Herní vývojář a spoluzakladatel Warhorse Studios Daniel Vávra, který stojí za sérií Kingdom Come: Deliverance, se v rozhovoru věnoval otázce, zda mají veřejnoprávní média v éře internetu ještě smysl, jak velké technologické platformy spolupracovaly se státními službami na omezování obsahu, a co stojí za mediální kampaní proti Natálii Vachatové, poradkyni premiéra Andreje Babiše pro oblast svobody slova.
Veřejnoprávní média jako přežitek
Česká televize a Český rozhlas jsou podle Vávry v dnešní době absolutně zbytečné. Vznikaly v době, kdy existovaly omezené frekvence a kdy státy hledaly způsob, jak zabránit opakování propagandistického zneužití médií, k jakému docházelo za druhé světové války. S příchodem internetu tento důvod zanikl — kvalita a pluralita obsahu se prosazují samy.
Na argumenty, že bez ČT by zaniklo nezávislé zpravodajství, reaguje skepticky: v Česku existuje srovnatelně hustá síť nezávislých médií a zpravodajských webů jako málokde jinde v Evropě. Tvrzení, že zánik ČT rovná se zánik svobodné žurnalistiky, považuje za absurdní.
Klíčový bod celé debaty je financování. Zhruba šedesát procent diváků podle průzkumů hodnotí vysílání ČT jako nevyvážené — přesto jsou nuceni ji platit bez ohledu na to, zda ji sledují. Vávra argumentuje, že kdokoli chce ČT sledovat, může si ji platit dobrovolně. Pokud by se dobrovolných plátců z veřejnosti ukázalo tolik, kolik protestujících přišlo na demonstrace na její podporu, televize by nepotřebovala žádný zákon a mohla by se stát skutečně nezávislou na státu.
Co dělat s rozpočtem místo provozu molocha
Na dramatickou tvorbu jde z rozpočtu České televize, který dohromady s rozhlasem dosahuje přibližně devíti miliard korun ročně, pouhých deset procent — a na dětskou tvorbu ještě méně. Jako vlajková loď dramatické produkce figurují vánoční pohádky, jejichž hodnocení na filmové databázi ČSFDb se pohybuje kolem čtyřiceti procent a níže. To podle Vávry nepotřebuje komentář.
Jako alternativu navrhuje grantový systém: kdyby se šest miliard ročně přesměrovalo přímo producentům formou otevřených soutěží — historický film o Janu Žižkovi, seriál z období husitství, pohádky pro děti — dalo by se financovat přibližně jeden celovečerní film denně. Místo toho značnou část rozpočtu pohltí provoz dvou obřích budov a tisíce zaměstnanců, kteří se přímo na obsahu nepodílejí.
Stejnou logiku aplikuje na Český rozhlas: v době streamovacích hudebních služeb nepovažuje za smysluplné platit stanici jako ČRo Klasika, jejíž obsah je volně dostupný na desítkách platforem. Rádio sám poslouchá jako mluvené slovo, ale právě ta skutečnost, že jej hlas veřejnoprávního rozhlasu opakovaně vytočí, považuje za dostatečný argument pro odhlášení.
Myšlenku, že po zrušení poplatků zmizí StarDance nebo oblíbené pořady, odmítá jako strašák: jakmile by ČT přestala bezkonkurenčně produkovat určitý typ obsahu, komerční televize by okamžitě vyplnily díru na trhu. Vávra uvádí, že Nova v poslední době produkuje kvalitní dramatické série a náklady na to, aby nahradila dramatickou tvorbu ČT, tvoří jednotky procent z jejího rozpočtu.
Menšina platí za televizi pro menšinu
Paradox situace spočívá v tom, že výsledky voleb dlouhodobě ukazují poměr zhruba šedesát ku čtyřiceti ve prospěch konzervativnějšího spektra — přesto naprostá většina novinářů a redakcí inklinuje k liberálnímu proudu. Vávra odhaduje, že podíl konzervativních novinářů v českých redakcích je zanedbatelný, a srovnatelná čísla cituje i z Německa a Spojených států. Na vysokých školách, odkud novináři vycházejí, se poměr liberálů a konzervativců za posledních čtyřicet let zcela překlopil.
Výsledkem je situace, kdy menšina vytváří obsah, který si sama objednává, a nutí většinu, aby jej platila. A nejen to: část tohoto obsahu se věnuje přesvědčování té platící většiny, že má špatné názory a potřebuje převýchovu. Právě tuto aroganci — přijímat peníze od lidí, kteří s obsahem nesouhlasí, a zároveň je za to urážet — považuje Vávra za klíčový důvod, proč model veřejnoprávního financování pozbyl legitimitu.
Cenzura na sociálních sítích a státní tlak
Vávra sleduje vývoj cenzury na velkých platformách od přibližně roku 2015. Problém se podle něj naplno projevil kolem amerických prezidentských voleb, kdy platformy jako Facebook a Twitter masivně omezovaly obsah, který nekonvenoval s tehdy dominantní narativní linií. Jako nejznámější příklad uvádí kauzu laptopu Huntera Bidena: když o něm napsal deník New York Post, platformy mu blokovaly účty a šíření článku bylo koordinovaně potlačeno. Dopis padesáti bývalých důstojníků zpravodajských služeb, kteří tehdy prohlásili, že jde o ruskou dezinformaci, byl posléze označen samotnou vládou USA za manipulaci — a průzkumy ukázaly, že kdybyli voliči měli přístup k těmto informacím, výsledek voleb by byl pravděpodobně jiný.
