Dlouho očekávaná schůzka premiéra a prezidenta na Pražském hradě nepřinesla žádné usmíření. Spor o to, kdo bude Česko reprezentovat na letním summitu NATO v Ankaře, naopak ještě přitvrdil — a stal se symbolem širší otázky, jak daleko vlastně sahají pravomoci hlavy státu. Vedle toho otevírá tento večerní přehled českého i evropského dění další horké body: chystaný sjezd sudetských Němců v Brně, návrh na omezení větrných elektráren u obydlí i úvahu nad tím, jakého prezidenta by si Česko vlastně mělo příště zvolit.
Babiš versus Pavel: spor o summit NATO a o hranice prezidentské role
Po schůzce premiéra Andreje Babiše s prezidentem Petrem Pavlem na Hradě je jasné jediné: ke shodě nedošlo. Část veřejnosti čekala, že Babiš nakonec ustoupí a otevře Pavlovi cestu do Ankary. Neustoupil. Premiér prezidentovi zopakoval, že na summitu počítá s vládní delegací a že si neumí představit, co by tam hlava státu navíc dělala. Vláda o složení delegace bude jednat ještě v červnu.
Napětí podtrhly i symbolické detaily. Babiš se na ranní schůzku dostavil se zpožděním, což prezidenta zjevně rozladilo. Pavel mu vyčetl pozdní příchod a připomněl, že byli domluveni na jiném čase. Premiér to odbyl konstatováním, že prezidentovi není podřízený a nikdy nebude. Z plánovaného gesta vstřícnosti se tak stala demonstrace odstupu.
Klíčové ovšem je, kdo a proč hraje o stupínek výš. Hrad otevřeně mává kompetenční žalobou k Ústavnímu soudu — Pavel argumentuje tím, že jako vrchní velitel ozbrojených sil má právo se setkání spojenců účastnit. Žalobu zatím označuje za krajní možnost a sám zdůrazňuje, že na své účasti trvá; jde mu prý hlavně o neformální část summitu, večeři hlav států a debatu o evropské bezpečnosti. Z pohledu kritiků je to ale přesně ten problém: prezident, který objíždí svět, kritizuje vlastní vládu za její obrannou politiku a chová se jako paralelní premiér, se sám připravil o vstřícnost kabinetu.
Spor totiž nezačal teď. Jeho kořeny sahají do povolebního období, kdy se hlava státu pokoušela ovlivňovat sestavování vlády, váhala se jmenováním některých nominantů a vstupovala do agendy, která tradičně patří kabinetu. Současný tlak vlády je z tohoto čtení už jen reakcí — každá akce přece vyvolává reakci. Mediální mainstream přitom podle této optiky ukazuje jen druhou polovinu příběhu: řeší, jak ostře vystupuje vláda vůči prezidentovi, ale mlčí o tom, kdo spor rozehrál jako první.
Pod povrchem se rýsuje i otázka výkladu ústavy. Jakmile se do ústavního textu začnou politici znovu začítat — ať už jde o Hrad, nebo o předsedu Senátu — obvykle z toho nevzejde nic dobrého. Z jedné strany se mluví o kompetenční žalobě, z druhé padají úvahy, zda by vláda mohla zkusit i nástroje typu trestního oznámení za práci pro cizí moc. Gumový zákon přijatý za minulé vlády by se tak mohl ironicky obrátit proti těm, kdo ho prosazovali. Ať tak či onak, výsledkem je hluboká institucionální nedůvěra mezi Hradem a Strakovou akademií.
Sudetoněmecký sjezd v Brně: smíření, nebo provokace?
Druhým velkým tématem je vůbec první sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SdL) na českém území — proběhne ve dnech 22. až 25. května v Brně. Vládní koalice se proti němu vymezuje a navrhuje, aby Poslanecká sněmovna s jeho pořádáním v Česku nesouhlasila. Slovo „sudety" přitom nemá právní ani geografickou oporu; jde o politický termín německého původu, z něhož vyplývá nárok na české území. Historicky šlo o české Němce, z nichž velká část kolaborovala s nacismem a podílela se na rozbití předválečné československé demokracie.
