Kamerové systémy, které v ulicích čtou registrační značky a průběžně ukládají pohyb každého auta, dostaly v americkém mediálním prostoru obhajobu: máte pocit, že vás někdo sleduje? Nejspíš máte pravdu, ale kamery se o vás nezajímají, pokud nejste zloděj nebo únosce. Novinář Glenn Greenwald, jeden z autorů série o dokumentech Edwarda Snowdena, na téhle větě rozplétá souvislost, která bývá přehlížena: dohled nad vlastním obyvatelstvem a války vedené navzdory jeho odporu vyrůstají ze stejného kořene.
Nemáte co skrývat? Pak vás kamery nemusejí zajímat
Formule, že kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát, není nová a nevznikla v redakcích. Je to doslovný překlad sovětské agitace: dokud jsi v pořádku se stranou, panoptikum tě nemusí trápit. Když ji dnes servíruje mediální projekt Free Press vedený Bari Weissovou, není to náhoda ani úlet. Mezi investory tohohle média a investory firem, které dohled vyrábějí a prodávají, vede přímá čára.
Cílem sledování nikdy nebyli teroristé
Před dvanácti třinácti lety ukázala série o Snowdenových dokumentech poprvé v úplnosti, co bylo cílem americké vlády: všudypřítomný sledovací stát, jak si tomu úřady říkaly interně. Nešlo o podezřelé z terorismu ani o pedofily, ale o shromažďování mimořádně vypovídajících informací o každém jednotlivci.
NSA není civilní úřad, je součástí obranného aparátu a plánovací složky armády. A od začátku měla nepostradatelného partnera v Silicon Valley: jeden z prvních textů ze Snowdenova archivu popisoval, jak technologické firmy předávaly hromadně cokoli, oč si NSA řekla, bez soudních příkazů. Důvod je banální. Odtud pocházejí jejich největší zakázky. Mezi soukromým a veřejným sektorem tady žádná dělicí čára není.
Kdo na dohledu zbohatl
Skupina, která je na dohledu finančně zainteresovaná nejvíc, sídlí v Kalifornii. Lidé kolem Palantiru zbohatli nepředstavitelně na tom, že dohled nejen postavili, ale propojili ho s americkou armádou. Patří k nim Peter Thiel a Alex Karp, stejně jako investiční skupina Andreessen Horowitz, která vložila peníze do řady firem vyvíjejících sledovací technologie s umělou inteligencí, do Palantiru i do zmíněného média.
Stejný model postavil Izrael v Gaze. Pásmo je pod jedním z nejrozsáhlejších sledovacích systémů, jaké kdy existovaly, což je důvod, proč mnozí dodnes nevěří, že mohl 7. říjen izraelské úřady zaskočit. Součástí Snowdenova archivu bylo i partnerství NSA s izraelskou stranou včetně objemu surových zpravodajských dat o amerických občanech, která tam americká agentura předává. A tatáž skupina, která staví dohled doma, prosazuje neokonzervativní zahraniční politiku a chtěla válku s Íránem.
Svoboda na vývoz, dohled doma
Rétorický základ těch válek zní, že cizí režim upírá svým lidem svobodu, vraždí vlastní obyvatele a střílí do demonstrantů, a proto je nutné ho svrhnout. Titíž lidé dnes doma obhajují nástroje, které jsou od popisované tyranie k nerozeznání. Nikdo vážně netvrdí, že by Írán byl fyzickou hrozbou pro Spojené státy.
Válečná propaganda je přesná věda budovaná desítky, spíš stovky let z antropologie, psychologie a psychiatrie, takže na její účinnosti není nic překvapivého. Překvapivá je jen drzost jednoho konkrétního tvrzení: že Amerika vede války proti diktaturám, aby přinesla utlačovaným svobodu. Historie říká pravý opak. Desítky let se svrhávali demokraticky zvolení vůdci a na jejich místo dosazovaly brutální vojenské diktatury, Írán nevyjímaje. Nejbližšími spojenci zůstávají jedny z nejtvrdších režimů světa. A íránští exulanti, kteří po desetiletích v Londýně, Torontu, Chicagu a Los Angeles vystupovali jako hlas íránského lidu a volali po bombardování, teď mluví o rozčarování, že osvobozování nebylo cílem.
