Mezi juniory se šíří něco podobného klimatické úzkosti: AI úzkost, pocit, že člověk je k ničemu, protože vedle něj stojí stroj, který skoro všechno zvládne lépe. Senioři zase trpí AI FOMO – dojmem, že nedělají dost, že by měli být stokrát produktivnější a že ostatní už dávno jsou. Pohled člověka, který vede poradenskou firmu o zhruba šedesáti lidech, ukazuje, proč se pravidla hry v práci s hlavou, daty a počítačem od základu změnila a proč je pro začínající lidi právě teď nejlepší doba.
AI úzkost juniorů a AI FOMO seniorů
Začátek je záměrně provokativní: kdo má jako junior pocit, že je v době AI absolutně k ničemu, má pravdu. Hned vzápětí ale přichází obrat. Zaručený postup, podle kterého člověk začíná jako skoro nepoužitelný, postupně sbírá dovednosti, je čím dál užitečnější a s tím mu roste mzda, přestává fungovat hlavně v profesích, kde se pracuje mozkem, s daty nebo s nástroji na počítači.
Závěry vycházejí z každodenní zkušenosti: poradenská skupina se stará o podnikatele a investory, takže nahlíží do kuchyně mnoha organizací, a sama přijímá juniory a pracuje se seniory. Jsou tedy průběžné a v příštích letech se nejspíš budou měnit.
Kdo je junior a jak fungoval starý model
Junior je tu jednoduše člověk, kterému zatím chybí dovednosti. S rostoucí zkušeností se z něj stává medior a nakonec senior. Seniorita se ovšem nepromítá do všeho rovnoměrně – lze být skvělým programátorem, a přitom mizerným plánovačem vlastního času. Řeč je navíc jen o lidech, kteří pracují hlavou, ne rukama.
Donedávna platil velmi jednoduchý model: junior toho moc nepřinesl, ale ani moc nestál. Hodil se na málo kvalifikované úkoly, koukal zkušenějším pod ruce, zlepšoval se a s ním rostla i jeho mzda. Takový model fungoval tisíciletí.
Konkurent, který nespí a skoro nic nestojí
Změnilo se to, že junior najednou dostal konkurenta. Nejde o chytřejšího spolužáka, který některé věci zvládne jedenapůlkrát rychleji. Konkurencí je úplně jiný nástroj, který tu dřív nebyl. Rešerše, práce s daty a další úkoly, které juniorům dřív připadaly, dnes zvládne model, s nímž člověk vůbec nemůže soupeřit. Potřebuje spát a žít zbytek svého života, takže i ten nejlevnější junior je proti předplatnému jazykového modelu nekonečně dražší a nekonečně pomalejší.
Dříve se nízká mzda a nízký přínos nějak potkávaly a firma měla na juniorovi jasnou návratnost. Dnes mezi nimi vzniká mezera: junior stojí zbytečně moc. Ubylo i úkolů, které organizace dokáže juniorovi delegovat, protože existuje něco rychlejšího, co nemá nárok na rovnováhu mezi prací a životem a v porovnání se mzdou nestojí skoro nic. Neplatí to všude – do některých organizací změna ještě nedorazila. Kde se ale věci hýbou rychleji, platí to už teď. Senior, který dřív přehazoval nepopulární úkoly na juniora, dnes zvažuje, jestli nejde o úlohu na jeden prompt, kterou za pět minut vyřeší sám, a ještě s lepším výsledkem.
Pět let na právech je dnes neobhajitelně dlouho
Pro začínající lidi z toho plyne, že staré modely už nejsou obhajitelné. Studovat pět let práva je dnes vtip. Diplom si člověk nejspíš udělat musí, protože studium je postavené podle starého modelu. Nabrat ale objem znalostí, na který se dřív potřebovalo pět let, trvá dnes mnohem kratší dobu: judikatura se čte rychleji, odpovědi na otázky přicházejí okamžitě. Snazší učení neznamená horší učení, naopak by mělo být mnohem efektivnější.
Kdysi si student práv nechával strojovým přepisem namluvit celou učebnici trestního práva, aby ji mohl poslouchat. Dnes mu ji AI namluví nesrovnatelně rychleji a lépe, udělá z ní výcuc a klidně si o českém trestním právu povídá hlasem slavného herce. Automatizace procesů a psaní úkolů je vyřešený problém.
Starý školský systém přitom nebyl efektivní ani dřív – třeba na šedesát procent oproti tomu, co šlo dělat jinak. Gymnázia dnes učí podobní učitelé stejnými metodami a cena ušlé příležitosti za čas strávený v neefektivním procesu roste. Kdo v takovém procesu zůstane, nebude proti těm, kdo z nových možností vytěží maximum, efektivní na šedesát procent, ale třeba jen na deset.
Stejný nástroj má i junior
Závěr je dvojsečný. Na jedné straně juniorovi někdo reálně bere práci a nahrazuje ho. Na druhé straně může týž nástroj velmi levně používat i on. Naučit se cokoli v jakémkoli oboru je dnes nepoměrně snazší a tempo vlastního zlepšování za poslední dobu je nesrovnatelné s tím, co bylo dřív. Kdo chce pracovat hlavou, si nemůže dovolit AI nepoužívat. Zní to jako velkopanská rada typu „staň se rychleji seniorem“, jenže taková je realita: doba, po kterou se nabírá objem informací, se musí radikálně zkrátit.