Ostře polemický tón míří hlavně na opozici, která se ke sjezdu staví vstřícně. Předseda SdL Bernd Posselt sjezd prezentuje jako akt smíření, zároveň ale opakovaně odmítá Benešovy dekrety s tím, že jsou postavené na principu kolektivní viny. Právě v tom kritici vidí jádro problému: dekrety byly poválečnou reakcí na tragédii, kterou Česku způsobila válka a okupace, a posuzovat je dnešní optikou je zavádějící. Pokud se ovšem ke sjezdu hlásí i čeští politici, mění se to z česko-německého sporu v ryze česko-český spor o vztah k vlastní historii.
Celá debata je navíc nápadně zúžená. Komplexní tragédie protektorátu, šesti let okupace a poválečného uspořádání — které mimochodem posvětily velmoci — se smrskla na pouhé dvě hesla: odsun Němců a Benešovy dekrety. Vše ostatní z veřejné rozpravy vypadlo. A zatímco se kolem sjezdu rozjíždí politická hysterie, samotný spolek dlouhodobě ztrácí vliv i v Německu a ze svých stanov už vypustil i požadavek na vrácení zkonfiskovaného majetku.
Turkův návrh: větrníky pod kontrolu obcí
Praktičtější, ale o nic méně sledovaná zpráva přišla z oblasti energetiky. Filip Turek, poslanec za Motoristy a vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal, načetl pozměňovací návrh stavebního zákona, který má dát obcím a krajům výrazně větší slovo při výstavbě větrných elektráren.
Podstata je v odstupech od obydlí. Uvnitř akceleračních zón by zastupitelstva mohla nastavit hranice tak, aby se větrníky nestavěly blíž než 900 metrů od obytné zástavby. Mimo akcelerační zóny by se vzdálenost zvedla na 1,2 kilometru, případně u věží do 240 metrů na pětinásobek výšky věže. Schválení obecního zastupitelstva by tak bylo nutné u staveb, které by se k domům přiblížily víc, než zákon dovoluje.
Podle zastánců návrhu jde o reakci na dlouhodobý odpor lidí proti masivní výstavbě větrníků, kterou rozjela předchozí vláda spolu se zaváděním akceleračních zón. Vrací se tím rozhodování blíž k samosprávám a k lidem, kterých se stavba bezprostředně dotýká — a zároveň by mělo větrných elektráren v krajině spíše ubývat.
Jakého prezidenta by si Česko mělo zvolit?
Stranou nezůstala ani úvaha s delším horizontem. Prezidentská volba sice proběhne až v lednu 2028, ale podle průzkumů se důvěra k současné hlavě státu drží vysoko — kolem šedesáti procent. To jsou ovšem měkká data; jediným tvrdým údajem zůstávají volby, v nichž Pavel získal rekordní počet hlasů. Případný protikandidát proto bude muset být skutečně silný, aby tak vysokou důvěru zvrátil.
Z této pozice zaznívá jasná preference: prezidentem by měl být zkušený politik s jasnou stopou, ne mediálně atraktivní osobnost bez politické minulosti. Funkce hlavy státu má být v ústavním systému vyvrcholením politické kariéry — tak, jako jí byla pro dva expremiéry, kteří úřad zastávali před současným prezidentem. Volič tak ví, koho a co dostává, místo aby kupoval „zajíce v pytli". O to víc to platí dnes, kdy se podle kritiků hranice prezidentské role posouvají a hlava státu se opírá o mandát z jiných voleb, než jsou ty parlamentní a vládní.
Závěr
Schůzka na Hradě nic nevyřešila — naopak ukázala, jak hluboký je rozkol mezi prezidentem a vládou o tom, kam až sahá role hlavy státu. Spor o summit v Ankaře, debata o brněnském sjezdu i návrh na regulaci větrníků spojuje stejná otázka: kdo má v jednotlivých věcech poslední slovo a podle jakých pravidel. Definitivní odpověď na účast prezidenta na summitu má padnout až v červnu — a stín kompetenční žaloby zatím visí ve vzduchu.