Když se přestane věřit, že šíření svobody je motivem válek, rozpor mizí. Mocenský aparát, který dává přednost poslušným diktaturám, logicky chce držet vlastní obyvatelstvo pod stejně pevným dohledem jako zbytek světa.
Emancipační technologie obrácená naruby
Internet se prodával jako osvobozující technologie a proměnil se v nejmocnější nástroj kontroly člověka v dějinách. Po jednom z textů o rozsahu odposlouchávacích možností se ozvali bývalí příslušníci východoněmecké Stasi se závistí, že o takových pravomocech se jim ani nesnilo.
Odpovědí na kritiku byla kampaň, kterou souběžně vedly zpravodajské služby i korporace: soukromí je pro poražené a zločince, pro pedofily a teroristy, a kdo nic neskrývá, nic nepotřebuje. Jenže každý člověk dělá v soukromí věci, které by nedělal na veřejnosti. To oddělení je zdravé a patří k základní výbavě člověka. Nic nedává centralizované moci větší převahu než schopnost vědět v každé chvíli, co lidé dělají. Dlouholetý šéf Googlu Eric Schmidt to kdysi shrnul do rady, že pokud děláte něco, o čem nechcete, aby se ostatní dozvěděli, možná byste to dělat neměli.
Nejzhoubnější na tom není samotné sbírání dat, ale snaha přesvědčit veřejnost, že zájem o soukromí je přiznáním viny. Američtí ústavodárci přitom omezili policejní a státní moc zcela vědomě, s plným vědomím, že se tím některým násilným zločincům uleví. Kdyby policie mohla kdykoli vstoupit do domu a prohledat, co ji napadne, dopadla by mnohem víc pachatelů. Ochrana soukromí prostupuje celou americkou Listinu práv a představa, že se o ně zajímají jen špatní lidé, jde proti její podstatě.
Pohrdání veřejností a válka bez jejího souhlasu
Takhle se s vlastním obyvatelstvem nemluví, pokud ho máte rádi. Když si stěžuje někdo blízký, člověk zpravidla naslouchá, místo aby se na něj obořil. Politická reakce na stížnosti kvůli zdražování potravin ale byla přesně opačná: vaše zkušenost je smyšlená, jídlo nezdražilo, špatně nakupujete.
Původní důvod, proč měl válku schvalovat Kongres, byl praktický. Válka zasahuje každého: kdosi ji musí zaplatit z daní a čísi synové do ní půjdou. Proto potřebovala souhlas obyvatel vyjádřený jejich zástupci. To se vytratilo. I bez formálního vyhlášení války si političtí vůdci dřív souhlas sháněli. Osmnáct měsíců trvala kampaň, kterou George Bush a Dick Cheney přesvědčovali Ameriku o nutnosti invaze do Iráku a odstranění Saddáma Husajna, a v době zahájení války ji podporovaly dvě třetiny lidí.
Před válkou s Íránem nepřišla kampaň žádná. Průzkumy ukazovaly, že většina Američanů je proti, a odpor od té doby jen roste. Odpověď mocenského centra zní, že na tom nesejde: cíle jsou důležitější, lidé ať mlčí a snesou vyšší ceny pohonných hmot i potravin. Titíž lidé se pak diví, proč voliči volí kohokoli, kdo se establishmentu radikálně staví na odpor.
