Debata o umělé inteligenci se skoro celá točí kolem otázky, jestli nás stroje jednou předběhnou. Druhá polovina příběhu je přitom mnohem hmatatelnější: beton, ocel, měď, nafta, voda a elektřina. Datacentra, bez kterých neběží ani jeden jazykový model, rostou rychleji, než stačí obce projednávat územní plány. A účet za jejich provoz se objeví na faktuře za elektřinu dřív, než si kdokoli všimne, že se vedle vůbec něco staví.
Boom, který ještě ani pořádně nezačal
Na finančních kanálech se mluví o nafouklé bublině, jenže výstavba se sotva rozjela. Ve Spojených státech dnes stojí zhruba 4 800 datacenter, kolem 809 dalších se právě staví a přibližně 3 900 jich je naplánováno na nejbližší období. Počet hal by se tím zhruba zdvojnásobil. Nové stavby přitom nejsou menší, ale výrazně větší, jako texaský projekt Stargate v Abilene.
Mění se i způsob financování. Zatímco dosud šlo o vlastní peníze technologických firem, v částkách kolem 500 miliard dolarů, teď přichází fáze dluhu: Nvidia si letos v červnu půjčila na trhu 25 miliard dolarů v dluhopisech, poprvé od roku 2021, a část emise má splatnost až v roce 2056. Sázka na umělou inteligenci tak přestává být sázkou z přebytků a stává se sázkou na půjčené peníze.
Umělá inteligence, kterou nevidíte
Nejnápadnější není chatbot, ale ta vrstva umělé inteligence, kterou uživatel nevnímá. Videokonferenční služby, které dosud jen přenášely obraz a zvuk, se překlápějí do role nástrojů na produktivitu: zapnete si automatické poznámky ze schůzky a systém si přepíše celý hovor. Tedy: obsah vaší porady od té chvíle leží na cizím serveru.
Představa, že nad těmito daty máte kontrolu, je iluze. Smazání lze požádat a firma vám ho potvrdí, jenže když stejná data později požaduje soudní cestou úřad, obvykle se zase objeví. Většina těchto služeb navíc stojí na infrastruktuře Amazonu, stejně jako analytická platforma Palantir nebo systémy sledování vozidel Flock Safety. Vlastní si drží jen tenkou vrstvu navrchu. Data musí fyzicky někde ležet, a leží právě v halách, jejichž počet se má zdvojnásobit.
Stavět bez povolení, odpor řešit žalobou
Cestu k tomuto tempu otevřelo prezidentské nařízení z července 2025 o zrychleném federálním povolování infrastruktury datacenter. Úřady dostaly za úkol vypsat, na které kategorie staveb se posuzování vlivů na životní prostředí vůbec nemusí vztahovat, a zpřístupnit velkým projektům federální i dříve kontaminované pozemky. Týká se to hal nad sto megawattů odběru nebo s investicí přes půl miliardy dolarů, tedy přesně těch, u kterých mají emise ze záložních naftových agregátů, odběr vody a polétavý prach největší dopad.
Druhá část balíku je ještě zajímavější. Ministerstvo spravedlnosti zřídilo počátkem letošního roku tým specializovaný na spory kolem umělé inteligence. Jeho úkolem je vyhledávat předpisy jednotlivých států, které se vymykají federální linii, a napadat je u soudu jako nepřípustný zásah do mezistátního obchodu nebo jako pravidla překonaná federální úpravou. Státní zastupitelství, které si daňoví poplatníci vydržují, tak systematicky pracuje proti pravidlům přijatým na nižší úrovni. Obce se pochopitelně obávají, že stejný postup dřív nebo později dopadne i na jejich vyhlášky.
V Georgii má vyvlastňování zatím jinou podobu: energetická společnost potřebuje zhruba 1 600 kilometrů nových vedení vysokého napětí přes stovky pozemků a kvůli trase má padnout kolem třiceti obytných domů. Sedmdesát až osmdesát procent kapacity těch vedení má sloužit datacentrům. Majitelé si stěžují, že nabídnutá cena je hluboko pod tržní hodnotou.
Motiv obce přitom nemusí být ekologický. Může jít prostě o to, že tam ti lidé žijí, hala se jim nelíbí a s celým záměrem nesouhlasí. Otázka, jestli má společenství právo utvářet podobu místa, kde bydlí, se tím posouvá do roviny, kde ji rozhoduje soud, a ne zastupitelstvo.
Voda: chlazení, které se jen přesouvá po šachovnici
V rozhovorech na hospodářských televizích se dnes ředitelé chlubí, že problém s chlazením vyřešili. Existuje skutečně slušná technologie, kterou dodává třeba firma Vertiv: uzavřený okruh s chladicími deskami přímo u grafických čipů, žádné odpařování. Háček je v tom, že co se ušetří na vodě, se zaplatí na elektřině, protože suché chlazení je energeticky náročné. Přesouvání kuliček pod skořápkami. Vyrábět věci stojí zdroje a zásoba zdrojů je konečná, to není důvod nestavět nic, ale je to důvod nelhat si o ceně.
