Nový červnový průzkum agentury NMS ukázal, že navzdory půl roku v opozici a permanentní negativní mediální kampani proti Babišově vládě se preferenční mapou Česka prakticky nepohnulo. ANO drží vedení, STAN přeskočil ODS, ale jen díky vyprahlému poli kolem sebe. Lidovci a TOP 09 by se zatím do Sněmovny nedostali. Z čísel se rýsuje nepříjemný scénář pro opozici a kuriózně dobrý důvod, proč by se v roce 2027 mohl vrátit Petr Fiala se značkou Spolu 2.0.
Půl roku vlády ANO a preference se nehnuly
Tři vládní strany — ANO, SPD a Motoristé sobě — mají zhruba to, s čím šly do říjnových sněmovních voleb 2025. Dva největší hráči opozice, STAN a ODS, se v rámci statistické chyby perou o druhé až třetí místo. Klíčové číslo se ale skrývá u bývalých vládních stran: KDU-ČSL a TOP 09 by se v rámci hranice pěti procent do Sněmovny nedostaly.
Za půl roku, který by za normálních okolností opozice využila k naplnění mediálního prostoru, k tomu, aby se rozhodla, kdo bude jejím lídrem, a aby otevřela vlastní agendu, se nestalo nic. Nepomohl ani postupně sílící mediální tlak ze strany České televize a Českého rozhlasu kolem reformy financování veřejnoprávních médií, ani permanentně medializovaná aktivita prezidenta Pavla, ani kampaň neziskového sektoru. Voličská přesvědčení vydržela.
Lidovci ve volném pádu, „nové Česko" 3,9 procenta
Pro KDU-ČSL je hodnota 2,4 procenta v průzkumu varovným signálem. Klasická poučka říká, že jakmile strana zvolí nového předsedu, získá automaticky pár procent navrch — Jan Grolich, který stranu na nedávném sjezdu převzal, takový efekt nezpůsobil. Mariánu Jurečkovi, předsedovi klubu, je přitom třeba nechat, že je jedním z mála lidoveckých politiků, který soustavně pracuje. Toxicita značky ale zůstává.
Ještě paradoxnější je, že téměř čtyři procenta v průzkumu vytočilo „nové Česko" Martina Kuby — formace, která prakticky existuje jen na papíře, billboardem a tváří svého zakladatele. A ta předbíhá obě někdejší vládní strany. Pokud se trend potvrdí, jihočeský hejtman se z dosavadní role třetího vzadu může proklestit přesně do té pozice, ze které těží spolu se smějícími se třetími, když se dva základní soupeři vyčerpají.
Návrat Petra Fialy jako Spolu 2.0
Z rozštěpení stran pod pěti procenty plyne pravděpodobně jediný scénář, jak se může opozice před dalšími sněmovními volbami znovu poskládat. Petr Fiala si vezme rok dva pauzy, znovu se vrátí s konceptem „Spolu 2.0", ODS, KDU-ČSL a TOP 09 zopakují stejné spojenectví a postaví ho jako odpověď na Babišův tandem s Karlem Havlíčkem. Vedle nich by mohl figurovat i bývalý pražský primátor Zdeněk Hřib za Piráty, což by pro řadu voličů byla velmi nepříjemná představa — a přesně z toho by mohl těžit Kuba jako třetí.
Háček je v tom, že Petr Fiala je stále velmi nepopulární. Nepopularitou rivalil dříve i tehdejšímu šéfovi komunistů Vojtěchu Filipovi a souboj o triumf nepopularity sváděl i s Markétou Pekarovou Adamovou. Člověk, který s ANO prohrál sněmovní volby o jedenáct procentních bodů, by se přitom měl vracet jako spasitel. Pro voliče to znamená opakovanou nabídku starou dvanáct let, což pro středové, váhající voliče není výzvou, na kterou by reagovali pozitivně.