Elity ztratily strach z lidí
Historicky se nejbohatší vrstva veřejnosti bála. Strach z lidového povstání byl důvod, proč se Franklinu Rooseveltovi podařilo prodat elitám New Deal argumentem, že bez zlepšení životů většiny se můžou rozloučit s celým kapitalismem. Na jachtách se držely sejfy se šperky pro případ revoluce a John Rockefeller i Henry Ford rozdávali peníze na ulici, aby přesvědčili Ameriku, že jsou dobří lidé. Odtud pochází filantropie.
Po finanční krizi roku 2008 ten strach zmizel. Chamtivost, která krizi způsobila, byla korunována tím, že se veřejné peníze použily na záchranu jejích původců, zatímco střední třída tonula v exekucích a hypotékách. Matematik pracující pro velký hedgeový fond to potvrdil vlastním vysvětlením: strach je pryč, protože elity věří, že policejní stát, který postavily, je ochrání bez ohledu na to, jak rozzlobení lidé jsou.
Extrémní majetkovou nerovnost lze udržet dvěma způsoby. Buď se většině dopřeje tolik, aby jí nestálo za to riskovat život v povstání, nebo se společnost polovojensky vyzbrojí, kolem bohatých se postaví zdi a policejním složkám se dají mimořádné pravomoci k násilí a sledování. Masový dohled je poznávacím znamením druhé cesty. Francouzská aristokracie se také cítila za zdmi Versailles bezpečně. Když ale lidé ztratí důvěru v instituce a získají dobře podložené přesvědčení, že jejich potíže pramení z rozdělení moci a bohatství, žádná míra ozbrojení a sledování to nezastaví.
Klid v prášku
Kontrola nespočívá jen ve sledování a zastrašování. Mění se i povaha lidí, a to benzodiazepiny, antidepresivy a celou nabídkou tlumivých látek, které jsou dostupné on-line bez jediné návštěvy lékaře. Vypadá to jako nástroj sociální politiky, přesněji sociální kontroly. Patří sem i marihuana. Legalizace má smysl, protože kriminalizace dává státu příliš velkou moc, jenže výsledkem je populace, která užívá obrovské množství látek podávaných, doporučovaných a propagovaných shora.
Úzkost a hněv nejsou vady. Jsou to hnací síly toho, že chceme lepší život. Pokud se z lidí obrousí všechny hrany a zbude z nich utlumená hmota ochotná přijmout cokoli, je to dystopie, jenže dystopie s velmi konkrétním prospěchem pro ty nahoře. Spokojené a klidné obyvatelstvo je přesně to, co si moc přeje.
Úzkost není porucha, ale signál
Lidské emoce a instinkty tu nejsou omylem. Prošly přírodním výběrem, protože zvyšují šanci na přežití a na dobrý život. Strach nikdo nemá rád, ale je dobré ho umět cítit, když je nablízku skutečné nebezpečí. Kdo si ho trvale vypne prášky, může se cítit líp, zároveň si ale ochromí schopnost, bez které se člověk ve světě neobejde. S úzkostí je to stejné: říká nám, že něco není v pořádku. Je to pohon intelektuálního výkonu, společenských změn i revolucí. Kdo ji každý den umlčí, přichází o jeden z nejcennějších motorů, které má, a začne stagnovat.
Terapeutická kultura navíc podsouvá nepoctivý výklad reality: problém je uvnitř vás, nesete si trauma. Na individuální rovině to není nesmysl, ve velkém obraze ale platí, že velká část lidí je nešťastná proto, že systém pracuje proti nim. Systém, který nevytvořili, do kterého se narodili a který se za posledních třicet let hodně změnil. Rozhodli o něm jiní, a když přijde recept na antidepresiva, přenese se vina z těch, kdo rozhodovali, na toho, komu je zle.
Nejde o odmítání pomoci. Strach je užitečný, paranoia ne. Úzkost je užitečná, ochromující úzkost je porucha a odborná pomoc má u ní smysl. Jenže když po volebním výsledku roku 2016 nestíhali terapeuti nápor klientů a během pandemických opatření lidé psychicky kolabovali, byla to zdravá reakce na podmínky odtržené od toho, co člověk potřebuje. Přesně tuhle budoucnost popisovali George Orwell a Aldous Huxley: obyvatelstvo udržované v chemickém a zábavním útlumu, které si samo vypnulo reakce nutné k odporu.
