Česká republika patří k zemím s jedním z nejpřísnějších systémů povinného očkování dětí v Evropě. Devět vakcín ukládá přímo zákon. Nově se připravuje národní očkovací strategie, která má očkovací schéma rozšířit prakticky na celý život – od kojeneckého věku až po seniorská léta. Nad způsobem, jakým strategie vzniká, i nad tím, co se v souvislosti s ní pacientům neříká, se kriticky zamýšlí pediatrička, dětská neuroložka a senátorka Alena Dernerová.
Následující text shrnuje její pohled na bezpečnost vakcín, na tlak na proočkovanost a na rizika, o nichž se podle ní v oficiální komunikaci mlčí. Jde o kritickou perspektivu, nikoli o stanovisko redakce ani o ověřená lékařská doporučení – konkrétní tvrzení o složení či účincích vakcín je třeba brát jako názor této lékařky a konzultovat se svým lékařem.
Kdo vlastně hlídá bezpečnost vakcín
Ústřední otázkou je, kdo v Česku profesionálně sbírá a vyhodnocuje data o bezpečnosti vakcín a kdo rozlišuje mezi pouhým podezřením a prokázanou souvislostí. Nežádoucí účinky se mají hlásit Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), data shromažďuje i Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS). Podle Dernerové se ovšem čísla obou institucí nepotkávají – v podkladech ÚZIS prý bývá nahlášeno víc než u SÚKLu, mimo jiné i odlišné počty úmrtí evidovaných v souvislosti s léčivy.
Velkou roli podle ní hraje takzvaná podhlášenost: lékaři vedlejší účinky často nenahlásí kvůli velké administrativě. Připomíná také, že v Česku nebyl podle jejích informací zatím odškodněn prakticky žádný člověk za poškození zdraví po očkování proti covidu – na rozdíl od některých zahraničních států. S tím souvisí i konstrukce odpovědnosti: za případnou újmu po covidové vakcíně podle ní neručí výrobci jako Pfizer, Moderna či AstraZeneca, protože si smluvně vyjednali, že odškodnění ponesou jednotlivé členské státy.
Národní očkovací strategie a uzavřená debata
Kritika míří i na způsob, jakým se o strategii mluví. Dernerová upozorňuje, že předchozí ministr zdravotnictví Vladimír Válek prezentoval očkování jako jeden z největších objevů medicíny, který čelí „smršti dezinformací“ od lidí, kteří jen vypadají inteligentně, případně od populistů. Takový rámec podle ní debatu předem zavírá: kdokoli položí otázku, je rovnou označen za populistu nebo dezinformátora.
Sama označení obrací – populismus přisuzuje spíš bývalému ministrovi, kterého jako rentgenologa nepovažuje za odborníka na vakcinaci. Vadí jí atmosféra kolem strategie, která podle ní zhoustla poté, co Andrej Babiš škrtl část peněz určených na propagaci očkování (zmiňuje částku kolem 158 až 170 milionů korun). Připomíná, že kritickou revizi strategie žádá zejména SPD, jehož návrhy bývají odmítány nálepkou „antivaxeři“.
Premiér měl podle ní členům SPD vzkázat, ať pošlou připomínky, které se „vypořádají“ – principy strategie ale zůstanou nezměněny. To Dernerová čte tak, že připomínkovat lze, ale na podstatě se nic nezmění.
Pandemická smlouva a obavy o suverenitu
Velký prostor věnuje připravovanému dodatku k pandemické dohodě, který se má týkat rozšíření o nové infekční agens, i navazující pandemické smlouvě prosazované Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Zatímco zástupce odborníků ji ve vysílání ujišťoval, že by šlo jen o doporučení, ona to vidí jinak.
Argumentuje zněním Ústavy: pokud by Česko pandemickou dohodu ratifikovalo – tedy prošla by Poslaneckou sněmovnou i Senátem a podepsal ji prezident –, byla by podle článku 10 právně závazná. Odkazuje na článek 10a, podle něhož lze mezinárodní smlouvou přenést některé pravomoci českých orgánů na mezinárodní organizace. To podle ní koliduje s programovým prohlášením vlády o nadřazenosti českého práva. Politickou odpovědnost za vyjednávání směřuje k osobě, která má agendu na starosti na ministerstvu zdravotnictví.
Tlak na očkování proti chřipce
Skepticky se staví k chystanému tlaku na očkování proti chřipce, které prý začíná být rámováno podobně jako dříve covid. Upozorňuje na zásadní problém: chřipkový virus je vysoce mutagenní, takže vakcína objednaná s předstihem nemusí odpovídat kmeni, který nakonec udeří. Letošní sezona to podle ní potvrdila, protože převládl jiný kmen, než na který byli lidé naočkováni.
