Sněmovna je zablokovaná způsobem, který v polistopadové éře nemá obdoby. Opozice si bere mediální zákon jako záminku, ale skutečným cílem je rozbít koaliční většinu a vrátit deep statu pozice, které mu nová vláda začala brát. Ministr pro sport, prevenci a zdraví — předseda klubu Motoristů ve Sněmovně — popisuje, jak se z dlouhých odpoledních diskuzí stalo „žvanění o nesmyslech“, proč je novela mediálních zákonů ve skutečnosti banální spor o financování a kde má nová koalice prostor doručit změny i přes blokádu prezidenta a úřednického aparátu.
Obstrukce jako blokáda parlamentu, ne diskuze
To, co dnes opozice ve Sněmovně dělá, není klasická obstrukce. Klasická obstrukce by znamenala dlouhou racionální debatu ke konkrétnímu zákonu, na jejímž konci přijde hlasování. Aktuálně se ale celé hodiny — někdy do půlnoci — promarní načítáním programu, tedy časem, který ani jednací řád na věcnou debatu neurčuje. Úterky končí pozdě večer bez schváleného programu, opozice dokola načítá ty samé body, mimořádně aktivní je v tom pirátský poslanec Zdeněk Hřib s opakovanými exkurzy do agendy pražského magistrátu.
Šrámy z předchozího volebního období jsou stále čerstvé a část opozičních poslanců si je vrací cíleně. Novela jednacího řádu sama o sobě nestačí — pokud se Sněmovnu nepodaří restartovat, koalice připraví usnesení, která stanoví pevný čas hlasování a zkrátí délku jednotlivých vystoupení. Většina musí mít právo schvalovat zákony a menšina právo se k nim vyjádřit, ne je donekonečna zdržovat. Demonstrativní odchod předsedy klubu Motoristů od jednacího stolu — s ranou do desky — měl být signálem, že tahle fáze končí.
Mediální zákon: spor o financování, ne o svobodu slova
Z původního návrhu novely mediálních zákonů, který procházel desítkami iterací na ministerstvu kultury, zbyla po vypořádání připomínek jedna jediná otázka: jestli se Česká televize a Český rozhlas budou nadále financovat z poplatků, nebo přejdou — jako v sedmnácti dalších zemích Evropské unie — na platbu ze státního rozpočtu. Žádné zásahy do programu, žádné omezení svobody slova, žádné mluvení do redakční politiky. Premiér přikázal stáhnout ruční brzdu a zbytečné kontroverzní pasáže se ze zákona odstranily — vrátil se text inspirovaný původní úpravou rady, vedení a struktur veřejnoprávních médií.
Motoristé do toho šli s tím, že zrušení koncesionářských poplatků v programu sami neměli. Ministr kultury Oto Klempíř zákon dotahuje proto, že to ukládá programové prohlášení vlády, na kterém se celá koalice shodla. Zveličování celé kauzy jako útoku na demokracii je nálepka, kterou používá progresivistická část politického spektra v boji proti racionální a transparentní správě věcí veřejných. Reálným důsledkem zpolitizování debaty je, že ministrovi kultury vyhrožují smrtí, hází mu před dům hořící objekty a útočí i na jeho děti. Symbolický hodinový protest České televize si vysvětlit nelze nijak jinak než jako požadavek, aby občané — včetně seniorů, dětí s mobilem a studentů bez příjmu — dál odváděli mediální daň.
Styl Motoristů a komunikace s občanskou společností
Motoristé jsou specifická strana — autenticky pravicová programem i stylem komunikace. Pražské ulice jsou pokryté plakáty „O nás bez nás“ k věcným záměrům, které se týkají státních zaměstnanců a úřadu vlády; aktivistická občanská společnost na ně reaguje organizovaně a hlasitě, často bez vazby na obsah. Strana si to nese: „A tak hrozní jsme, že jo.“
Uvnitř strany se styl liší. Filip Turek komunikuje jinak, Petr Macinka volí provokativnější polohu, ministr pro sport — pražský poslanec a lékař — preferuje věcnější tón. „My doktoři neradi provokujeme, dělat si z pacientů legraci taky není dobrý.“ Trojice se tím ale spíš doplňuje než štěpí; rozdílné rejstříky pomáhají oslovit různé části elektorátu.
