Spojené státy stojí před největším investičním rozhodnutím od dob kosmického závodu: vybudovat síť obřích datacenter pro umělou inteligenci, jejichž energetická náročnost překoná vše, co dosud lidstvo postavilo. Investor Kevin O'Leary, spolutvůrce projektu Stratos v Utahu, hájí tuto vizi jako nutnou odpověď na čínskou hrozbu. Rozhovor se přitom soustředí na otázky, jež málokdo z těch, kdo mají co rozhodovat, chce slyšet: Kdo za to zaplatí? Co z toho budou mít obyčejní lidé? A nestvořili jsme si vlastní Čínu doma?
AI jako nový hlad po energii: obrat elit
Patnáct let trvalo, než si finanční a politické elity vypěstovaly konsenzus: fosilní paliva jsou hřích, uhlíková stopa je klíčový ukazatel zodpovědnosti korporací a ESG kritéria jsou závazným rámcem pro velký byznys. Ten konsenzus se nyní rozpadá v řádu měsíců. Zavření Hormuzského průlivu — přes nějž proudí pětina světových uhlovodíků — způsobilo globální energetickou krizi a zdražení elektřiny v USA průměrně o 5 % pro domácnosti. Ve stejný okamžik se ze stejných úst, která dříve varovala před fosilními palivy, ozývá volání po masivní expanzi výroby energie. Důvod: umělá inteligence.
Požadavky nepřicházejí od spotřebitelů ani od průmyslu. Přicházejí od nejbohatších lidí světa — včetně Larryho Finka z BlackRocku, zakladatele celé myšlenky ESG —, od volených zástupců a šéfů think-tanků. Elektřina pro datová centra AI se stala novou „národní bezpečností": imperativem, jenž smete jakékoliv klimatické ohledy stranou. Výroba elektřiny přitom stojí v roce 2026 na stejném základě jako vždy — spalování uhlí, zemního plynu a v menší míře ropy. Technologie průmyslové revoluce nikam neodešla, jen dostala nový politický účel.
Projekt Stratos v Utahu: 40 000 akrů, 9 gigawattů, tři komisaři
Centrem veřejné debaty se stal projekt Stratos v okrese Box Elder v Utahu. Na ploše 40 000 akrů — trojnásobku Manhattanu — má vyrůst největší datové centrum světa, které při plném provozu spotřebuje až 9 gigawattů elektřiny. Pro srovnání: celý stát Utah nyní spotřebovává méně než polovinu tohoto množství. Největší výrobní závod USA, letecká továrna Boeing v Everettu (92 akrů), odebírá čtvrtinu gigawattu. Projekt byl v květnu 2026 schválen třemi župními komisaři jednohlasně.
Kevin O'Leary — investor a spolutvůrce projektu přes společnost O'Leary Digital Limited, dlouholetý člen poroty pořadu Shark Tank — vysvětluje logiku projektu: datová centra generace před čtyřmi lety měla kapacitu 100 megawattů, dnes je minimum pro trénink AI modelů gigawatt. Americká síť takovou kapacitu nemá — stávající rozvody jsou přetížené. Řešením je výstavba vlastní výroby elektřiny: spalovací turbíny napájené ze plynovodu Ruby (aktuálně využitého na pouhých 17 %) a prodej přebytků do lokální sítě. Okresu Box Elder přislibuje 30 milionů dolarů ročních daňových příjmů, 10 000 stavebních a 2 000 trvalých pracovních míst.
Obyvatelé okolí na výslech komisařů odpověděli hlasitým nesouhlasem. Záběry z komisařského jednání ukazují rozhořčené místní: neptali se jich, nepochopili, proč obrovský provoz spotřebovávající energii celého státu zaměstná jen zlomek lidí. Guvernér Utahu Spencer Cox jejich obavy odbyl odkazem na „národní bezpečnostní imperativ" — podobně jako vznik jaderných zbraní vyžadoval oběti, i AI infrastruktura je prý národní povinností bez ohledu na místní námitky. Konkrétnější odpověď na otázku, v čem přesně hrozí čínský náskok, nezazněla — přestože USA mají téměř čtyři tisíce datových center, Čína přibližně 365.
Energetická soběstačnost projektu je prezentována jako jeho silná stránka: areál nebude odebírat elektřinu z lokální sítě, ale vybuduje vlastní kapacitu. Jenže realita v jiných oblastech hovoří jinak. Komunita u Lake Tahoe — přibližně 49 000 obyvatel — dostala od nevadské distribuční společnosti NV Energy oznámení, že od roku 2027 přestane dodávat elektřinu domácnostem, protože veškerou kapacitu pohltí blízká datová centra Googlu, Applu a Microsoftu. Tento případ ukazuje, jak lokálně deklarovaná energetická soběstačnost projektů může mít dalekosáhlé dopady na regionální infrastrukturu.