Připomíná i covidovou zkušenost, kdy se podle ní očkovalo proti původní variantě i v době, kdy už dominovaly novější. Na otázku, zda očkování proti „netrefenému“ kmeni může člověka oslabit, odpovídá, že kdo je očkován během inkubace, může mít průběh horší. Celkově v tomto kroku vidí spíš byznys než medicínu.
Nárůst infekcí a souvislost s migrací
Hlavní hygienička a ředitelka Státního zdravotního ústavu Barbora Macková podle citovaných výroků dává nárůst některých nemocí – černého kašle či žloutenky – do souvislosti se změnou klimatu. Dernerová tento výklad zpochybňuje: žloutenka typu A je „nemoc špinavých rukou“, kde rozhoduje hygiena, ne oteplování.
Sama otevírá citlivější vysvětlení: část nárůstu černého kašle, žloutenky i tuberkulózy podle ní může souviset s pohybem migrantů ze zemí s jinými hygienickými a zdravotními standardy. Zároveň přiznává, že o této možné souvislosti se mluví neochotně – kdo ji zmíní, riskuje nálepku „proruského trolla“. Připouští i roli slábnoucí imunity po dříve podávaných vakcínách.
Co se podle ní těhotným ženám neříká
Za zvlášť problematickou považuje komunikaci ohledně očkování těhotných žen proti černému kašli. Podle ní se ženám neřekne „to B“ – totiž že vakcína neobsahuje jen složku proti černému kašli, ale jde o kombinaci, jejíž součástí je i tetanová složka. Žena, která už má vysokou hladinu protilátek proti tetanu, tak podle ní v těhotenství dostane dvojkombinaci, o jejíchž důsledcích se podle Dernerové dostatečně nemluví.
Toto tvrzení o složení vakcíny i o jeho dopadech je třeba chápat jako její odborný názor, nikoli jako ověřené stanovisko lékových autorit; konkrétní složení přípravku a vhodnost přeočkování v těhotenství vždy posuzuje ošetřující lékař. Dernerová zmiňuje i případ ženy, která se domáhala náhrady za to, že jí očkování zastavilo kojení, a podivuje se nad tím, že se dnes očkují i kojící matky – dříve byla těhotná či kojící žena z hlediska podávání léků prakticky „nedotknutelná“.
Očkování v lékárnách a rovnice zdraví rovná se vakcína
Strategie počítá s rozšířením možnosti očkovat na všechny odbornosti lékařů, všeobecné sestry i lékárny. Právě očkování v lékárnách Dernerová odmítá: lékárník nezná zdravotní stav klienta, ví jen, jaké léky mu vydal, ne jeho anamnézu, alergie ani ostatní užívané přípravky. Připomíná, že už předchozí ministr Válek měl materiál o očkování v lékárnách připravený a spouštěl „piloty“ v lékárnách na Moravě, byť tehdy návrh Sněmovnou neprošel. Bez kompletní dokumentace to přirovnává k hromadným covidovým očkovacím centrům. Dodává, že o samotné očkování stojí jen menšina lékáren.
Kriticky se staví i k tezi hlavní hygieničky, že Česko bude odolným státem teprve tehdy, až bude mít zdravou populaci – přičemž zdraví je v této logice ztotožněno s vakcinací. Pro Dernerovou je redukce zdraví na očkování, s vynecháním životního stylu, pohybu a stravy, novou mantrou. Nezpochybňuje význam očkování proti nemocem jako obrna, varuje ale před představou, že naočkování proti všemu samo o sobě dělá člověka zdravým.
Volání po nezávislé analýze
Souhlasně se vyjadřuje k návrhu, který za SPD prezentoval Jan Síla – že k obnovení důvěry v očkování je nezbytná otevřená a nezávislá analýza přínosů a rizik vakcín proti covidu-19, nezávislá na Evropské agentuře pro léčivé přípravky i na WHO. Argument, že „studie přece existují“, považuje za nedostatečný. Chybí podle ní studie, které by sledovaly možná negativa – ať už jde o diskutovaný pokles porodnosti, nebo o nárůst autoimunitních onemocnění.
Celkově Dernerová vyzývá k tomu, aby za každou státní zdravotní strategií stála jasná a pojmenovatelná odpovědnost a aby se o rizicích i přínosech vedla skutečná odborná debata namísto jejího předčasného uzavírání. Její vystoupení je třeba číst jako kritickou perspektivu a podnět k diskusi, ne jako náhradu individuální lékařské konzultace.
