Veřejnou pozornost poutají kamery se čtečkami značek a datová centra, která jejich záznamy ukládají. Mezitím ale podél amerických hranic vyrůstá další vrstva téhož systému: soustava autonomních věží s radarem, termovizí a softwarem umělé inteligence, jejichž dosah zdaleka nekončí u lidí, kteří se pokoušejí projít přes hranici. Zpráva amerického vládního kontrolního úřadu ukazuje, jak rychle má tato síť růst a kdo ji staví.
Stovka mil bez ústavních záruk a trojnásobek věží
Úřad pro vládní kontrolu (Government Accountability Office) je auditní složkou americké federální správy a jeho výroční zprávy má procházet Kongres. Poslední z nich popisuje plán, podle kterého má počet dohledových věží podél hranic vzrůst z dnešních zhruba 830 na 2 300 do roku 2034. Nasazení má stát kolem miliardy dolarů a hlavní zdroj peněz představuje loňský rozsáhlý rozpočtový zákon, který administrativa pojmenovala Velký krásný zákon a který na technologie ostrahy hranic vyčlenil přes šest miliard dolarů. Vzhledem k tomu, co za ně vzniká, se nabízí spíš přezdívka podle Orwellova Velkého bratra.
Podstatné je, kam až systém sahá. Nejde jen o mexickou hranici: totéž platí pro hranici s Kanadou i pro obě pobřeží. Celní a pohraniční správa přitom od doby po 11. září pracuje s výkladem, podle kterého má ve stomílovém pásmu od hranice mimořádně široké pravomoci — pásmu, které kritici označují za zónu bez ústavních záruk. Do tohoto pruhu spadá překvapivě velká část amerického obyvatelstva včetně velkých měst od Los Angeles a San Diega přes Chicago a Boston až po New York, Filadelfii a Washington. Věže postavené kvůli nelegální migraci tak sledují i běžné obyvatele příhraničních měst cestou do práce nebo do školy.
Anduril, Lattice a nová generace zbrojovek
Zakázky na věže má firma Anduril, jeden z podniků financovaných fondem Founders Fund Petera Thiela. Nejde o obyčejné kamery: věže kombinují optiku, termovizi a radar a běží na vlastním softwaru umělé inteligence jménem Lattice, který používá nejen pohraniční správa, ale i další složky americké státní správy. Systém nemá jen přečíst značku vozidla — má rozpoznat, kolik lidí sedí uvnitř, a starší firemní plány počítaly s tím, že kamera nakonec rozliší i osobu na zadním sedadle. Dosah nejnovějších věží s prodlouženým dohledem udává výrobce kolem osmi kilometrů a loni v prosinci na ně firma získala od celní a pohraniční správy zakázku za 363 milionů dolarů.
Anduril přitom není osamocený hráč. Koncem roku 2024 se dal dohromady s Palantirem, SpaceX a dalšími technologickými firmami, aby společně usilovaly o zakázky ministerstva obrany. Ambice je zřejmá: nahradit klasické zbrojovky typu Raytheon nebo Northrop Grumman novou, technokratickou generací dodavatelů, jejíž hlavní devizou není ocel, ale algoritmus.
Virtuální zeď místo betonové
Voliči dostali slib fyzické zdi. Vzniká něco jiného — virtuální, biometrická, digitální zeď. Že to byl plán od začátku, ostatně nikdo netajil: sliby o biometrickém systému vstupu a výstupu na letištích, v přístavech i na pozemních přechodech zaznívaly veřejně už v prvním Trumpově funkčním období. Za Bidenovy administrativy se stejné technologie — rozpoznávání obličejů, autonomní věže, čtečky poznávacích značek — dál rozšiřovaly. Skupina organizací tehdy poslala Bílému domu dopis, ve kterém upozorňovala, že vláda pokračuje v biometrickém programu svého předchůdce. Nemělo to žádný účinek.
Výsledkem je pozoruhodná dělba práce mezi dvěma tábory: jedna strana nechá hranici prakticky otevřenou, druhá přijde s řešením v podobě dohledové techniky. Zeď se sice nepostaví, ale kamery a senzory vidí i dvacet nebo padesát kilometrů do vnitrozemí. Vtip o tom, že ploty a kamery nemají držet lidi venku, ale uvnitř, tím ztrácí něco ze své nadsázky.
