O zvířatech dnes nejvíc lidí ví z virálních videí, na kterých se šelma mazlí s člověkem. Zooložka Dana Holečková, která zoologickou zahradu ve Dvoře Králové nad Labem šestnáct let vedla, k nim přidává perspektivu z druhé strany mříže: proč gepard člověku neublíží, kdy zvíře skutečně zaútočí, co udělá s mládětem odchov na lahev a proč je nosorožec větší mazlík než žirafa.
Gepard: sprinter, který na člověka neútočí
Představa, že gepard přijme člověka za člena smečky, je hodně zjednodušená. Pravda na ní je jediná věc: gepard na lidi neútočí. Právě té vlastnosti se využívalo v asijských zemích, kde se gepardi odchytávali, ochočovali a používali k lovu gazel a dalších kopytníků. Nešlo o zvířata odchovaná v zajetí, ale o dospělé jedince chycené v přírodě.
Gepard je nejrychlejší pozemní savec, dokáže běžet rychlostí přes sto kilometrů v hodině. Vydrží to ale jen tři až čtyři sta metrů. Pak kořist srazí, padne a leží s kyslíkovým dluhem. Lovec mu v té chvíli odřízl kus masa jako odměnu a na obojku ho odvezl z místa lovu na koni.
Tři geparďata a fenka, která je přijala za vlastní
Ve Dvoře Králové se gepardy podařilo rozmnožit po tříletém úsilí na konci osmdesátých let; byla to teprve druhá zahrada u nás po pražské zoo. Okolnosti byly kuriózní: samice i samec měli tehdy zlomenou nohu a veterinář oplodnění vylučoval. Ošetřovatelka pak jednoho deštivého listopadového dne hlásila, že se rodí levharti. Ve výběhu ale chodil samec za samicí, ze které vypadávala geparďata.
Že je gepardice březí, nepoznáte. Samice loví sama a musí být do poslední chvíle schopná běžet stovkou, takže si nemůže dovolit velké břicho. Jediný signál je odmítnutí potravy krátce před porodem. Březost trvá striktně devadesát až devadesát pět dní: když se do té doby mláďata nenarodí, samice zabřezlá nebyla a spojování se dá zkusit znovu. Levhartice si naproti tomu velké břicho dovolit může, a tak ošetřovatelé čekají pět mláďat a narodí se dvě.
Omytá koťata dostala matka zpět, ale nepřijala je. Náhradní matkou se stala fenka bobtaila, která měla v té době jediné štěně. Tři geparďata přijala tak nadšeně, že vlastní štěně odmítala kojit. Podle Holečkové je psí mateřské mléko složením gepardímu bližší než kočičí. Dva měsíce se o mláďata starala fena, potom ošetřovatelky a Holečková, kterou geparďata přijala jako druhou matku.
Jmenovali se Čita, Maun a Tanzi, slyšeli na jméno a chodili na procházky po zahradě na vodítku i na volno. Gepard je totiž ve skutečnosti malá kočka velkých rozměrů: váží kolem čtyřiceti až padesáti kilogramů, měří do devadesáti centimetrů a přede úplně stejně jako kočka domácí. Geparďata si zahrála i ve filmu Dva lidi v zoo, který se v roce 1989 natáčel mimo jiné ve dvorské zahradě. Gepardi se dožívají zhruba šestnácti až sedmnácti let.
Kdy zvíře opravdu zaútočí
Mýtus o kočkovité šelmě, která zabíjí i sytá a jen tak z rozmaru, neplatí. Zvíře útočí, když je zahnáno do kouta a brání si život. Stačí ale nevědomky projít místem, kde má mláďata nebo uloženou kořist, a důvod k útoku je na světě. Respekt k jakémukoli zvířeti proto není sentiment, ale technika bezpečnosti.
V české přírodě žijí kočkovité šelmy dvě, rys a kočka divoká, a skoro nikdo je nepotká, protože se lidem vyhýbají. Ani při odchytu rysů do podběráku, kde se koťata vakcinovala, nikdy nedošlo k útoku. Zvíře se v ruce brání, chce škrábnout a kousnout, ale útok to není. Na cizí zvíře se nesahá, dokud chovatel výslovně neřekne, že to jde. A na otázku, jakého tvora se sama bojí, má Holečková jednoznačnou odpověď: zlého člověka.