Co vládě fakticky pomohlo — OZE a ceny paliv
Vláda Andreje Babiše má za sebou několik konkrétních kroků, které do preferencí promlouvají víc než kulturní války kolem České televize, eura a NATO. Šlo o jeden ze splněných slibů — odstranění poplatků za podporu obnovitelných zdrojů ze stranění elektřiny, čímž ulevila domácnostem i průmyslu. Při uzavření Hormuzského průlivu po válce v Íránu navíc poměrně rychle zareagovala na ceny paliv: snížila spotřební daň a zastropovala marže obchodníků.
Opozice to napříč pěti stranami povinně zkritizovala, ale když dostala otázku, co by udělala jinak, opakovala mantru o „analýzách" a „oslovení odborníků". Návrhy řešení, která sama původně předkládala, šly v parlamentní debatě bokem. V kontrastu s Fialovou vládou, která půl roku nedokázala zastropovat ceny elektřiny při minulé energetické krizi a sklouzla k nejvyššímu zastropování v EU, dnes mnoho voličů cítí, že vláda alespoň něco dělá rychle a hmatatelně.
15 minut prezidenta na úřadě vlády
Spor o účast prezidenta Pavla na summitu NATO v Ankaře vyvrcholil neobvyklou situací — prezident osobně sešel z Pražského hradu do Strakovy akademie a strávil 15 minut na poradě vlády. Z této schůzky vyšel s pocitem vítězství, ale s nesprávnou letenkou: vláda v podání ministra Petra Macinky navrhla, aby místo summitu v Ankaře jel reprezentovat republiku na zářijové Valné shromáždění OSN do New Yorku. Pavel souhlasil a ze schůzky odcházel s bojovnou náladou — pak ho ale poradce uvědomil, že žádanou cílovou stanicí nebyla Ankara.
Z jiné strany ale prezident vládě hodně pomohl. Tím, že ho vláda na valné shromáždění OSN pustila, vyvrátila argument, na kterém měl prezident stavět svou kompetenční žalobu před Ústavním soudem — že vláda mu systematicky znemožňuje reprezentovat republiku v zahraničí. Tento argument tím prakticky odpadl. Pro vládu je teď otevřená i radikální varianta: ustoupit i v Ankaře, sledovat, co tam Pavel přednese, a sebrat mu tím vítr z plachet.
Lipavského MZV — faktury, které nikdo neplatil
Z ministerstva zahraničí dorazila na povrch informace o neplacených fakturách za éry předchozího ministra Jana Lipavského. Resort, který nastoupil jako pirátský propalestinský aktivista a odcházel jako proizraelský ministr zahraničí za ODS, v sobě nese dvě hluboké stopy: dosazení politicky spřízněných lidí bez diplomatické zkušenosti do klíčových pozic a hospodářskou improvizaci, jejíž důsledky teď řeší aktuální resort.
Zveřejnění informací o neplacených závazcích je výsledkem práce nového vedení MZV. Kontrast obou ministrů ale ukazuje na hlubší problém: vrcholné diplomatické pozice byly zatíženy stranicko-aktivistickou logikou v takové míře, že personální obsazení samotného ministerstva ztratilo profesionální kontinuitu.
Stávka v ČT a marný spor o financování
Stávka v České televizi, naplánovaná na dvaadvacátého června na jednu hodinu, navazuje na slavnou stávku z roku 2000. Tehdy zaměstnanci Kavčích hor dokázali, že mají větší sílu než tehdejší vláda, a televizi si v podstatě převzali za svou. Nyní jde o reakci na vládní reformu financování veřejnoprávních médií, kterou prosazuje SPD jako jeden ze splněných předvolebních slibů.
Z perspektivy diváka, který od veřejnoprávních médií dlouhodobě nic nečeká, je spor pravděpodobně marný. Vládní návrh nezavádí silnější kontrolu hospodaření přes NKÚ nad rámec, který je dnes možný, a nepromění obsahovou ani redakční stranu obou institucí — bude tedy nadále zaměřena proti politickému tlaku, který reformu přinesl. Symbolické vítězství v podobě zrušení dvou poplatků, které občany štvou víc, než kolik je ekonomicky bolí, je tedy patrně to maximum, na co lze realisticky čekat. Skutečná systémová proměna se nekoná.