Peter Thiel a technokraté kolem Bílého domu
Peter Thiel do firem, jako je Anduril, investuje právě proto, že v jejich technologii vidí budoucí mocenskou páku. Jeho vliv nekončí u kapitálu: počet lidí z jeho okruhu působících v druhé Trumpově administrativě se počítá na desítky a jeho někdejší chráněnec J. D. Vance je viceprezidentem. Vedle toho stojí firmy, které formálně nejsou součástí vlády, ale žijí ze státních zakázek — Palantir v čele s Alexem Karpem, Anduril a další.
Podstata té vize je technokratická: společnost se má řídit technologiemi a daty, ne hlasováním. Politici i podnikatelský stav mají čím dál méně vlivu, rozhodování se přesouvá k nevoleným inženýrům a takzvaným expertům, kteří vlastní nástroje. Není to nová myšlenka — technokratické hnutí třicátých let mluvilo o stejném cíli, jen místo umělé inteligence používalo slovo stroje, a doplňovalo ho nápady jako energetické kredity a centrální rozdělování zdrojů.
Autonomní drony: rozhodnutí bez člověka
Věže nejsou jediný produkt. Z nové továrny v Ohiu sjel první americký exemplář autonomního bojového dronu Fury s ne zrovna poetickým označením YFQ-44A. Autonomní znamená, že stroj neřídí člověk s joystickem, ale software. Zatím podle dostupných informací platí, že o použití zbraně rozhoduje člověk — přinejmenším nad americkým územím; nad Blízkým východem už dálkově řízené stroje takto operují dlouho.
Argumentace ve prospěch dalšího kroku se dá odhadnout dopředu. Pokaždé, když nálet zabije civilisty, zazní přiznání chyby — a s ním nabídka, že přesnější než unavený operátor bude algoritmus s deklarovanou spolehlivostí kolem sta procent. Ke které se navíc nemusí platit mzda a může sloužit nepřetržitě. Svět, ve kterém o životě a smrti rozhodují autonomní drony a věže, přitom vypadá dost jinak než reklamní vizualizace.
Kam všechna ta data tečou
Kamery, rozpoznávání obličejů, čtečky značek, sběr mobilních a internetových dat — to všechno vytváří objem, který se musí někam ukládat. Právě proto tak překotně rostou datová centra. Data se v nich nejen skladují, ale i analyzují; výstupem jsou zprávy generované umělou inteligencí, které putují buď bezpečnostním složkám, nebo soukromým firmám. Někdy jde jen o to prodat řidiči reklamu na podnik, kolem kterého denně jezdí. V horším scénáři vzniká trvalý záznam pohybu a chování konkrétního člověka.
Není to nový problém, jen jeho průmyslová verze. Už léta létají nad americkými městy dálkově řízená letadla vybavená simulátory mobilních buněk, známými jako stingray, která posbírají data z telefonů všech lidí v dosahu. Vládní biometrická databáze rozpoznávání obličejů provozovaná na infrastruktuře Amazonu je další dílek. A hlavní riziko dohledu, na které dlouhodobě upozorňují i novináři mimo hlavní proud, není dnešek, ale zpětné použití: co dnes není trestné, může být za deset let vyhodnoceno jinak — a záznam už bude uložený.
Když dohled provozuje soukromá firma
Nadace Electronic Frontier Foundation označuje sběr dat na hranici za pohromu pro lidská práva, organizace hájící občanské svobody i část zákonodárců mluví o porušení ústavní ochrany před neodůvodněnými prohlídkami. Jenže právě přesun úkolů státu na soukromé dodavatele obranu ztěžuje. Kdyby věže provozovala pohraniční správa s vlastním softwarem, dala by se na ně podat žádost o informace. Na soukromou firmu se žádost o informace podat nedá — a firmy jako Palantir, který dostal počáteční investici od rizikového fondu CIA In-Q-Tel, přitom lze označit za ryze soukromé jen s velkou dávkou shovívavosti.