Junior má navíc jednu výhodu – nízkou cenu ušlé příležitosti. Má spoustu času a často žádné jiné starosti. Senior má hodně práce, rodinu a spoustu dalších věcí, které mu brání dotahovat. Junior tomu může dát mnohem víc píle a s AI vydrží sedět mnohem déle.
A hlavně může ostatní předběhnout měkkými dovednostmi. Od Clauda si lze koupit skvělou rešerši, ale ne agency, tedy schopnost věci sám rozhýbat. Nekoupí se od něj selský rozum, který výstup zkoriguje, dobré rozhodování ani to, že někdo do věci vloží vlastní energii. Nekoupí se ani to, že člověku věci nejsou jedno, že je dotahuje, urguje a posouvá dál.
Nůžky se rozevírají
Důsledkem je, že dobrý člověk je najednou desetkrát lepší než průměrný. U lidí, kteří pracují hlavou, jde o bezprecedentní rozevírání nůžek. Kdo má dobré rozhodování, praktický rozum, pracovní morálku a opravdu mu na věcech záleží, místo aby tužku odložil s tím, že na to bude myslet v pondělí, získává obrovskou výhodu. Dřív byl jen o kousek lepší, teď je lepší rapidně.
AI totiž funguje jako každý nástroj, který škáluje – podobně jako peníze. Škáluje schopnosti toho, kdo ho drží. Lepší právník už nepíše smlouvy jen jedenapůlkrát rychleji nebo o něco lépe. Množství dobrých a špatných rozhodnutí, která stihne udělat za jednotku času, prudce roste, protože nádeničinu za něj odvádí někdo jiný. Pravidlo „vítěz bere vše“, známé ze softwarového byznysu, kde vítězná sociální síť získá všechny uživatele, se tak přelévá i do běžné duševní práce, která dosud škálovala špatně.
Past vibe skillingu
Klasické limity samozřejmě platí dál. Takzvaný vibe skilling je nebezpečný: člověk má pocit, že je mnohem lepší, než skutečně je, a přehnaně věří tomu, jak věci rozumí. Nejvíc to hrozí v oborech, kde nemá hlubší odbornost a nepozná, kdy mu model tvrdí nesmysly.
Odtud plyne každodenní manažerské dilema: jak dovést juniora k tomu, aby seniorní nástroj, který je v jeho práci možná lepší než on sám, dokázal vytlačit k lepšímu výstupu, než jaký nástroj vydá sám. Jinak řečeno, aby junior s pomocí Clauda odevzdal lepší výsledek než Claude na jeden prompt. Odpověď leží v měkkých dovednostech, v rozhodování, v tom, čemu věnovat energii, a v propojování souvislostí. Člověk má pořád mnohem víc kontextu, než se dá do AI dostat, už proto, že shromáždit všechna data na jedno místo je v organizaci těžké. Kdo dokáže věci vypozorovat a vnímat, drží výhodu, která zatím zůstává lidem.
Doba, kdy je elektřina zdarma
Žijeme v extrémně fascinující době. Chvilková „AI depka“ rychle přešla v přesvědčení, že jde o obrovskou příležitost, hlavně pro mladé lidi, kteří něco chtějí, kterým věci nejsou jedno a chtějí se zlepšovat. Právě pro ně je teď čas, kdy šance skutečně existuje.
Pro juniory i seniory platí ještě jedna myšlenka: žijeme v době, kdy je elektřina zadarmo. Cena předplatného a tokenů je v porovnání s investicemi do výpočetní kapacity prakticky nulová. Prakticky zadarmo lze používat datová centra za miliardy dolarů. Služby jsou dotované a nestojí tolik, kolik by stát musely, aby na nich firmy vydělávaly. Za jeden večer se dá spálit tokenů v hodnotě zhruba dvou tisíc dolarů, kdyby se platilo přes API, přitom předplatné stojí dvě stě dolarů měsíčně.
Myšlenkový experiment: co by se stalo, kdyby byla rok elektřina zdarma? Většina lidí by na tom nijak nevydělala. Svítili by, topili a jezdili autem zadarmo, možná by těžili kryptoměny, ale to by dělali všichni. Jen pár lidí by příležitost využilo a přetavilo levnou energii do hodnoty, kterou má normálně. Zpětně se možná na dnešek bude hledět podobně jako na privatizaci v devadesátých letech, kdy věci ležely na stole a pár chytrých, nebo vychytralých, přišlo a vzalo si je. Také teď se ukáže pár lidí, kteří si „elektřinu zdarma“ vzali, ve velkém ji přetavili v to, co skutečně stojí, a vydělali na tom spoustu peněz, nebo vytvořili něco mimořádně zajímavého.
Závěr
Model levného juniora, který se pomalu vypracuje, v práci s hlavou dosluhuje. AI juniorům bere úkoly, zároveň jim ale dává nástroj, se kterým se mohou učit rychleji než kterákoli generace před nimi. Rozhodovat budou vlastnosti, které si od modelu koupit nelze: iniciativa, úsudek a to, že na věcech záleží. A ať už člověk AI používá, nebo ne, u všeho by měl přemýšlet vlastní hlavou – to ho nenaučí nikdo, ani AI.