Odchov na lahev: co udělá vtištění člověka
Mládě odchované vlastní matkou je vychované tak, jak má být, a nemá k člověku zbytečně silnou vazbu. Umělý odchov na lahev je proti tomu zásah do budoucnosti zvířete. Dojde-li ke vtištění člověka, zvíře později hledá partnera mezi lidmi, nebo v člověku naopak vidí rivala. U kopytníků je to běžné: hřebci a zebří samci odchovaní na lahev a nevrácení do skupiny na člověka skutečně útočí, protože si vůči němu budují hierarchii. Stejně dopadne morče odchované na dudlík. Morčata lidi přirozeně nekoušou, kousají se mezi sebou, aby si udělala pořádek.
Kočkovitá šelma odchovaná psí fenou naproti tomu ví, že člověk není její druh. Právě k tomu slouží etologie, nauka o chování: kdo ví, jak zvíře žije sociálně a co ho spouští, vyhne se tomu, co mu vadí. Videa, na kterých šelma objímá člověka packami, ukazují zvíře, které v něm vidí matku nebo sourozence z odchovu. Kolem osmi let to ale končí. Tygři v cirkusech se v tomhle věku dávali pryč, protože už o hru s člověkem prostě nestáli.
Příroda nezná stáří
Příroda není objímající dáma. Většina zvířat platí za každou chybu rovnou životem. Nejtvrdší život ze smečkových zvířat mají lvi. Smečku tvoří příbuzné samice, matka, sestry, babička, tetičky, zatímco samci se u ní střídají. Pánem se stane ten, kdo vyhraje. Odrostlí synové ze smečky odcházejí, tvoří mládenecké skupiny a hledají smečku, kde stárnoucího samce vyženou. Když neuteče včas, zabijí ho.
Umírání stářím zná v přírodě jen několik druhů, které nemají dost velké nepřátele, například člověk nebo slon. Ostatní se stáří většinou nedožijí. V zoo se přitom zvířata běžně dožívají věku, který by venku nikdy nepřežila. Nemocné nebo zraněné zvíře navíc za každou cenu předstírá, že mu nic není, a snaží se nekulhat, aby ho nevytipoval predátor. Opice s hlubokými rýhami od zubů druhé opice skákala, jako by se nic nedělo. U ptáků je to nejnebezpečnější: jakmile je na nich něco vidět, bývá už pozdě.
Chobotnice, která ničila elektroinstalaci
Chobotnice je měkkýš, který je nesmírně chytrý, a vysvětlení se nabízí jediné: inteligence jí nahradila schránku. Ostatní hlavonožci, které známe ze zkamenělin, měli pancíř, chobotnice ne. Proleze každou dírou, kterou projde její zobák, a inteligence je to, co jí umožnilo přežít. Ve výzkumných zařízeních jsou známy případy chobotnic, které soustavně ničily elektrické rozvody, až se chov kvůli nákladům na opravy ukončil.
Chytrost si nedrží savci. Vysoko jsou vrány a krkavci, papoušci žako, dále sloni, delfíni, šimpanzi i prasata. A z domácího prostředí kuna. Osvědčenou obranou je trus velkých šelem, podle kterého kuna pozná silnějšího predátora a místu se vyhne, jenže se musí často měnit. Rybí tuk v kleci nemusí zabrat vůbec, zato izolace pod kapotou auta zmizí. Jediná spolehlivá ochrana je garáž, do které se kuna v noci nedostane. Stejný lovecký instinkt stojí za tím, proč kuna v kurníku povraždí všechno, co před ní prchá, i když by jí stačila jedna slepice. Proto se drůbež na noc zavírá.
Sloni: matriarchát a mladíci bez dohledu
Sloní stádo je matriarchální a tvoří ho příbuzné samice, které se dožívají šedesáti až sedmdesáti let, se svými mláďaty. Jakmile samci pohlavně dospějí, stádo je odežene. Potulují se v mládeneckých skupinách a nejstarší samci nakonec sami. Matriarchální tlupy mají i bonobové, naši nejbližší příbuzní, kteří spory řeší sexem a na rozdíl od šimpanzů mezi sebou nevedou války.