Rozptýlení, které je navržené jako závislost
Rozptýlení samo o sobě špatné není. Sportovní přenos s rodinou, dobrý film nebo kniha člověka vytrhnou z jeho reality a přenesou do jiné, a to má hodnotu. Problém je, že rozptýlení je silně návykové a existují firmy, jejichž produkty nedělají nic jiného, než že na něm vytvářejí závislost.
Nejvýmluvnější je rozhovor, ve kterém rodiče pracující pro technologické firmy popsali, že by vlastním dětem nikdy nedovolili používat to, co pro děti sami vyrábějí, protože vědí, k čemu to bylo navrženo: uvěznit mozek v nekonečné potřebě podnětů bez vztahu ke skutečnému světu. Návykové to je záměrně, stejně jako byly cigarety. A pokud zůstane veřejnost trvale rozptýlená, získávají ti, kdo pozornost neztratili, obrovskou výhodu. Můžou dělat, co chtějí, a skoro nikdo si toho nevšimne.
Proč se proti válce neprotestuje
Protiválečné hnutí potřebuje bezprostřední, tělesnou zkušenost s válkou. Protesty proti Vietnamu vyvolalo hlavně to, že se domů pravidelně vracely rakve. Lidé znali kluky z okolí, ze školy, z práce, kteří odjeli a vrátili se mrtví, a byla to zároveň první válka, o které se dostatečně informovalo včetně masakrů. Cítilo se to v ulicích a nedalo se tomu vyhnout. Podobně u Gazy, kde denně kolovaly záběry roztrhaných dětských těl a vyhlazených rodin, takže kdokoli s běžným svědomím věděl, že to platí i z jeho daní.
Válka s Íránem nic z toho nemá. Pozemní jednotky nejsou nasazeny, amerických mrtvých je málo a o civilních obětech nejsou skoro žádné obrazy. Hned první den zabil americký úder na školu 165 dívek a druhá raketa zasáhla ty, kdo přiběhli pomáhat, tedy dvojitým úderem, který je z Gazy dobře známý. Beze jmen a bez záběrů ale zůstane i tohle jen abstrakcí a lidi to otupí.
Druhý důvod je tvrdší. Studentské protesty proti válce v Gaze nevyšuměly, byly rozdrceny. Policejní násilí doplnila kriminalizace: řada demonstrantů byla vyloučena ze škol, část deportována. Vzkaz zněl srozumitelně, že protest proti vládní politice, jakkoli je jedním ze základních ústavních práv, bude potlačen silou a trestem. Tím se práh, po jehož překročení lidé vyjdou do ulic, zvedl zcela záměrně.
Co veřejnost nevidí, to ji nerozčílí
Kolik amerických zpravodajů je teď v Teheránu? Kolik jich referuje z Moskvy o ruském pohledu na válku? Za první války v Zálivu přenášela CNN bombardování Bagdádu živě, podobně tomu bylo v Afghánistánu i v Iráku. Dnešní absence informací nepůsobí náhodně a propaganda na ní stojí.
Nejsnazší způsob, jak zabránit pobouření nad něčím, co pobouření zaslouží, je to prostě skrýt. Ukázkou je zemědělský průmysl. Aby se veřejnost nedozvěděla, co se děje uvnitř velkochovů, prosadil přes zákonodárné sbory zemědělských států předpisy, které z natáčení uvnitř provozu udělaly trestný čin. Soudy je nakonec zrušily jako zjevné porušení prvního dodatku, záměr byl ale jasný: co veřejnost neuvidí, tím se nebude zabývat.