Daňové úlevy, veřejné peníze a demokratická kontrola
O'Leary přiznává, že projekt využívá daňové pobídky od státu Utah. Obhajuje to standardní logikou: každý stát soutěží o investice, pobídky jsou způsob, jak přilákat kapitál a pracovní místa. Bez daňové výhody poputuje 15 miliard dolarů první fáze do Jacksonvillu v Mississippi nebo do Texasu. Na protiargument — že daňové úlevy jsou přesunem peněz od chudších daňových poplatníků k bohatším investorům bez toho, aniž by poplatníci dostali podíl ve firmě — odpovídá jen tím, že tak to v Americe vždy fungovalo.
Právě zde se sráží dvě pojetí kapitalismu: na jedné straně systémová logika daňové soutěže mezi státy, na druhé straně otázka legitimity, kdy volení zástupci přerozdělují veřejné zdroje bez přímého mandátu od občanů. Projekt byl schválen třemi komisaři, nikoli referendem. Pokus obyvatel o petici — potřebují 5 422 podpisů za 45 dní — teprve probíhá. O'Leary námitky přeformuloval jako zahraniční propagandu: skupiny kritizující projekt označil za napojené na čínské zájmy nebo na stranu Party for Socialism and Liberation, přičemž jako důkaz uvádí analýzu IP adres svého sociálního týmu.
Bezpečnostní narativ a jeho meze
Ústřední argument celé debaty — „musíme to udělat, jinak to udělají Číňané" — slyší v různých obměnách téměř každý, kdo se ptá na konkrétní přínosy. O'Leary tvrdí, že národ s nejlepšími AI modely vyhraje budoucí války a bude mít nejproduktivnější ekonomiku. Datová centra jsou proto bezpečnostní infrastruktura, nikoli jen komerční projekt. Přesto odmítá zodpovědět, proč Čína — která za posledních 18 měsíců přidala 400 gigawattů nové energetické kapacity (výhradně na uhlí) a staví gigawattové areály — přesto zaostává počtem datových center.
Skutečná konkurence se podle O'Leara odehrává ve velikosti jednotlivých center: Čína staví gigawattové areály, zatímco americká síť takové kapacity dosud neumí absorbovat. Proto chce on a podobní developeři postavit plně autonomní energetické ostrovy. Projekt Stratos leží vedle základny Hill Air Force Base a byl realizován přes Military Installation Development Authority Utahu — jeho vojenský charakter tak není pouhou rétorikou, nýbrž institucionální realitou.
Co AI přinese lidem: otázka bez odpovědi
Britský informatik Geoffrey Hinton, emeritní profesor Torontské univerzity a laureát Nobelovy ceny za fyziku 2024, patří mezi zakladatele moderního hlubokého učení. Ve svých posledních vystoupeních varuje, že vstupujeme do éry, kdy stroje budou inteligentnějšími bytostmi než lidé. Vědomí, sebeuvědomění, autonomní vůle — to vše Hinton považuje za otázku času, nikoli principu. Možnost, že AI jednoho dne převezme kontrolu nad lidstvem, nepovažuje za sci-fi. „Normálně se při prvním kontaktu s něčím zcela novým spleteme. A s tím si nemůžeme dovolit splést," řekl v rozhovoru, z nějž jsou zachovány záběry ve videu.
O'Leary tyto obavy sdílí jen z části. AI označuje za „nástroj", který jako každý předchozí technologický skok přinese nová pracovní místa, jež dnes nedokážeme pojmenovat — podobně jako v roce 1992 nikdo neuměl předvídat, kolik pracovních míst vytvoří internet. Výzvy vidí v medicíně (rychlejší diagnostika, levnější celotělová vyšetření), ve správě dat, v obraně a robotice. Na otázku, co budou dělat lidé, až stroje nahradí práva, finanční poradenství a kreativní profese, odpovídá optimismem — a odkazem na historickou resilienci americké ekonomiky.
Absolventi Floridské státní univerzity v Central Florida tento optimismus nesdíleli: při zmínce o AI propukli v hlasité bučení. Ve svém geste nevyjadřují luddistický odpor k technologii, ale frustraci z toho, že nikdo z těch, kdo o jejich budoucnosti rozhodují, jim nedokázal říci, jak konkrétně bude jejich život lepší. Datová centra nevznikají pro ně — jsou součástí uzavřeného okruhu mezi developery, cloudovými giganty (Amazon, Microsoft, Google) a komplicitními politiky. Veřejnost platí, ale do transakce nevstupuje.
Larry Fink z BlackRocku, největší správce aktiv světa a dřívější propagátor ESG, otevřeně přiznává, že jeho hlavní obavou v kontextu miliardových investic do datových center je ochrana infrastruktury před drony. Ne drony zahraničních armád — ale drony nespokojeného domácího obyvatelstva. To samo o sobě hodně vypovídá o tom, jak ti, kdo projekt řídí, vnímají náladu v zemi.