Co se stane, když nad dospívajícími samci nikdo nestojí, ukázal nově založený národní park v Jihoafrické republice. Skupina slonů v pubertálním věku tam začala zabíjet vzácné nosorožce, které park chránil. Šlo o mladíky přesunuté bez dospělých samců a situaci vyřešilo až doplnění starých býků, kteří v hierarchii udělali pořádek. Paralela s lidmi je zřejmá: bez mezí a autority to dopadá špatně.
Proč mají ošetřovatelé raději tygry než lvy
Odpověď nezní podle krásy, ale podle sociálního uspořádání. Tygr je samotář. Po týdnu v nové zahradě už ošetřovatele zná, při příchodu zafrká na pozdrav, dostane maso, lehne si k němu a v klidu ho před člověkem sní. Lev vidí ve stejné situaci konkurenta uvnitř smečky: vrčí, skáče na mříž a maso si brání.
V přírodě platí totéž. Tygři mají překrývající se teritoria, znají se a za normálních okolností se míjejí bez boje. Když se potkají dvě lví smečky, jde o život. Kočkovité šelmy se v zajetí množí bez potíží, mají říji zhruba jednou za osmadvacet dní. Jedinou výjimkou byl dlouho gepard, opředený mýty o tom, že potřebuje volnost a nebe nad hlavou. Skutečný důvod je prozaičtější: samec a samice, kteří spolu delší dobu žijí, se začnou považovat za sourozence, a ti se nepáří. Chov proto vyžaduje dvě oddělená zařízení a spojování jen na dobu páření.
Velká šelma doma? Zákon to nedovolí
Pořídit si tygra jako domácího mazlíčka dnes nejde. Chov vyjmenovaných velkých kočkovitých šelem je mimo licencované zoologické zahrady zakázaný, a to právě proto, kolik problémů soukromé chovy nebezpečných zvířat působily. Omezení míří na velikost a nebezpečnost, ne na systematické zařazení, takže menších kočkovitých šelem, jako je serval, karakal nebo ocelot, se netýká. Soukromá zahrada, jakou měl Michael Jackson, je jiná kategorie: to už je licencované zařízení.
Podobné je to se slonem. Povolení vydává státní veterinární správa a podmínky chovu jsou nastavené tak, že v praxi soukromého chovatele vylučují. Slon potřebuje stádo a k němu ohromný výběh, takže žádost od někoho, kdo chce slona jen tak na zahradu, ani nedává smysl.
Papoušek, který se naučil útočit na ovce
Porovnávat inteligenci vrány a papouška má smysl jen tehdy, když víte, jaký úkol jim dáte. Nestor kea, horský papoušek z Nového Zélandu, by v takovém srovnání obstál. Většina papoušků žije v tropech, kea ale musí zvládnout kruté zimy, a proto je přizpůsobený i k požírání zdechlin. Maso má vysokou energetickou hodnotu a plody pod sněhem nenajde.
Když na Nový Zéland lidé přivezli ovce, papoušci nejdřív sežrali ty uhynulé. Pak přišli na to, že na hřbetě ovce je snadno přístupná tuková tkáň v okolí ledvin, a část ptáků ji začala dlouhými zobáky otevírat i u živých zvířat, která na to doplácela. Doložená pozorování jsou z počátku dvacátého století a spor o to, co přesně a jak často kea ovcím dělá, se vlekl desítky let. Kea je jinak pták, který rozvazuje turistům tkaničky, krade drobnosti a trhá těsnění aut. Je společenský a potřebuje spoustu hraček.
Medvědi: v lese je lepší být slyšet
Napadení člověka medvědem se velmi často stane tam, kde je výslovně napsáno, ať tam lidé nechodí, protože je v místě samice s mláďaty. Roli hrají i odpadky, na které medvědi pravidelně chodí a kde na ně někdo nakonec narazí. Situaci potvrzuje i ředitel zoologické zahrady v Košicích Erich Kočner, se kterým Holečková problematiku probírá.