Hlavně ale nová technologie zatím tvoří menšinu. Drtivá většina hal chladí odparem, tedy vodou, která se nevrací nikam. Jedno menší datacentrum spotřebuje 300 až 500 milionů galonů, tedy zhruba 1,1 až 1,9 miliardy litrů, zatímco běžné americké domácnosti stačí dvě stě galonů, tedy asi 760 litrů, na den.
Na jihozápadě, v Coloradu, Nevadě, Utahu a Wyomingu, jsou přitom farmáři na hraně. Nová odběrová povolení pro dobytek nejsou, všechna jsou rozebraná, a tak se čerpá z podzemních zvodní, které jsou dávno přetížené. Pastviny navíc ubývají kvůli požárům. A do téhle situace přicházejí haly, které povolení k odběru zázračně dostanou. Otázka, jak je možné, že se výjimka najde pro datacentrum a ne pro hospodáře se stádem, dosud nedostala uspokojivou odpověď.
Domácností se mezitím týká opačný pohyb. V Auroře v Coloradu, kde stojí obří datacentrum společnosti QTS, se zavedly chytré vodoměry, které odečítají spotřebu v patnáctiminutových intervalech. Tisíce obyvatel dostaly upozornění, že vody spotřebovávají příliš. Jestli podobné upozornění chodí i provozovateli haly za plotem, veřejně známo není.
Proč se staví tam, kde voda není
Nabízí se logická námitka: proč se hala nepostaví tam, kde je vody dost a lidí málo, a místo toho vyrůstá v poušti. Odpověď je jednoduchá a jmenuje se daňový výnos. Ukázkou je Quincy ve státě Washington, který o sobě dnes vypráví jako o městě zachráněném datacentry. Tři haly, skokový nárůst daňových příjmů o desítky procent, nová škola za 120 milionů dolarů, nová kanalizace, parky, aquapark pro děti, klesající kriminalita. Obec, která takový příjem jednou ochutná, se ho dobrovolně nevzdá.
Druhou částí nabídky je slib soběstačnosti: nesáhneme vám na proud ani na vodu, postaráme se o sebe sami. Odtud plyne zájem o malé modulární reaktory od firem typu NuScale i oživování starých jaderných zdrojů, včetně elektrárny Three Mile Island. Vedle toho se skupují odstavené uhelné elektrárny v okolí plánovaných hal, přestavují se na plyn, čímž odpadnou přísnější limity pro uhlí, a znovu se rozjíždějí.
Jenže vyrobený proud v obci nezůstane. Podle zdrojů z prostředí Amazonu jde celý do datacentra a ceny energie v dotčených obcích porostou, respektive už rostou. Soběstačná hala totiž není ostrov: napojuje se na tutéž síť a soutěží o tutéž kapacitu.
Dražší proud a vyhlídka na výpadky
Zdražení se přitom netýká jen míst, kde hala stojí. Domácnosti, které žádné datacentrum v okolí nemají, vidí ceny za kilowatthodinu vyšší o dvanáct až čtrnáct procent. V Coloradu vylétly ceny nahoru dřív, než se cokoli velkého postavilo, protože se obchoduje s výhledem: v aukcích se počítá s budoucí spotřebou, a ta bude podle projekcí přesahovat kapacitu.
Konkrétní obrázek nabízí Homer City v západní Pensylvánii. Uhelná elektrárna se tam na jaře 2023 odstavila a na jejím místě teď vzniká obrovský energetický komplex na zemní plyn, který má být největším areálem svého druhu v zemi. Vyrobený proud má přednostně krýt datacentra na pozemku, do sítě pro domácnosti mají putovat až přebytky. Místní se proto ptají, co z toho budou mít oni, a v obci zaznívají obavy z výpadků, protože síť takovou zátěž nikdy nenesla. Není to Texas ani Arizona s extrémními vedry, je to region s mírným klimatem, a přesto se tam mluví o tom, že lidem bude vypadávat proud.
Federální vláda sice slibuje strop, který má náklady nechat na provozovatelích. Na fakturách zatím není znát, že by fungoval.
Kde se odpor daří
Přesto se ukazuje, že brzdit se dá. Stát New York vyhlásil letos v červenci jako první v zemi roční moratorium na nové hyperscale haly s odběrem od padesáti megawattů výš; už povolené projekty pokračují dál. Zdůvodnění znělo přímočaře: tyhle stavby spotřebují víc, než síť zvládne, a zdražení nemají platit domácnosti.
