Česká politická scéna se v březnu 2026 ocitla na křižovatce hned několika napětí najednou: geopolitický chaos kolem Ukrajiny a Íránu, rozpadající se bruselský konsenzus, nová vláda se starými vzorci chování a parlamentní komedie kolem zákona DSA, která odhalila, jak vlastně zákonodárci skutečně pracují.
\n\nEvropa bez kompasu: rozpad konsenzu o Ukrajině
\n\nPetr Drulák, profesor politologie působící na Západočeské univerzitě v Plzni a předseda rady Ústavu mezinárodních vztahů, popisuje Evropu jako aktéra, který postupně ztrácí schopnost jednat jako celek. Konsenzus, jenž byl ještě donedávna považován za nedotknutelnou základnu bruselské politiky — Rusko nesmí zvítězit na Ukrajině, od Moskvy se nenakupuje plyn ani ropa — se začíná rozpadat pod tlakem ekonomické reality i geopolitických posunů.
\n\nKlíčovou roli sehrál vývoj kolem Blízkého východu. Válka, na níž se neshodli ani samotní Američané, otřásla jistotou, že Západ mluví jedním hlasem. Washington se štěpí — Drulák zmiňuje rezignaci výrazných trumpovských hlasů, které nesouhlasily s dosavadní linií, zatímco jiné frakce prosazují odlišné přístupy. Výsledkem je, že Evropa, zvyklá spoléhat na washingtonský kompas, se najednou ocitá bez jasné orientace.
\n\n![\"Petr](\"https://img.youtube.com/vi/uqbB4vP5WRo/hqdefault.jpg\")
\n\nBruselský tisk, tradičně loajální k unijním strukturám, sám začal psát o bezmocnosti Evropy. Drulák tento posun čte jako symptom hlubšího problému: zákulisní aktéři, kteří systém dosud drželi pohromadě, sami hledají, jak ochránit svá aktiva v situaci, kdy se starý řád drolí. Dekorum, jež dřív schovávalo zákulisní rozhodování za fasádu demokratické debaty, se přestává udržovat.
\n\nČeská republika v tom stojí v nekomfortní poloze. Drulák konstatuje, že Česko se orientuje převážně na Washington — a právě Washington je momentálně místem největšího zmatku. Česká zahraniční politika proto de facto nemá pevný kotevní bod.
\n\nBabiš jako chytrá horákyně: taktizování místo postoje
\n\nKonkrétním příkladem tohoto bezpostojového taktizování je podle Drulákovy analýzy chování Andreje Babiše na evropských summitech. Když Babiš a premiér Robert Fico odmítli půjčku Ukrajině, mnozí to četli jako jasný geopolitický signál. Drulák to vidí jinak — Babiš prostě hledá, jak vychytračit, jak se chovat jako chytrá horákyně: nešlápnout nikomu na kuří oko, nestát ani tady ani tam.
\n\n\n\nDrulák Babišovi přesto přiznává jeden rys, který ho odlišuje od průměrného politika: Babiš má skutečný vhled do problémů, rozumí tomu, o čem se rozhoduje. Není to robot řízený poradci — ale tento vhled záměrně nevyužívá k tomu, aby zaujal jasnou pozici. Je to přesně to chytračení, které Drulák popisuje jako systémový rys české a evropské politiky: politici nečtou zákony, o nichž rozhodují, protože v podstatě nechtějí být za nic zodpovědní. Babiš toto dotáhl k dokonalosti.
\n\nKontrast, který Drulák nabízí, je slovenský premiér Fico — člověk, který v řadě věcí dokáže říct věci naplno a jít s kůží na trh, i když za to platí politickou cenu. Drulák toto nepovažuje za vzor k následování, ale jako ilustraci toho, jak velký je rozdíl mezi politikem ochotným věci pojmenovat a politikem, který permanentně taktizuje.
\n\nZákon DSA a komedie v poslaneckém klubu SPD
\n\nZákon DSA — Digital Services Act, evropské nařízení zavádějící povinnou regulaci digitálních platforem — se v českém parlamentu proměnil v učebnicový příklad toho, jak zákonodárci nefungují. Ekonomka a poslankyně Markéta Šichtařová podrobně popsala, co se v poslaneckém klubu SPD odehrálo.
\n\nZákon byl přidělen konkrétnímu poslanci — v Šichtařové podání anonymně označeném jako pan X — jako jeho gesční agenda. Pan X zákon nečetl nebo mu neporozuměl, přesto doporučil celému klubu hlasovat pro jeho schválení. Šichtařová, která zákon prostudovala, s tímto doporučením nesouhlasila a otevřeně to řekla.