Stejná logika platí pro válku a projeví se i na jménech obětí. Když v roce 2015 zaútočil na kanadský parlament v Ottawě osamělý střelec s dlouhou psychiatrickou minulostí a zabil jednoho mladého strážného, stala se z oběti národní ikona: pochody, rozhovory s rodinou, pocit společné ztráty. Nikdo přitom nezná jméno jediné oběti pětadvaceti let bombardování v muslimských zemích. Nezná ani jména rodin oněch 165 školaček. To není nedbalost, ale strategie.
TikTok: platforma, kterou nešlo řídit
Argument, že TikTok je nebezpečný kvůli Číně, tu byl roky a nikam nevedl. Podporu obou stran i Bílého domu získal zákaz až ve chvíli, kdy organizace ADL prohlásila, že se mladí lidé obracejí proti Izraeli a válce v Gaze kvůli množství videí kolujících právě na téhle síti. Pak vláda zasáhla a kontrolu nad americkou částí platformy převzalo od společnosti ByteDance investorské konsorcium kolem jmen jako Larry Ellison a Marc Andreessen.
Kontrast s americkými platformami je názorný. Během pandemie neměla vláda sebemenší potíže potlačit debatu o původu nákazy, účinnosti roušek, rozestupech i uzavírání škol, protože nad domácími technologickými giganty má páku. Ti potřebují stát kvůli obranným zakázkám a kontraktům se zpravodajskými službami, takže se proti němu nepostaví. ByteDance takový zájem neměla a příkazy k cenzuře poslouchat nemusela. Právě proto musela platforma změnit majitele, nikoli kvůli obavám z čínské represe.
Mazání zdrojů a zákaz druhé strany
Když mladí uživatelé objevili starý dopis bin Ládina a začali si ho posílat, zmizel dokument z webu britského deníku Guardian a odkazy přestaly fungovat. Na TikToku byla diskuse o něm zablokovaná. Důvodem bylo, že si celá jedna generace najednou četla o důvodech nenávisti vůči Spojeným státům, o kterých se jí nikdy nic neřeklo: o sankcích proti Iráku, o americké armádě na posvátné saúdské půdě, o financování Izraele. Místo debaty přišlo odstranění zdroje.
Evropa udělala něco ještě přímočařejšího. Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 přijal Evropský parlament rychle úpravu, podle níž je šíření ruských státních médií trestné. Dospělý občan Nizozemska nebo Španělska si tak nemůže poslechnout, jak celou věc vykládá druhá strana. Když francouzské úřady žádaly platformu Rumble o stažení RT a Sputniku a firma odmítla, byla ve Francii zablokována na úrovni IP adres. Přitom i na vrcholu studené války otiskovaly americké noviny celé projevy sovětských vůdců, Nikita Chruščov mluvil v USA a Richard Nixon vystoupil v sovětské televizi. Dnes se z poslechu druhé strany stalo cosi na hraně vlastizrady a novináři, kteří ji citují, jsou obviňováni ze zaprodanosti.
Odkud se bere nepřátelství vůči Rusku
Na otázku, proč má americký bezpečnostní aparát tak hlubokou nenávist vůči Rusku, neexistuje jasná odpověď. Sahá hluboko před kauzu údajného ruského vměšování do amerických voleb. Ta byla skandálem bez důkazů a nebezpečná právě tím, že Američanům znovu vštěpovala, že smrtelnou hrozbou pro jejich demokracii je země s největším jaderným arzenálem, které se celé generace učily bát.
Kolem let 2010 a 2011 se ministerstvo zahraničí pod vedením Hillary Clintonové soustředilo na podrývání Ruska. Protesty v Moskvě, Petrohradu i jinde financovala z jejího pověření nadace National Endowment for Democracy. Ve svých pamětech Clintonová z celého Obamova působení kritizovala jedinou věc, totiž jeho odmítání konfrontovat Rusko v Sýrii a na Ukrajině.
