o rodiče na výměnku postarají. Proto patří do debaty o penzích především demografie a otázka, jak zvýšit porodnost. Bez toho kontextu a bez komplexního řešení nemá smysl předkládat parametrické změny.
Ze zkušenosti komunálního zastupitele je propad vidět v praxi: vítání občánků na radnicích ubývá. Část rodičů o obřady nestojí, ale hlavně se opravdu rodí méně dětí. Místo zhruba sto dvaceti tisíc narozených ročně jich je kolem devadesáti tisíc — demografický zub, který zemi dožene. Prioritou každé vlády by proto měla být prorodinná politika. Ekonomický růst, aby stát penze utáhl, je až druhá linka, byť nezbytná. O první z nich, o porodnosti, přitom v rozpravě nezaznělo skoro nic.
Chybějící čísla a systém o mnoha proměnných
V letech 2018 a 2019 byl důchodový účet v plusu, a průběžný systém je přitom v zásadě stále stejný. Zástupci koalice s tímto číslem nepracují — místo hledání zdrojů, jak na penze vydělat, se řeší, jak je lidem snížit. Opakované strašení nedostatkem peněz působí spíš jako zaběhnutá rétorika ODS než jako analýza.
Podobně vyznívá i materiál ekonomky Ilony Švihlíkové, který v rozpravě zazněl: návrh Fialovy vlády je restriktivní úprava několika parametrů, která jde na občana s bičem, velmi nízko nastavený náhradový poměr podkopává legitimitu průběžného systému a celek je promarněnou příležitostí ke komplexnějším změnám v české ekonomice.
Důchodový systém je totiž multifaktorová záležitost. Patří do něj demografie, porodnost, poměr emigrace a imigrace i průměrný věk dožití. Dále socioekonomické veličiny: průměrná hrubá mzda, ale také vyměřovací základ osob samostatně výdělečně činných, k němuž v rozpravě nezazněl jasný postoj ministerstva, průměrný věk nástupu do prvního zaměstnání, míra nezaměstnanosti a ekonomická aktivita. A nakonec technické parametry a politická rozhodnutí: sazby pojistného, minimální věk odchodu do důchodu, minimální počet odpracovaných let, nastavení předčasných důchodů, způsob valorizace, druhy vyplácených důchodů i náklady na správu systému. Právě tahle čísla opozice po koalici chtěla a nedostala je. Není pak divu, že jednání, o která se pokusil prezident na Hradě, skončila dřív, než pořádně začala — bez podkladů zbylo z jednání spíš alibi, když většina stejně počítala s tím, že si novelu prosadí silou.
Seniorů v mladších skupinách ubývá
Tvrzení, že se v minulosti neudělalo nic, také neobstojí — ve faktické poznámce to připomněla i poslankyně Berenika Peštová a několik dalších. Před pětadvaceti lety odcházely ženy do penze o osm let dříve než dnes. Deset let navíc klesá počet seniorů ve věkové skupině 65 až 69 let, v posledních pěti letech se růst zastavil i u skupiny 70 až 74 let a přibývá jen seniorů ve věku 75 až 80 let. Jejich důchody budou v následujících letech z biologických důvodů hromadně zanikat.
Do penze místo nich nastupují slabé ročníky narozené mezi lety 1960 a 1969. Demografický problém tedy existuje, ale míří jinam, než se v rozpravě tvrdí: jde o vymírání národa kvůli nízké porodnosti, ne o samotnou konstrukci důchodového systému. Ve skutečnosti jde o to, jak se bude bohatství přerozdělovat mezi generacemi — a klíčové je, aby ho ekonomika vůbec vytvářela.
Co do důchodové reformy patří
Systém redistribuce se dá upravit až potom — třeba vypolštářovat novým pilířem nebo dalšími daněmi. Politicky nepopulární, ale pravdivé přitom je, že osoby samostatně výdělečně činné odvádějí do systému podstatně méně než zaměstnanci a čerpají z něj asymetricky více; hrubé odhady té nerovnováhy se pohybují kolem sedmdesáti miliard korun ročně. Tlačit se musí i na růst mezd. Zásadním problémem je odliv stovek miliard z republiky formou dividend, který by se dal aspoň zčásti zadržet — nástrojem jsou zaměstnanecké akcie nebo posílení zaměstnaneckých odborů.
Do mozaiky, která by se dala nazvat důchodovou reformou, patří zdravotní péče včetně lázeňství, podpora porodnosti a hlavně dostupnost bydlení pro mladé lidi, pro kterou vláda neudělala prakticky nic. Patří sem i všestranná péče o kvalitu pracovníků: vzhledem k technologickým změnám je potřeba nárazník v podobě celoživotního vzdělávání a zapojení univerzit, spíš dánským způsobem než restrikcí. Věk odchodu do důchodu se dá posouvat třeba k devadesáti letům, ale pokud bude ekonomická aktivita nízká a ekonomika nebude vytvářet bohatství, nebude to nic platné — jediným zásadním příjmem státu jsou vybrané daně. A jednotný věk odchodu do důchodu nemůže platit plošně: mezi těžkými fyzickými profesemi, kde se do pětašedesáti pracovat nedá, a profesemi převážně duševními musí fungovat solidarita.
Závěr
Celé vystoupení směřuje k jediné pointě: parametrická úprava několika čísel není reforma, protože se míjí s příčinou. Tou je nízká porodnost, nedostupné bydlení, kvalita pracovní síly a schopnost ekonomiky vytvářet bohatství — a jedinou důchodovou reformou, kterou má země skutečně k dispozici, je víc dětí.
Novela nakonec Sněmovnou na podzim 2024 prošla. Debata tím ale neskončila: současná vláda ohlásila, že část reformy zruší — chystá zastropovat řádný důchodový věk na 65 letech a nově nastavit podmínky pro náročné profese, zatímco zpomalené tempo růstu nově přiznávaných důchodů má zůstat v platnosti. Změny mají začít platit od roku 2027.