Staré pravidlo znělo, že v lese se má zpívat, aby o lidech medvědi věděli. Dnešní děti se učí opak, tedy že se v lese nemá řvát. Přitom platí, že zvíře, které o člověku ví, se mu vyhne, pokud mu zrovna nelezete do brlohu. Útok bývá reakcí ze strachu a z překvapení. Že to není teorie, připomněl nedávný případ z Valčianské doliny u Martina na středním Slovensku, kde medvěd strhl z kola cyklistu a zraněný muž skončil na operačním sále.
Jak se dnes zvířata mezi zahradami vyměňují
V zoologické zahradě neuplyne skoro den, aby se něco nenarodilo nebo nevylíhlo. Existuje proto celé oddělení výměny zvířat: co je navíc, se nabízí, a naopak se hledá nový samec nebo nový druh. Dnes k tomu slouží počítačové systémy, ve kterých je vidět, kde se co narodilo. U vzácných druhů má chov koordinátora, který ví o každém jedinci a doporučuje, které zvíře do chovu patří a které ne. Rozsah je evropský až celosvětový.
Cestování za zvířaty ubylo, obvykle stačí fotografie. U citlivých druhů to ale nestačí. Když se převáží okapi, pralesní žirafa, jede s ní její ošetřovatel a ošetřovatel z cílové zahrady zase předtím tráví čas u ní, aby si na něj zvíře zvyklo a necestovalo ve stresu. Žirafa se do letadla vejde, ale jen do určité výšky. Do Antonovu se vešly kusy něco přes tři metry, větší už ne. Právě proto se za éry Josefa Vágnera, který dvorskou zahradu proslavil africkými expedicemi, žirafy z Afriky vozily lodí.
Nosorožec je mazlík a rohy ho stojí život
Většina lidí si práci ošetřovatele představuje jako hlazení zvířat. Ve skutečnosti se na většinu zvířat sahat nesmí, protože by šlo o život, a hlazení stejně nestojí o ně. Výjimkou je nosorožec. Dvorská zahrada jich chovala vždycky nejméně patnáct, někdy dvacet, a ošetřovatelé mají co dělat, aby prošli kolem boxů, aniž by je všechny podrbali. Nosorožec má sice tlustou kůži, ale kolem očí, uší a pod končetinami je jemná. Nosorožci dvourozí, tedy černí, si dokonce lehnou na záda jako pes, roztáhnou nohy a nechají se drbat ve tříslech. Zvíře, které vypadá jako kus pravěku, je tedy jedno z nejpřítulnějších, a přesto se zabíjí kvůli rohu, který slouží k obraně.
Utéct nosorožci nelze, hrochovi ostatně také ne. Základem krmné dávky je objemové krmivo, seno, vojtěška, tráva, okus a granule, kdežto kousek staršího chleba nebo rohlík je pochoutka a zároveň nejjistější způsob, jak zvířeti podat lék nebo vitamín. Hroch kvůli jablku nebo chlebu ochotně otevře tlamu dokořán, nosorožec ji naopak skoro neotevře, takže mu nezkontrolujete zuby. Když jednomu z nich zub onemocněl, muselo se to v narkóze řešit vrtačkou zvenčí a se zavedeným drénem.
Hadi a jak jsou zvířata na dotek
Had nenechá nikoho chladným. Na veletrzích se ukázalo, že zatímco papoušek ara část lidí mine, k hadovi se lidé buď hrnou, nebo se ho děsí. Podle Holečkové se lidé bojí všeho, co má nestandardní počet končetin: dvě nebo čtyři nohy přijmeme, šest je horší, osm ještě horší a žádné nejhorší. Když se návštěvník odhodlá si na hada sáhnout, čeká ho překvapení. Had není slizký, jeho kůže je na dotek mimořádně příjemná, a leckdo si ho pak i oblíbí.
To ovšem neznamená chovat doma jedovaté druhy. Ty patří na specializovaná pracoviště, jaké má košická veterinární univerzita, kde se zkoumají jedy a hledají protijedy, a kde se o hady i o víkendech starají dva profesoři, protože je nikdo jiný nezastoupí. Vášeň pro jedovaté hady mají v oboru výjimky, například herpetolog Vladislav Jiroušek, který desítky let vedl jihlavskou zoo.
