Sledovací stát si dnes už nepředstavujeme jako vojáka s puškou. Představujeme si kameru. A přesně to je nejzneklidňující zjištění posledních let: k tomu, aby vás stát ovládl, vám nemusí nikdo mířit do obličeje zbraní. Stačí, aby vás nepřetržitě sledoval — a vy to věděli.
1984 nebylo varování před mučením, ale před sledováním
George Orwell vydal román 1984 už v roce 1949, krátce po druhé světové válce. Jeho slavná dystopie přitom nestojí na fyzickém násilí. Stát v ní neplýtvá časem tím, že by lidem mířil zbraněmi do obličeje — místo toho je odposlouchává. Všude jsou kamery. Takzvaný telescreen současně vysílá propagandu a naslouchá tomu, co říkáte. V době vzniku knihy to znělo jako science fiction. Dnes máme v kapse telefon, který poslouchá pořád.
Ještě starší je nápad filozofa a reformátora Jeremyho Benthama — panoptikon. Věznice s kruhovým půdorysem, kde jediný dozorce vidí do všech cel. Nikdy nevidí všechny najednou, ale vězni nikdy nevědí, kdy se zrovna dívá. A právě proto poslouchají pořád. Trvalá možnost, že jste sledováni, stačí k tomu, aby si člověk sám hlídal každý pohyb.
Bez soukromí není intimita — a bez intimity není svoboda
Proč na tom tak záleží? Protože bez soukromí neexistuje intimita. Intimita je z definice výlučná — je to vztah mezi několika málo lidmi, obvykle dvěma. Neexistuje intimní fronta na úřadě ani intimní koncert. Ve chvíli, kdy vás může slyšet každý, přestanete říkat, co si opravdu myslíte. A po čase to i přestanete myslet.
V tom je jádro celé věci: člověka nemusíte bít ani zastřelit, aby poslechl. Stačí ho sledovat a dát mu to najevo. Bude tak vyděšený a osamělý, že po čase ztratí schopnost samostatné myšlenky. Soukromí totiž není luxus — je to podmínka svobody. Bez soukromí není nezávislé myšlení a bez nezávislého myšlení není svobodný člověk.
Dohled, který čte obličej, chůzi i hlas
Ani Orwell si nedokázal představit svět, ve kterém ani útěk na venkov není únikem před dohledem. Kamery dnes nejsou jen záznamová zařízení. Naslouchají, analyzují biometrické údaje — chůzi, obličej. Ve velkých městech prakticky neexistuje místo od ložnice po chodník před domem, kde by vás někdo nesledoval čtyřiadvacet hodin denně. A co se s těmi obrazy a zvuky děje dál, nevíme. Neexistuje žádná právní pojistka, která by nás před zneužitím těch dat chránila.
Explozi zažil jeden konkrétní obor, zavádějícím způsobem nazvaný „automatické čtečky registračních značek“. Kamera na sloupu, na budově nebo čím dál častěji na dronu vyfotí značku a pošle údaj dál. Jenže žádný zákon jim nenařizuje, aby se držely jen značek. Umějí totéž udělat s tváří i s tím, co říkáte — a taky to dělají.
Záminka jménem bezpečí
Celý obchod stojí na jediném slově: bezpečí. Vzdáte se soukromí a na oplátku dostanete bezpečnost. To je ta věčná směna. Potíž je, že takhle to nefunguje. Kdysi platila napříč politickým spektrem shoda, že první povinností vlády je zajistit občanům bezpečí — bez něj nezáleží na tom, jaké máte HDP. Někdy před třiceti lety ta část dohody skončila. Svého vrcholu to došlo ve chvíli, kdy titíž lidé, kteří dnes chtějí kamery na každém sloupu, volali po osekání rozpočtů policie.
A pokud za odevzdané soukromí měla přijít bezpečnost, nepřišla. Města plná čteček zůstávají stejně nebezpečná jako předtím. Když z celého sídla uděláte panoptikon, nezískáte méně zločinu — získáte jen méně soukromí. Tedy méně svobody.
Konec soukromí i ve vlastním autě
Nejnovější hranicí je vlastní auto. V USA prošel zákon, který nařizuje kamery ve všech nových osobních vozech — mají snímat obličej řidiče a vyhodnocovat, jestli zrovna jí, zívá nebo vede soukromý hovor. Žádný soukromý hovor už tedy neexistuje ani ve vlastním voze. Zdůvodnění? Opět bezpečí — na silnicích jsou přece opilí řidiči. Sledování obličeje řidiče přitom není výlučně americká záležitost: monitorování pozornosti řidiče se pod hlavičkou bezpečnosti prosazuje i jinde ve světě.
Když lidé začnou kamery strhávat
Když lidé zjistí, že jim jejich zástupci dohled tají a nikdo se jich neptal, začnou brát věci do vlastních rukou. Po internetu kolují desítky, možná stovky videí, na nichž lidé strhávají čtečky, kácejí sloupy nebo je přestřikují barvou. Nejde o výtržníky ani zfetěné výrostky. Jsou to střízliví, slušní lidé, kteří uvěřili slibům své země a nechtějí nic víc než být ponecháni na pokoji. Nikdo se jich neptal, jestli smí být jejich obraz a jejich hovory kradeny.