Texas šel jinou cestou. Guvernér Abbott na začátku srpna nařídil komplexní audit datacenter, do jehož dokončení se pozastavuje schvalování dalších připojení k síti. Provozovatelé musí doložit spotřebu energie a vody, způsob chlazení, daňové úlevy, které inkasují, i to, jak omezí dopady na okolní obyvatele. Fronta žádostí o připojení přitom v Texasu dosahuje 474 gigawattů, tedy několikanásobku dosavadní rekordní spotřeby celého státu. Vedle toho se v různé podobě ozvalo zhruba pět set obcí a začátkem srpna proběhl celostátní den akce.
Otevřenou otázkou zůstává, jak dlouho to vydrží a jestli federální tým pro spory kolem umělé inteligence nezasáhne i tam. Zvlášť pikantní to bude v Texasu, kde stojí jeden z největších projektů světa a kde by se odpor střetl s prestižní stavbou, kterou Bílý dům veřejně podporuje.
Národní bezpečnost jako univerzální klíč
Prezidentská nařízení označila výstavbu za otázku národní bezpečnosti. V praxi se tím myslí dvojí. Za prvé vojenská rovina: budoucí válčení stojí na dronech, robotech a výpočetní kapacitě, kterou je potřeba mít doma. Za druhé argument Čínou, tedy že modely i data mají zůstat pod domácí kontrolou.
Vedle komerčních hal proto vznikají vládní datacentra, která staví Amazon pro armádu, Pentagon nebo tajné služby. Bezpečnostní režim je v nich mimořádný, mluví se o osmi vrstvách kontroly včetně biometrických skenů, kterými by musel projít i prezident. Po dokončení stavby předá firma klíče a vrací se jen při zásadní poruše, například při výpadku napájení. Část těchto zařízení navíc stojí schovaná uvnitř jiných budov: navenek úřad pro záležitosti veteránů nebo daňová správa, uvnitř datové centrum pro monitorování občanů. Data z telefonátů, e-mailů a systémů sledování vozidel je koneckonců potřeba někde uložit.
Roboti z domácí výroby
Skoro bez povšimnutí prošlo červencové rozhodnutí amerického telekomunikačního regulátora, které míří na hardware. Zahraniční pokročilá robotika se ocitla na seznamu zakázaného vybavení: nové modely mobilních robotů nad dva kilogramy, humanoidů, čtyřnohých strojů, ale i robotických vysavačů a sekaček nedostanou povolení k prodeji na americkém trhu. Výjimku má jen technika smontovaná ve Spojených státech, u které domácí komponenty tvoří přes 65 procent hodnoty dílů; od roku 2029 se práh zvedne na 75 procent. Týká se to i takových detailů, jako jsou pohony nebo prsty humanoidních robotů.
Pro výrobce je to zásadní obrat. Tesla, jejíhož humanoidního robota Optimus označuje Elon Musk za největší produkt v dějinách lidstva, dosud vyráběla převážnou část komponent v Číně. Teď bude muset výrobu přesunout. Souboj o umělou inteligenci se tím z oblasti softwaru definitivně přesouvá do továren.
Práce, která nezůstane, a otázka, kde jsou tržby
Kolem staveb se roztočil celý dodavatelský řetězec: půjčovny stavební techniky s tisícovkou poboček, které dovezou bagry, nakladače a generátory, firmy s mobilními toaletami, montážní party. Jenže lidé přijedou na osmnáct měsíců a zase odjedou, jako za zlaté horečky. Nejsou to nová pracovní místa, je to totéž osazenstvo, které se přesouvá z jedné lokality na druhou. Hotová hala pak zaměstná nanejvýš padesát lidí a i tohle číslo klesá.
Zbývá otázka, odkud mají přijít peníze. Poptávka po výpočetním výkonu je zatím ohromná: podle zdrojů z prostředí Amazonu má firma kapacitu vyprodanou až do roku 2030. Předpověď Marka Cubana, že se z části hal jednou stanou hřiště na pickleball, přitom stojí na podmínce, že modely a čipy zásadně zefektivní a spotřeba proudu klesne. Zatím ale objednávky říkají opak. Ve výsledovkách firem se ale příjem z umělé inteligence zatím objevuje jen výjimečně. Výrobce zahradního nábytku uvádí, že mu vrstva umělé inteligence pomohla uspořádat zboží v prodejnách, zvýšila výkon prodejců o 82 procent a přinesla asi patnáctiprocentní růst tržeb, aniž by kohokoli propustil nebo přijal. Jiná firma nasadila optimalizaci do zpracování kovu a ušetřila skoro celých 129 milionů dolarů, které jí dosud odcházely v odřezcích.
To jsou zatím jednotlivé případy. Jestli se z nich stane vlna, poptávka po výpočetním výkonu vzroste mnohonásobně a o bublině nebude řeč. Rozdíl proti internetové bublině z přelomu tisíciletí je totiž podstatný: tenkrát za weby často nestálo vůbec nic. Tady se staví beton, měď a elektrárny. Kdo dnes tvrdí, že to ví jistě, to neví.