\n\n\n\nNásledoval řetězec absurdit. Na poslaneckém klubu se nejprve nálada obrátila a klub byl připraven hlasovat proti zákonu. Pak ale přišel víkend, Tomio Okamura vystoupil v pořadu Otázky Václava Moravce a namísto jasné obhajoby postoje klubu se věnoval korigování Šichtařové — prý je „málo klubová". Pan X nato navrhoval Šichtařovou vyhodit. O dva dny později Šichtařová v sněmovně otevřeně navrhla hlasovat pro smetení zákona DSA.
\n\nNa každém poslaneckém klubu přitom existuje tzv. signální systém: určený koordinátor ukazuje ostatním poslancům hlasovacím gestem — palec nahoru, palec dolů, nebo neutrálně — jak mají hlasovat. Šichtařová popsala finální hlasování jako frašku: zákon nakonec prošel, protože část poslanců hlasovala „špatně" — buď nevěnovala pozornost signálům, nebo signalizátor improvizoval způsobem prvý-druhý-prvý-druhý a někdo se spletl.
\n\nVýsledkem je, že strana, která se v kampani vymezovala jako antisystémová a hájila svobodu slova, zákon o regulaci digitálního obsahu podpořila — nikoli na základě věcné analýzy, ale na základě chaosu, strachu ze sankcí za rozpad koalice a neschopnosti vzít za zákon zodpovědnost.
\n\nNová vláda se starými vzorci
\n\nPřípad DSA ale není jen záležitostí SPD. Drulák a Šichtařová se shodují, že jde o symptom celkového fungování parlamentu. Ministerstvo spravedlnosti připravilo zákon, o jehož obsahu zřejmě nemělo úplně jasno, přičemž zákon se dotýká neziskových organizací, jejichž regulace je přitom jedním z programových témat nové vlády.
\n\nDrulák v širším kontextu hodnotí prvních sto dní Babišovy vlády: voliči se radovali, že skončila vláda Petra Fialy — ale základní parametry zůstaly stejné. Stejná bezpečnostní orientace, stejná muniční iniciativa, stejná evropská pravidla. Drulák to nepovažuje za překvapení: český volič ve skutečnosti nechtěl radikální změnu, chtěl pouze klid. Fiala pryč, nevotravujte mě.
\n\nStrana ANO přitom funguje tak, že záměrně produkuje komunikační chaos — Babiš prohlásí něco, Havlíček vzápětí řekne opak, aby se pokrylo úplně všechno. Tato strategie je vědomá a slouží k tomu, aby si strana udržela volební podporu napříč velmi odlišnými skupinami voličů.
\n\nLoutkovodiči a loutky: kdo skutečně rozhoduje
\n\nV závěrečné části rozhovoru Drulák nastiňuje svůj model toho, kdo skutečně stojí za politickým rozhodováním. Rozlišuje tři skupiny. První jsou velkovlastníci — nadnárodní oligarchická třída, která potřebuje stabilní prostředí pro volný pohyb kapitálu a proto systém liberální demokracie v zásadě podporuje, neboť jim vyhovuje. Jejich aktiva jsou zveřejňována pravidelně v podobě žebříčků největších majetků — nejde o žádné tajemství.
\n\nDruhou skupinou je to, co Drulák nazývá hlubokým státem — vysokí diplomaté, státní úředníci, generálové, kteří systém udržují ze setrvačnosti a přesvědčení, přičemž jsou do velké míry personálně provázáni s oligarchickými strukturami. Jako ilustraci zmiňuje vazby na podnikatele Strnadu a Křetínského.
\n\nTřetí skupinu tvoří politici a části veřejnosti, kteří skutečně věří, že brání demokracii před Rusy a Číňany — tito jsou podle Drulákovy analýzy nejspíše loutkami, nikoli loutkovodiči.
\n\nMédia, dezinformace a individuální angažovanost
\n\nDiskuse se dotýká i mediálního prostředí. Drulák popisuje přechod od klasického modelu veřejné debaty — kde politici čelili přímým otázkám novinářů v televizních debatách — k jednosměrným kanálům sociálních sítí, kde si politici sami určují, co a kdy řeknou. Přímá argumentační diskuse zmizela.
\n\nŠichtařová z vlastní žurnalistické zkušenosti upozorňuje na to, že alternativní média mají problém s nabídkou řešení — spíše popisují, co je špatně, než aby formulovala, co by mělo být jinak. Drulák tuto kritiku sdílí a zároveň připomíná, že prostor pro kvalitní informování existuje — ale vyžaduje osobní angažovanost čtenáře, nikoli pasivní konzumaci.
\n\nNa závěr Drulák odmítá jak pesimismus, tak snadný optimismus. Volby stále mohou přinést změnu, systém stále dovoluje příchod nových tváří — ale cesta je dlouhá a každý se musí sám rozhodnout, co pro ni může udělat. Pokud zákony nevznikají na základě věcné analýzy, ale na základě toho, komu fandíme, pak jde o velmi přesvědčivou imitaci demokracie — nikoli o demokracii samotnou.