Prostor jednotlivce je tak úzký. Týká se to i cestujících: podle amerických soudů smějí pohraniční agenti manuálně prohlédnout obsah telefonu bez soudního příkazu — takový postup je považován za rutinní a přiměřený. Příkaz je potřeba až na takzvanou forenzní prohlídku, tedy stažení celého obsahu přístroje. Národní bezpečnost je argument, který v této logice přebíjí ústavní záruky.
Chytrá domácnost jako dobrovolný dohled
Zatímco na hranici staví dohledovou síť stát a jeho dodavatelé, druhou polovinu práce si obstaráváme sami. Hlasový asistent musí poslouchat nepřetržitě — jinak by nemohl zaslechnout své jméno. Že mikrofony mají i chytré televize, se ukázalo z uniklých dokumentů už v letech 2017 a 2018. Zkušenost, kdy se člověk doma o něčem baví a vzápětí na to vidí na sociální síti reklamu, dávno není důkazem paranoie.
Zvonek s kamerou přitom nemíří jen na vlastní dveře, ale i přes ulici k sousedům. Policejní sbory už programy na přístup k záznamům z těchto kamer provozují, zatím většinou na bázi dobrovolnosti majitele. Amazon, který zvonky Ring vlastní, má navíc vlastní software na rozpoznávání obličejů, a spojení obojího je spíš otázkou času než technologie. Zakladatel Ringu Jamie Siminoff nabízel síť sousedských kamer jako pomoc při hledání ztraceného psa; výsledkem je soukromá celostátní videosíť. V Orwellově románu nikdo nevysvětluje, jak se obrazovky dostaly lidem do bytů. Možná si je tam nanosili sami.
5G, 6G a síť malých vysílačů
Bez rychlých sítí by celá stavba nefungovala. Na komerční úrovni se mluví o internetu věcí, tedy propojené lednici, televizi a telefonu. Na vojenské úrovni jsou sítě páteří pro umělou inteligenci a autonomní stroje — ty potřebují minimální zpoždění signálu. Cena za to je hustota: podle regulátora bude třeba stovky tisíc malých vysílačů rozmístěných zhruba po sto metrech, na sloupech i na budovách. Do budoucna se počítá s tím, že podobný modul nahradí domácí Wi-Fi úplně a přístroje budou trvale připojené k mobilní síti bez jakéhokoli přepínání.
Zdravotní debata kolem toho zůstává rozjitřená. Regulátoři i většina odborných institucí zastávají stanovisko, že při dodržení limitů nejsou účinky vysokofrekvenčního záření prokázané; část lidí přesto popisuje přecitlivělost na elektromagnetické pole a soudní spory o nádory mozku vedené proti mobilním operátorům se táhnou desítky let. Jistý je zato právní stav: americký telekomunikační zákon z roku 1996 zakazuje obcím a státům bránit stavbě vysílačů s odvoláním na vliv záření, pokud provozovatel plní federální limity. Radnice tak smí řešit vzhled stožáru, ne obavy obyvatel — a telekomunikační lobby patří k nejvlivnějším ve Washingtonu. Personální propojení s regulátorem je přitom výmluvné: současný šéf komise FCC Brendan Carr přišel z advokátní kanceláře zastupující AT&T i Verizon, dřívější šéf komise Ajit Pai byl podnikovým právníkem Verizonu. A totéž frekvenční pásmo, na kterém sítě běží, má i vojenské využití při rozhánění davů.
Závěr
Hranice funguje jako zkušební laboratoř. Technologie, které se na ní ospravedlní bojem proti nelegální migraci, se odtud šíří dál — do příhraničních měst, pak do vnitrozemí a nakonec do obývacích pokojů. Nový dohledový průmysl přitom stojí na dvou pilířích: na veřejných penězích, které mu zajistí odbyt, a na soukromém vlastnictví, které ho vyvazuje z kontroly. Druhou polovinu té sítě si lidé instalují sami, výměnou za pohodlí. Právě to je na celém příběhu nejméně technický a nejvíc znepokojivý rys.