Rozpočet, deficit a otevřené přiznání: nulu nevynulujeme
Motoristé do voleb šli s programem rozpočtové odpovědnosti — a teď zevnitř vidí, že vize vynulovat schodek do konce volebního období byla nedosažitelná. Z mandatorních výdajů, které tvoří většinu rozpočtu, by šly krátit jen položky typu důchody, platy učitelů, policistů a státních zaměstnanců — což nikdo z koaličních stran udělat nechce. Vedle toho je tu evidentní investiční dluh: silnice, železnice, dálnice. A obrana — Motoristé na rozdíl od některých konkurentů jasně řekli, že chtějí být plnohodnotným členem Severoatlantické aliance, ne jen přihlížejícím, a to také něco stojí.
Otevřené přiznání: deficit do nuly v tomto volebním období nepůjde, možná to bude trvat osm let. Voličům za to omluva, ale rezignovat na šetření, štíhlejší úřady a likvidaci zbytečné byrokracie nelze. V dílčích programových bodech Motoristé doručují to, co slíbili — nezvyšování daní, tvrdý postoj k Green Dealu a migračnímu paktu, příprava ústavní změny zakotvující českou korunu, výrazná změna zahraniční politiky pod vedením ministra Macinky, rekonstrukce ministerstva životního prostředí směrem k oddělení neziskového sektoru od veřejných penězovodů.
Boj s byrokracií: dotace na trávník přes deset razítek
Národní sportovní agentura vypisuje dotační výzvy s požadavky na dokládání desítky dokumentů — kolaudace, stavební povolení, doklad, že na hřišti probíhá ještě jiný sport, takže organizace dokládá, že tam vedle fotbalu „chodí lukostřelci střílet na terč“. Tři důvody, proč tak gigantický papírový aparát existuje: část přílepků se na sebe nabalovala desítky let, část pravidel je tu proto, aby měl kdo sedět v padesáti úřednických místech místo dvaceti s umělou inteligencí, a třetí — a nejvážnější — důvod je, že deep state chce mít moc. Komplikovaná pravidla jsou pojistka, která umožňuje s rozhodováním hýbat tak, jak si představují úředníci, a ne jak zní zadání politické reprezentace.
Sportovní dotace mají jít na minimum dokumentů. Kolaudace patří stavebnímu úřadu, ne sportovní agentuře. Stavební zákon, který právě prochází Sněmovnou a který má zkrátit povolování staveb ze sedmi až deseti let na jeden rok — případně úplně zrušit povinnost povolení u oprav domu — je blokován ze stejných důvodů: razítka znamenají moc a peníze pro síť úředníků, lobbistů a prostředníků, kteří potřebují, aby věci zůstaly složité.
Deep state: ne centrální řízení, ale přirozený produkt demokracie
Žádný ústřední výbor deep statu neexistuje. Deep state je přirozený produkt demokracií: tam, kde je svoboda, vzniká aparát, který té svobody využívá k tomu, aby si procesy nastavoval po svém a vykládal je po svém — tedy v důsledku v boji proti svobodě, kterou chce převzít. V konstitučních monarchiích a autoritářských státech arabského typu deep state v této podobě neexistuje, protože tam k tomu není prostor.
Recept ministra je jednoduchý a pochází z jeho podnikatelské praxe: vtrhnout do kanceláří, nechat si vysvětlit, proč se to dělá zrovna takhle, a hledat jednodušší cestu. Ve většině případů ani úředníci nedokážou vysvětlit, proč mají pravidla podobu, kterou mají — celé to na sebe nabalovali předchůdci a nikdo nezasáhl. Ideálním řešením by byl vládní zmocněnec pro likvidaci byrokracie, který by každý týden reportoval premiérovi konkrétní odstraněné požadavky. Podobné návrhy padaly už v dobách premiéra Topolánka, Miroslav Macek je tehdy na kongresu ODS shrnul lakonicky: „Je to úplně jednoduché, vemte jim peníze.“ Hospodářská komora má dnes balíček, který kdyby se prosadil, je to zázrak.