Náš největší had, užovka stromová, jedové zuby nemá a menší kořist usmrcuje škrcením. Žije u nás na několika izolovaných místech, mimo jiné v teplém údolí Ohře na Karlovarsku. O původu tamní populace kolovaly legendy včetně tvrzení, že tam hady někdo v minulém století vysadil. Genetická studie ale ukázala, že jde o původní, mimořádně cennou populaci. Výzkum zároveň zjistil, že had má své teritorium, za den obejde nečekaně velké území a přesně zná svoje cesty. Lidé, kteří s užovkami v okolí žijí, jim nechávají komposty na kladení vajec a občas hada najdou i v posteli, protože vyhledává teplo.
Dotek zvířete přitom skoro nikdy neodpovídá představě. Okapi vypadá jako samet a taky tak je cítit. Lední medvěd naopak, do jeho srsti se všichni těší zabořit ruce a je to jako hladit silonové dráty, protože chlupy jsou duté a plné vzduchu. Žirafa mazlík není, ale ráda přijme větvičku. Ptákům vadí, když jim někdo rozhrabává peří potřebné k letu, papoušci ovšem patří k výjimkám, které mají rády dotek na hlavě.
Slepice, kohout a spor o klecové chovy
Slepice jsou chytřejší, než vypadají, a jejich chov má háček, o kterém se moc nemluví. V přírodě žijí v haremu s jedním kohoutem, který v hejnu drží pořádek. Bez něj se slepice v boji o hierarchii ukloví, v krajním případě až k smrti.
Z toho plyne i argument, který jde proti běžnému uvažování o welfare. V malé kleci se ke slepici jiná slepice nedostane a zabít ji nemůže, kdežto ve volném chovu bez kohouta, který by hejno srovnal, žije nejníže postavená slepice v trvalém stresu a ostatní ji uklovávají. Kohout obhospodaří tolik slepic, kolik zvládne, řádově kolem deseti, a páří se pokaždé, když se snáší vajíčko. Oplodnit ho musí dřív, než se na něm udělá skořápka, takže u plemen snášejících skoro denně jde o mnoho páření za den.
Co o zvířatech pořád nevíme
Představa, že o žijících druzích už víme všechno, je mylná. Nevíme ani takovou základní věc, jako proč se bílí nosorožci v zajetí pořádně nemnoží a co jim vypíná reprodukční cykly. Odpověď obvykle spočívá v tom, napodobit poměry, které zvíře má v přírodě, což jde jen někdy.
Přesně tak to bylo u gepardů, kde se dlouho věřilo, že rozmnožení v zajetí není možné. Průlom podle Holečkové přinesl soukromý chovatel, jehož ochočená gepardice se v zoologické zahradě spářila s cizím samcem právě proto, že se předtím neznali. Až z toho se odvodilo pravidlo dvou oddělených zařízení. Gorily se z podobného důvodu nemnožily až do roku 1956, kdy se narodilo první mládě v zajetí: zvířata, která spolu vyrostla, se za sexuální partnery nepovažují, stejně jako sourozenci u lidí.
O tom, jestli k páření dojde, rozhoduje v přírodě samice. Samec chce v reprodukčním období vždycky, ale bez jejího svolení nepochodí a jde hledat jinou. Testuje ji chemicky. Mnoho savců i hadi mají na patře orgán se dvěma jamkami, do kterých se dostávají molekuly z okolí. Právě proto má had rozeklaný jazyk a koně nebo lvi takzvaně flémují, tedy ohrnou pysk, aby do orgánu dostali vzduch s molekulami říjné samice. U kopytníků samec pak samici lehce popostrčí nohou a podle toho, jestli zůstane stát, ví, na čem je. Existují i tvorové, kteří obě role vystřídají: kněžíkovité ryby část života stráví jako samice a část jako samec a u mečovek se po úhynu samce může jedna ze samic v samce proměnit.
Závěr
Když se popisná zoologie prožene desetiletími praxe, zbude z ní překvapivě málo pravidel a hodně kontextu. Zvíře neútočí ze zloby, ale ze strachu. Nechce se mazlit, s výjimkou pár druhů, které to samy vyhledávají. Chytrost není výsadou savců a inteligence chobotnice může být náhradou za pancíř. A hlavně: každý druh potřebuje ke spokojenému životu jiné podmínky, takže dobré úmysly bez znalosti etologie zvířeti spíš uškodí, než pomohou.