Vávra byl původně přesvědčen, že platformy jednaly z vlastní vůle. Následně se ukázalo, že americké státní instituce — včetně zpravodajských agentur — na ně aktivně tlačily. Tuto skutečnost potvrdili dle přepisu šéfové Googlu, Zuckerberg, Musk i Jack Dorsey. Pokus o vytvoření alternativních platforem vedl ke koordinovanému bojkotu: Apple a Google odstraňovaly aplikace ze svých obchodů, Amazon odmítal alternativním sítím poskytovat serverovou infrastrukturu.
DSA jako nástroj regulace a česká zkušenost
Na evropské úrovni vidí Vávra jako hlavní hrozbu nařízení o digitálních službách (DSA). Evropská unie udělila platformě X pokutu (dle Vávrových slov ve výši 140 milionů eur, podle veřejných zdrojů šlo o 120 milionů eur) a dle jeho čtení Musk dostával nabídky: pokud bude cenzurovat podle zákulisních instrukcí, pokuta zmizí. Před každými volbami, kde hrozí výsledek nelibý Evropské komisi, se spouštějí bezpečnostní programy omezující viditelnost určitého obsahu.
V České republice přirovnává Vávra zakázání řady webů předchozí vládou k protiústavnímu postupu bez opory v zákoně — a skutečnost, že se proti tomu prakticky nic nestalo, považuje za symptomatickou. Centrum hybridních hrozeb označilo Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP), jejímž je spoluzakladatelem, za organizaci šířící dezinformace. SOSP podala žalobu, která je v době rozhovoru podle jeho slov u soudu.
Na Facebooku byl opakovaně omezován za příspěvky. Jeden případ podrobně popisuje: sdílel fotografii údajně zachycující starostu New Yorku v přítomnosti Jeffreyho Epsteina, Billa Clintona a Billa Gatese na filmové premiéře. Fotografie se ukázala jako falzifikát, ale Vávra tvrdí, že popsaná událost — setkání těchto osob na premiéře matky starosty — se skutečně odehrála. Hned po upozornění příspěvek smazal a omluvil se. Facebook mu vzápětí smazal i vysvětlující příspěvek s omluvou, přičemž moderátoři ho označili za šíření falzifikátu. Tato kauza se stala pro část médií základem pro nálepku dezinformátora.
Kauza Vachatové: anatomie mediálního honu
Natálie Vachatová pracovala jako analytička SOSP a na začátku roku 2026 se stala poradkyní premiéra Andreje Babiše pro oblast svobody slova. Krátce po jmenování se stala terčem rozsáhlé mediální kampaně. Vávra podrobně rozebírá mechanismus: novináři jezdili do jejího rodného města a vyptávali se na gymnáziu na spolužáky, hledali kompromitující material na kohokoli z její rodiny. Vytáhli, že její matka byla spojena s pomníkem ruským vojákům — přičemž část rodiny pochází z Ukrajiny a rodina pomník vnímala jako pietní místo k uctění padlých ve druhé světové válce.
Jakub Janda a platforma Štít demokracie publikovaly o Vachatové podle Vávrových slov padesát příspěvků za týden. Vávra píše Jandovi přímo a ptá se, zda je ochoten tato tvrzení obhajovat u soudu — Janda příspěvky vzápětí maže. Vachatová mezitím podala žaloby. Vávra tvrdí, že pokud u soudu neuspěje, Česká republika přestala být právním státem.
Klíčovým momentem bylo prověrkové řízení: zpravodajská komunita na dotaz zákonodárců v sněmovním výboru potvrdila, že Vachatová nepředstavuje bezpečnostní riziko. Přesto žádná redakce, která o ní psala jako o bezpečnostní hrozbě, se neomluvila.
Asymetrie médií a bojkot Seznamu
Vávra vyzval ke zvážení alternativ k portálu Seznam, který vnímá jako jednostranně politicky orientovaný. Paradox spočívá v tom, že konzervativní polovina populace je na Seznamu závislá skrze desítky navázaných služeb — a přesto portál pokračuje v obsahové politice, která tuto část uživatelů systematicky odcizuje. Podle Vávry existuje na trhu díra obrovská jako kráva: polovina populace bez reprezentace v mainstreamu — a přesto žádná konzervativní alternativa nedosáhla srovnatelného dosahu.
Vysvětlení vidí částečně v pohodlnosti a závislostech, ale také ve struktuře mediálního vzdělávání: na žurnalistických fakultách prakticky neexistuje konzervativní student, protože konzervativně smýšlející absolventi středních škol dopředu vědí, že by tam byli totálními exoty. Konzervativní novinář se tak nerodí ze školních lavic, ale z praxe — píše jako publicista vedle svého hlavního zaměstnání. Jednou ze vzpomínek, která Vávrův postoj k akademickému prostředí ilustruje, je přednáška na Fakultě sociálních věd UK, po níž studenti podali stížnost rektorce, že přednášel dezinformace. Stížnost byla nakonec zamítnuta po zhlédnutí záznamu.
Závěr
Vávra opakovaně vrací rozhovor k jednomu průřezovému tématu: polarizace společnosti není důsledkem svobody slova, nýbrž důsledkem dlouhodobého zneužívání důvěry. Poplatky za ČT, cenzura na platformách, mediální hony na politické outsidery — to vše jsou symptomy systému, kde menšina ovládá agendu a většina platí. Výsledkem není silná demokracie, ale eroze důvěry v instituce, která se nakonec obrátí i proti těm, kteří ji živili. Na otázku, zda zvažuje vstup do politiky, odpovídá jednoznačně záporně — a jako důvod uvádí přesně popsaný mechanismus, jak se každý potenciální kandidát stane terčem likvidačních kampaní dřív, než stačí cokoliv říct.