Sám Barack Obama to v rozhovoru o své doktríně s Jeffreym Goldbergem z časopisu The Atlantic vysvětlil věcně: Spojené státy na Ukrajině nemají žádné zásadní zájmy, nikdy je neměly a mít nebudou, kdežto Rusko je vždycky mít bude, protože jde o zemi na jeho hranici, a bude tam mít eskalační převahu, stejně jako ji USA mají u Mexika a Kanady. Kdo chce riskovat válku s Ruskem kvůli tomu, kdo vládne v Donbasu, ať to řekne nahlas. Bylo to v roce 2016 a o pár měsíců později se celá Demokratická strana upnula k ruské hrozbě jako ke svému hlavnímu tématu.
Iracionalitu vztahu ukazuje i osud Edwarda Snowdena. Když uvízl v moskevském letišti, nabízela Amerika Rusům výměnou prakticky cokoli včetně vydání ruských uprchlíků, a Rusové odmítli. Vysvětlení znělo, že poskytnout útočiště pronásledovaným ze Západu patří k ruské identitě a jeho vydání by vyvolalo takové pobouření, že by se to nevyplatilo. Podstatnější důvod ale byl obecnější: v armádních a zpravodajských kruzích obou zemí přetrvává generacemi pěstované nepřátelství, které i dlouho po konci studené války setrvačně nutí obě strany škodit té druhé. Roli hraje i osobní formování těch, kdo politiku dělají. Kdo vyrůstá v přistěhovalecké rodině, přejímá vztah k zemi původu jako k něčemu, čemu dluží loajalitu. Nejzřetelnějším příkladem je současný americký ministr zahraničí Marco Rubio a jeho odhodlání změnit poměry na Kubě, protože právě to bylo celoživotním snem jeho rodičů a jejich komunity.
Jak se v devadesátých letech vyráběl ruský prezident
Titulní příběh amerického týdeníku Time z počátku devadesátých let otevřeně popisoval, jak Američané pomohli Borisi Jelcinovi vyhrát. Byla to celá armáda politických konzultantů a stratégů, kteří jeli budovat Jelcinovu značku, aby Washington mohl ovládat privatizaci a v podstatě všechny ostatní oblasti ruského veřejného života. To období bylo pro Rusy jedním z nejhorších v jejich dějinách, a to jich zažili dost. Američané se přitom svou rolí veřejně chlubili. Představa, že vměšování do cizích voleb je nevídaný zločin, který dokáže spáchat jen Rusko, tím dostává jasné obrysy.
To, co americkou zahraniční politiku doopravdy řídí, nemá nic společného s tím, jestli je někde vláda demokratická nebo represivní. Proamerický diktátor je vítán, čím tvrdší, tím lepší. Nesnesitelný je vůdce, kterého nelze ovládat. Válka v Libyi přišla poté, co chtěl Muammar Kaddáfí použít příjmy z ropy pro vlastní obyvatele místo toho, aby kapitál odcházel ven. A Vladimir Putin představoval přesně ten typ nacionálního politika, který nebyl vůči Západu nepřátelský, ale trval na tradicích a hlavně na suverenitě vlastní země. Kariéru začínal ve východním Německu, mluví německy a o vstup do NATO kdysi usiloval, takže obraz zapřisáhlého nepřítele Západu z ideologických důvodů neodpovídá ničemu skutečnému.
Peníze na válku posílají obě strany
Na financování války byla Demokratická strana jednotná od svého vedení až po nejlevicovější křídlo. Stovky miliard dolarů, o kterých tíž politici tvrdí, že je chtějí použít na zlepšení životů Američanů, putovaly do pokladen zbrojních firem jako Raytheon a Boeing i do Palantiru, na válku, která Ukrajinu nezachraňuje, ale obětuje ji geostrategickému cíli oslabit Rusko. Neozval se ani jeden. Teprve teď, když je vidět, jak válka eskaluje, začínají mít někteří pochybnosti.