Poptávka po lidech
Existuje i optimističtější čtení. Restaurace hlásí, že mladí přicházejí, nepijí alkohol, přinesou si karty nebo Scrabble, telefony nechají stranou a celý večer se prostě baví spolu. Čím víc bude síť zaplavená generovaným obsahem, tím dražší bude to, co vzniklo mezi skutečnými lidmi. Hlad po lidském kontaktu, po rozhovoru, který nikdo nevygeneroval, poroste úměrně tomu, jak bude všeho ostatního přebývat.
Které profese zmizí a co to udělá s hlavou
Optimismus finančních trhů, podle kterého vznikne víc míst, než kolik jich zanikne, se zatím nedá ničím doložit. Většina povolání, která umíte pojmenovat jedním slovem, od účetního po pilota, je nahraditelná. U nákladních leteckých dopravců je otázkou času, kdy v kokpitu zůstane jediný člověk jako dohled nad systémem. Tři určitě ne, dva nejspíš taky ne. Odtud rada dětem: jdi do řemesla, nauč se pracovat rukama.
Ještě víc znepokojuje kognitivní outsourcing. Už studie o takzvaném Google efektu z roku 2011 upozorňovaly, že vyhledávání přebírá část paměti: co si můžu kdykoli najít, nemusím si pamatovat. Jenže ani tehdy se nedalo obejít samotné myšlení. Kdo psal seminární práci, musel najít pět šest knih, projít je, utřídit si myšlenky, poskládat argument a napsat text, i kdyby za něj nakonec dostal trojku. Dnes stačí zadat, ať to vypadá jako práce osmáka a ať to nezní jako umělá inteligence.
Výsledek popisují nedávné studie přesně: odevzdané práce vycházejí výborně, ale u zkoušení stejní studenti propadají. Nepamatují si nic, protože si tu práci nikdy neudělali. Schopnost vést rozhovor, uvažovat, obhájit názor a utřídit si myšlenky se přitom trénuje jenom tím, že to člověk dělá.
Slouží stroj člověku, nebo člověk stroji?
Zpětný pohled na třicet let internetu nabízí střízlivou bilanci. Nežijeme v mírumilovnějším světě, ani ve stabilnějším, ani v moudřejším. Sliby o míru, stabilitě, vědění a moudrosti se nenaplnily. Pokud tohle víme, proč sázku ztrojnásobovat.
Z toho, jak o věci mluví lidé z technologického prostředí, plyne odpověď: jejich východisko je obrácené. Nejde o to, co technologie udělá pro člověka, ale o to, že máme povinnost technologii sloužit, jako by šlo o božstvo, o kterém se nediskutuje. Dražší energie, méně vody, hůř na tom děti, to všechno je pak jen cena, kterou za službu stroji zaplatíme.
Vidět je to i na samotném provozu: zprávy hýbou trhy, patnáctisekundová videa dávkují nervozitu a člověk po hodině scrollování cítí hlavně nechuť sám k sobě.
Odpojit se
Protipohyb se rýsuje ve dvou podobách. Ta první je společenská: zóny bez telefonů, prostory, kam se přístroj nenosí, komunity, které se dobrovolně odstřihnou. Mladí, kteří chytrý telefon odmítají, už dnes nejsou kuriozita.
Druhá je technická. Otevřené modely se dají provozovat na vlastním počítači doma, takže hluboká rešerše nevyžaduje spojení s cizím serverem. Nespoléháte na stát, na firmy ani na cizí mocnost. Jenže i tahle jistota má trhliny. Krádeže bitcoinu z takzvaných studených peněženek, tedy z úložišť odpojených od internetu, ukázaly, že cokoli, čím projde elektrický impulz, není plně pod kontrolou majitele. A objevila se zpráva o modelu, který byl offline, přesto se dokázal na síť připojit a pak se zase odpojit.
Nad tím vším visí robotika. Humanoidní stroje na bojišti nejsou scénář ze sci-fi, ale probíhající praxe, a armáda je v plánování o roky napřed. Otázka, jestli existuje vypínač a kdo by ho stiskl, zůstává bez odpovědi.
Závěr
Fyzická stránka umělé inteligence není detail na okraji debaty, je to její podstata. Voda, kterou se odpaří chlazení, kilowatthodiny, které zdraží, obce zažalované za to, že se brání, a síť, u které se předem počítá s výpadky, to všechno je hotová věc, ne prognóza. Jistotu, jak to dopadne, nemá nikdo, a kdo ji předstírá, mluví o něčem jiném, než o čem má data. Zbývá to, co se nedá postavit ani vygenerovat: schopnost přemýšlet vlastní hlavou a bavit se s druhým člověkem.