Prezident jako součást politického spektra, ne nadstranická role
Mýtus prezidenta jako nadstranické postavy vznikl po Václavu Havlovi a přímou volbou se proměnil v omyl. Tím, že občan volí prezidenta v přímé volbě, volí dalšího politika — třetí politický prvek vedle Poslanecké sněmovny a Senátu. Pokud prezident reprezentuje jinou část spektra než vládní většina, je naprosto očekávatelné, že s ní bude v rozporu — a média by to neměla servírovat jako překvapení. V Chorvatsku je vztah vlády a prezidenta drasticky vyhrocenější, v Rakousku je prezident od politiky výrazně oddělený. Česko si přímou volbou vybralo třetí cestu — a tu si musí zvyknout.
Prezident Petr Pavel je v 95 procentech na stejné politické vlně jako současná opozice — někdo by řekl, že je jejím lídrem. Vyhrocené výroky o americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi — že je „odpudivá lidská bytost“ a že napáchal víc škody než Putin — komplikují české diplomacii pozici na jednáních a recepcích, protože v politice je potřeba mít chemii i s těmi, s kým programově nesouhlasíte. Předchozí česká diplomacie vsadila všechno na vítězství Joea Bidena nebo Kamaly Harrisové; kdyby v Bílém domě seděl Biden, prezident by mluvil úplně jinak a setkávání by bylo radostné. Žádný chorvatský ani rakouský prezident by si nedovolil přijet do České republiky a pomlouvat tady domácí vládu — to je české specifikum.
Renta pro olympioniky za komunismu: cílená, ne plošná dávka
Návrh na změnu zákona o podpoře sportu, která státu umožní přes Národní sportovní agenturu a Český olympijský výbor finančně podpořit několik desítek lidí, není plošnou výhodou pro vrcholové sportovce. Týká se reprezentantů Československa z komunistické éry, kteří si v profesionálním režimu té doby zničili zdraví, neměli standardní pracovní poměr a dnes mají mizivé důchody — někteří medailisté z olympiád žijí na hranici životního minima. Sociální potřebnost a příjem budou dokládat.
Celkové roční náklady se počítají v jednotkách milionů korun, lidí je do stovky. Olympijský výbor ten systém v praxi už dnes provozuje, ale chybí mu zákonné zmocnění — a právě to chce novela napravit. „Není to o Jaromíru Jágrovi,“ jde o cílenou sociální dávku pro úzkou skupinu reprezentantů z minulého režimu.
Mistrovství světa ve fotbale a úloha státu
Stát fotbal jako národní sport dlouhodobě podporuje — registrovaných hráčů je v České republice téměř 400 tisíc, podpora cílí především na děti a mládež. To, jestli reprezentace na šampionátu uspěje, je věcí trenérů a hráčů, ne ministra. Ministr sportu nepoletí na začátek skupinové fáze — zápasy v Mexico City komplikuje nadmořská výška, ale postup ze druhého nebo třetího místa skupiny je realistický cíl. Pokud Češi postoupí, pozvání na další zápasy je ve hře.
Závěr
Nová koaliční většina dělá to, k čemu dostala mandát — ale narazila na trojí blokádu: opoziční obstrukce ve Sněmovně, prezidenta synchronizovaného s opozicí a úřednický aparát, který má zájem na tom, aby věci zůstaly složité. Otevřené přiznání, že rozpočet do nuly nepůjde, oddělení neziskového sektoru od veřejných penězovodů, demontáž razítkové ekonomiky a věcný spor o financování veřejnoprávních médií místo ideologické bitvy o svobodu slova — to jsou témata, kde rozhodnutí padají právě teď a jejichž osud určí, zda nová vláda bude něčím víc než správcem zděděného deficitu.