Byznys, který kritiky nazývá teroristy
Existuje iniciativa Deflock, která na mapě zveřejňuje, kde přesně dohledové kamery stojí. Nic víc nedělá — jen ukazuje, kde jste sledováni. Zakladatel největší firmy v oboru, Flock Safety, miliardář Garrett Langley, ji přesto označil za „teroristickou organizaci“ blízkou Antifě. Přitom nezpochybňuje jediný údaj, který zveřejňuje — vadí mu právě to, že jsou pravdivé.
Logika je pozoruhodná: firma smí o vás vědět všechno, financovaná z peněz daňových poplatníků, ale jakmile chcete vědět něco vy o ní, jste terorista. Mimochodem — odkud se ty miliardy vzaly? Z rozpočtů států a měst. Z daní.
Mýtus „nemám co skrývat“
Nejčastější námitku — „nemám co skrývat“ — považuje aktivista Ben Jordan za jedno z nejmylnějších tvrzení vůbec. Kdo to říká, ať prý půjčí odemčený telefon a nechá cizího člověka odejít s ním do vedlejší místnosti. Každý, koho někdo pronásledoval, komu ukradli identitu nebo koho křivě obvinili, ví, že skrývat má co.
Podle Jordana je klíčové, že za kamerami stojí soukromá technologická firma s rizikovými investory, jejímž jediným úkolem je vydělat co nejvíce peněz — a policii proto řekne cokoli, aby do měst dostala co nejvíc kamer. Důkazy o tom, že by dohled snižoval kriminalitu, přitom chybí. Jediné, co prokazatelně kriminalitu snižuje, je podle něj policie, která zná svou komunitu a lidé jí důvěřují.
Kam mizí data a proč krouží drony
Kam data tečou? Kamera sejme značku, pošle ji na servery, kde k ní má policie přístup kdykoli. Umělá inteligence rozpozná i barvu auta, nálepku nebo rozbité okno, takže lze dohledat každý průjezd konkrétního vozu. Existuje takzvaný hot list: značku na něj policie zapíše a při každém průjezdu dostane upozornění, kde se dotyčný nachází — bez soudního příkazu. Funkčně jde o totéž jako sledovací zařízení na autě, které Nejvyšší soud v jiném případě označil za protiústavní.
Dalším stupněm jsou drony trvale ve vzduchu. Jeden klesne k zemi, druhý vzlétne, a dohled nad každým člověkem pod nimi je nepřetržitý. To je popis válečné zóny — jenže mířený na vlastní občany. Jde o vojenskou technologii, kterou lze snadno použít jako nástroj politického nátlaku.
Zneužití na dosah ruky
Že nejde o teoretické riziko, ukazuje případ soukromého komunitního centra, které sdílelo záběry ze svých běžných kamer s policií pro případ útoku. Tím je ale zpřístupnilo i firmě. Podle Jordanova zjištění nahlédli zaměstnanci firmy do těchto kamer víc než tisíckrát — včetně bazénu, školky a dětské tělocvičny. Nikoho nezatkli, nikdo se z toho nikomu nezodpovídal. Obhajobou prý bylo, že šlo o „ukázku produktu“ pro dalšího klienta.
K tomu se přidává bezpečnostní díra: přihlašovací účty k policejnímu systému se objevily v prodeji u ruského prodejce na dark webu, bez dvoufaktorového ověření. Dva zákonodárci kvůli tomu vyzvali regulační úřad k okamžitému prošetření — a podle Jordana se nestalo nic.
Cena za to, když někdo odmítne mlčet
Cenu za to, když někdo odmítne mlčet, ukazuje příběh bývalého policisty Noela Parda. Byl vyškolen na obsluhu dohledového systému a od začátku ho považoval za porušení ústavního práva na ochranu před bezdůvodným sledováním. Když zjistil, že kamery byly ve městě rozmístěny, aniž o tom veřejnost věděla, promluvil o tom s novinářem — a nechal u toho uvést své jméno, protože doufal, že když se ozve policista, lidé zbystří.
Následovaly opakované suspendace, ztráta příjmu, zamítnuté povýšení a nakonec vynucená rezignace. Když si měl obhajobu zaplatit sám, neměl na to. Odmítl i podepsat mlčenlivost výměnou za zachování zdravotního pojištění. Poznání je hořké: společnost přijala představu, že kdo se ozve, dostane přes prsty. Přesně tenhle mrazivý efekt je smyslem dohledového státu.
Závěr
Dohledový stát nepřichází s puškami, ale s kamerami, dárkem, který nikdo nechtěl, a slovem „bezpečí“, které nic nezajišťuje. Soukromí není politické téma pravice ani levice — je to podmínka svobody a lidské důstojnosti. A dokud je dohledová infrastruktura ještě vidět, dokud o ní lze mluvit, má smysl o ní mluvit.