Podmínkou takové jednoty je demonizace. Celá země se personalizuje do jediné postavy, z níž se udělá absolutní autokrat. Kolem roku 2008 se opakovalo, že novým Hitlerem je Mahmúd Ahmadínežád, který pak odsloužil dvě ústavní období a z úřadu klidně odešel. Nových Hitlerů bylo od té doby mnoho. Přitom všichni američtí prezidenti, kteří s Putinem jednali, od Billa Clintona přes George Bushe po Baracka Obamu, ho popisovali jako racionálního a spolehlivého partnera, se kterým se dá dohodnout. Když nastal čas rozdmýchat válku, změnil se přes noc v šílence, jakého svět neviděl od Hitlera. Vyprávění se otočilo a spousta lidí mu uvěřila.
Levice, která přestala kritizovat tajné služby
Starší levice, občanští libertariáni kolem ACLU nebo Noam Chomsky, považovala zpravodajské služby a vojensko-průmyslový komplex za největší zlo. Dnes od prominentních levicových politiků o zločinech CIA nebo NSA nikdo nic neslyší.
Důvodem je kauza údajného ruského vměšování. Vzešla z prostředí CIA a FBI a udělala z těchto služeb spojence Demokratické strany proti Donaldu Trumpovi. Ilustrace za všechny: když Matt Taibbi svědčil o interních dokumentech Twitteru, které ukázaly soustavný nátlak tehdejší administrativy na technologické firmy, aby cenzurovaly nepohodlné hlasy, poradil mu tehdejší demokratický kongresman z Texasu Colin Allred, ať si sundá čepici z alobalu a připustí, že hodní lidé z CIA a FBI necenzurují ze zlé vůle, ale aby ho chránili. Strana, která říká voličům, že mají být vděční za cenzuru ze strany tajných služeb, urazila pořádný kus cesty.
Hnutí, které nakonec pohltí strana
Můžete si myslet, že stranu ovládnete a přeložíte její dogma do vlastního jazyka. Mnohem pravděpodobnější ale je, že strana pohltí vás a vaši schopnost prosazovat, co jste chtěli, srazí na minimum. Je to vidět na osudu Trumpova hnutí i na kandidátech, kteří se do blízkosti demokratů dostali s radikálními hesly.
Systém je navíc každou dekádou dovybaven tak, aby se mimo dvě strany dalo existovat hůř. Zákonodárci obou stran mají společný zájem na tom, aby konkurence zvenčí neměla šanci, takže každá novela volebních pravidel míří stejným směrem. V Evropě a Jižní Americe existují systémy s mnoha stranami, brazilský Kongres jich má kolem šestadvaceti, ale i tam se politika polarizuje do bloků a lidé volí ze strachu z alternativy.
Největší lež amerického systému je přitom tvrzení, že se obě strany nedokážou na ničem shodnout. Ve skutečnosti panuje shoda nejméně na devadesáti procentech zásadních politických otázek a média informují právě o těch několika sporech, takže to vypadá na nepřetržitou při. Obama sám v soukromí říkal, že ostré výpady vůči němu jsou divadlo a že se všichni pohybují uvnitř úzce vymezeného pásma. Dojem divoké svobody debaty zakrývá, že většina zásadních otázek je uzamčena, protože obě strany slouží stejným donorům. Čím dál víc lidí to vidí.
Závěr
Dohled se neprosazuje proto, že by mocní věřili v bezpečí, ale proto, že přestali potřebovat souhlas. Kamera, která si pamatuje každou jízdu, chemicky utlumená nespokojenost, zpravodajství bez obrazů z druhé strany fronty a válka bez veřejné debaty jsou části téhož řešení: nahradit souhlas kontrolou. Historicky to funguje jen do chvíle, než se ukáže, že žádné zdi nejsou dost vysoké. Nestabilita, kterou ztráta důvěry v instituce plodí, může skončit hůř než dnešek. Zároveň je to jediný prostor, ve kterém vzniká něco jiného než volba mezi dvěma verzemi téhož.
